Je středa ráno, syna odvedu do školky, a s pocitem, že dneska bude dobrý den, se vydávám směr nákupní centrum, protože (opět) potřebuju “pár” věcí v déemku a samozřejmě taky potřebuju kafe a hlavně mám hodinu k dobru na to dojít si na nehty. Po třech týdnech už to moje ruce pravda potřebují, ale co nadělám, jít tam s dvouletým dítětem, vypadá moje manikúra jako hodně abstraktní umění a jako bonus bych se pravděpodobně ještě naučila pár nadávek vietnamsky. Ne, tohle je můj čas, moje sobecká hodinka hýčkání se.
Ok, zase mi dali chlapa, no tak alespoň to není ten ťulpas co se minulý měsíc zaučoval a teď už je jako že profík (ne ne shellac odlakovačem nesundáš chlapče…), tenhle vypadá relativně v pohodě. Posadím se a nastavím ruce, obalování do pozlátek mu jde jako po másle. Modlím se, aby už někdo vymyslel něco víc efektivního a míň ponižujícího než jsou tyhle alobalové žabí prsty. Na dotykový telefon můžu zapomenout. Ok, relaxuj přece! A pak to přišlo. Skalpel prosím! Nástroje si srovnal pěkně vedle sebe na kus utržený kuchyňský utěrky a mně se dělá mdlo – jako kdo tohle naposledy myl? Je ta skvrna to co si myslím, nebo je to jen zaschlý lak v odstínu bordó?! Sundavání zbytku starého laku jsem přešla mlčky v tiché vnitřní panice, ale když došlo na ostřejší udělátka, slyším se jak zřetelně říkám “d e z i n f e k c i prosím v š u d e”, chvíli se nic neděje a tak mu to zopakuju a kynu bradou (moje ruce pořád drží on) k zaprášeným nůžkám. Aleluja pochopil mě. Dvakrát stříkne dezinfekci na nástroje a pro jistotu i na papírovou utěrku (?!), na které mám ruce, a na lahvičku laku co jsem si vybrala. Ok, beru to jako vstřícné gesto. Náš zákazník náš pán, že? Tak dobrý, úpravu kůžičky a střihání nehtů beze strachu o život mám za sebou a teď už jen požadovaný tvar a krásný nový lak co mi bude skvěle ladit k tričku.
Jenže podvědomě dobře vím co ještě nevyhnutelně musí přijít, že na mě jestě čekají ty dvě černý díry zapékající lak, ty dva otvory po straně stolku, kam KAŽDÝ strká svoje ruce, kde se také každému teplem pěkně zapotí, a co taky dobře vím je, že tyhle pícky NIKDY NIKDO neutírá!! Mezi pilováním naléhavě vymyšlím plán B. Chvilka mé nepozornosti stačila. Ale néé, co to dělá!? Nechci je do špičky, “d o r o v n a” doprčic, to jsem přeci hlásila hned, “tak ukažte”, kouknu se na obě ruce a zjistím, že ani polovina z mých deseti nehtů nemá stejný tvar ani délku. Bože. Kafe mám studený a nehty zubatý. Začínám mu prst po prstu ukazovat kde a co upravit, nejradši bych popadla ten pilník a během minuty bych byla spokojená, ale nemůžu, tohle je přeci MOJE hýčkací hodinka, musím si to umět užít, za 450 korun a za tu bezstarostnost hlavně, že jo. U třetího opravovaného nehtu bych přísahala, že můj manikér kroutí úzkýma očima…, dýchám z hluboka a tiše, ruce se mi začaly třást a když se za mým dalším “prosím ještě tady tu hranu trošku” nahlas uchychtne, už to neudržim. “Doufám, že moje přání mít všechny nehty stejně dlouhé není zas tak neobvyklé” vykřiknu a i když vím, že to bylo spiš pro ostatní zákaznice kolem, protože tenhle můj asijský střihoruký Edward stejně rozumí tak třetině z mého zoufaleho výjevu, je mi dobře. Úleva, že to mám pod kontrolou, mě naplní a tak se pohodlně usadím a letmo se na něj usměju.
Až k dalšímu kritickému bodu jde vše skvěle. “Umýt ruce prosím” a plán B je tu! Po umytí rukou (dvojitém, protože tu není mýdlo) si natrhám několikanásobné množství utěrky než potřebuju a jdu zpět ke svému místu. On to vidí, ja to vím, že to vidí a je mi to jedno, i když je mi jasný, že tímhle gestem veřejně poukazuji na to, že tu mají fakt děsnou špínu, drhnu tím zmačkaným vlhkým papírem obě trouby co to dá. “Tak můžeme”, posadím se a vítězoslavně předložím obě ručky.
Zbylých 20 minut neříká nic, oněměl. Lak nanáší tak pečlivě a s takovou opatrností, že začínám mít obavy, jestli vůbec stihnu poradu v jedenáct, nicméně se cítím skvěle. Konečně o mě totiž někdo opravdu pečuje tak, jak to JÁ potřebuju.
Foto: Shutterstock
