To si tak sedíte v jurtě na jihu Mongolska, v samém centru jedné z největších a nejstarších pouští světa Gobi. A také jedné z nejméně osídlených. Jestli tu žije jeden člověk na kilometr čtvereční, tak je to moc. Pravděpodobnost, že tu potkáš někoho, kdo ti bude rozumět, se rovná téměř nule. Téměř! To už pravděpodobně máte větší šanci vidět na vlastní oči bájného tvora, co se mu říká olgoj chorchoj.
Bylo to dne 15. července 2018 a daleko od Gobi na stadionu Lužniki v Moskvě se mělo hrát finále mistroství světa ve fotbale. Francie v něm nakonec porazila Chorvatsko v základní hrací době 4 : 2. Ale to je v tomto případě vedlejší.
Chlapi byli připraveni už od časného odpoledne, dynamo nahozené, solární panel u jurty jistil to, že televize bude fungovat, pivko, nějaký ten panáček, znáte to. Bylo nás celkem 7, z toho jsme byly jen 2 ženy, ale samozřejmě jsme ochotně s muži držely basu. S námi sledovalo zápas asi pět Mongolů, včetně majitele jurty, ve které jsme seděli.
Hra pokračovala, fandilo se, vedly se řeči, zasvěcené komentáře střídaly jeden druhý. Mongolové se bavili mezi sebou, my také. Najednou se jeden z Mongolů otočil na nás a říká:
“To není pravda, taky si myslíte, že mají Chorvati lepší obranu, že jo?”
Hezky česky, plynule, bez přízvuku, tedy když nepočítáme ten brněnský. 🙂
“Já tady su na dovolené, ale už jedu dom, od prvního zase zařezávám u Siemensa. Nejvyšší čas, není nad čujvan, ale přibral jsem z něj už čtyři kila.”
Do ČR přišel v dětství s rodiči, vychodil u nás školy a doma už je v Brně.
No řekněte, není to pěkná náhoda? Já, Brňačka, říkám ano.
