Letěla jsem tehdy sama z Kapského Města v Jihoafrické republice do Prahy. Žádné přímé spojení samozřejmě neexistuje, takže jsem počítala s tím, že to budou skoro 2 dny a 3 letadla a přestupy v Johannesburgu a Istambulu.
Já! S nulovou znalostí angličtiny a absolutně bez orientačního smyslu! Jak říkává jeden známý: “Tebe vypustit do terénu, tak se vrátíš s nohama od sněhu a v ruce s banánem.”
Tahle letiště jsou docela velká, pro mě naprosto nepřehledná a moje bujná fantazie už daleko dopředu vytvářela hororové variace na téma: Co když bude zpoždění, co když se něco stane, nebo obecně co když se něco po…! 🙁
Teď už je mi hej, když mám v mobilu překladač, ale takový prográmek tehdy nebyl a vůbec, můj tehdejší mobil zvládl jen volání a napsání krátké SMS. Tak se nedivte, že když jsem se dozvěděla, že poletím domů SAMA, že mě z toho rozbolelo břicho…
Nicméně jednoho dne jsem opravdu stála u přepážky na letišti v Kapském Městě. Slečna na mě vychrlila asi desetiminutový monolog, ze kterého jsem rozuměla jedinému slovu: Windows. Tak jsem řekla: “Yes.” Protože jsem usoudila, že jediné, nač se mě může ptát, je, jestli chci sedět do uličky nebo u okna. A tak jsem ve všech letadlech seděla u okna.
Zkrátím to, po dlouhé a únavné cestě a různých drobnějších potížích jsem nakonec v pořádku doputovala domů. A proč o tom píšu jako o setkání s krajany? Vy si asi vůbec neumíte představit, jak jsem byla upřímně šťastná, když jsem na letišti v Istambulu uslyšela češtinu! Opravdu jsem si v tu chvíli připadala už jako doma a těch Čechů jsem se tehdy držela zpovzdálí jako klíště. A dobře jsem udělala! Navedli mě do správné části letiště a našli správnou bránu, kam přesunuli naše zpožděné letadlo. A v letadle pak seděli asi 3 řady přede mnou. Zlatí lidi! Ani dodnes netuší, jak vděčně na ně vzpomínám!
