Ani nevím, co mě to napadlo…Asi za to může ta nekonečně dlouhá zima…Nebo to, že jsem během krátké doby už podruhé byla 14 dní nemocná, což mi vzalo poslední zbytky energie ..Nebo možná to, že jediná společenská událost, které jsem se v posledních měsících zúčastnila, byl nákup jednoho mléka, 10ti rohlíku a 15dkg šunkového salámu v místní vesnické sámošce.. …Nebo to, že cítím jak můj čtrnáctiletý syn už definitivně míří do světa dospělých , čímž pomyslně trhá pupeční šňůru a drásá mé přehnaně mateřské srdéčko ..A samozřejmě taky to, že jak trefně napsal cestovatel Zibura “přechod už pro mě nejsou jen čáry na silnici, ale něco, co se bohužel nezadržitelně blíží“….:-)
Zkrátka letos jsem na narozeninovou párty, pořádanou tak jako každoročně třetí únorový týden na počest narozenin dcer mé kamarádky, nedorazila v zrovna nejlepším rozpoložení. Jelikož obě děvčátka se narodila v měsíci únoru, slaví vždy společně. A jelikož je to velká událost, nechybí hudba, konfety, dortíčky, chlebíčky, balonky, pivo, limo, šumivé nápoje, alko i nealko, k tomu pár potrhlých přátel ve věkovém rozmezí od 4 do 70ti let – no a zábava je na světě.
Když jsme dorazili na párty, rozhodla jsem se, že nebudu jako každoročně ucucávat bílé víno, ale vzhledem k přetrvávajícím příznakům virozy budu léčit svůj oslabený organismus panáky becherovky. Že to nebyl dobrý nápad, jsem mohla tušit. Jelikož jsem v poslední době pila hlavně bylinkové čaje, byl můj pád na alkoholické dno o to rychlejší.
První příznaky mé opilosti se začali projevovat tím, že jsem v návalu nadšení při tlachání dospěláků v kuchyni navrhla založit politickou stranu havloidních sluníčkářů a podobných zoufalců s úderným názvem PRAK /zkratka PRAžská Kavárna/…Toho se nadšeně chytla babička přítomných oslavenců, bývalá chartistka Věra, která navrhla, že bychom si měli dát přezdívky. Těžko říct, zda si založení strany spletla s nějakou nelegální činností, nebo se jen v myšlenkách přenesla do doby totalitní, každopádně jsem se toho chytla a po velkou část večera se bavila agitací, vymýšlením nových přezdívek dalším členům, jakož i politického programu naší strany.
Když jsem vše detailně naplánovala, přesunula jsem se do obýváku mezi tančící děti, abych si užila návaly nostalgie….
Muži prý mají také přechod…řeší ho obvykle tím, že po padesátce utečou od své nudné postarší ženy, která stále jen trapně vaří, žehlí a uklízí….k mladé krásce, která nevaří ani neuklízí, zato si umí skvěle užívat a hlavně dobře ví, jak zatočit s jejich naditou peněženkou….Muži začnou běhat, dají si tmavý přeliv, nasadí kšiltovku, nasoukají džísku, pořídí nový dům, nové dítě a zahájí nový život…
Já jsem se na dětském večírku mezi skotačícími dětmi rozhodla zatočit se začínajícími příznaky stáří a s nimi spojené deprese tak, že se nostalgicky pokusím přenést v čase do doby pubertální.
Čekala jsem jen na vhodnou chvíli.
Ta nastala, když kdosi pustil „Highway to hell!“ od kultovních ACDC. Na nic jsem nečekala. Rychlostí přestárlého blesku jsem vyběhla na pomyslný parket, rozpustila vlasy a zatímco jsem rukou bušila do strun imaginární kytary, přidala jsem ještě sérii divokých poskoků, prokládaných občasnými skřeky…“Higway to hell!!“ „Highway to he e éél!!..hulákala jsem a uháněla po dálnici přímo do alkoholického pekla..
Možná to ještě nemuselo dopadnout tak blbě…kdybych nedostala ten šílený nápad, zakončit svou estrádu tím, že udělám most…
Ten z vás, kdo někdy dělal most, asi tuší, že je rozdíl ho dělat v osmnácti a po čtyřicítce…V mém věku mi při tomto krkolomném kousku krom zlomeného vazu, otřesu mozku, ostudy, vykloubeného ramene, a vyhřezlé plotýnky hrozilo, že už se zkrátka nenarovnám….Jenže říkejte to matce utržené ze řetězu….V poslední chvíli jsem v náhlém pudu sebezáchovy poprosila vedlestojící dceru své kamarádky – sedmnáctiletou dívku Válu, aby mě při mém triumfálním výkonu jistila…Když souhlasila, neváhala jsem a provedla hluboký záklon, přiněmž jsem doufala dosáhnout dlaněmi na zem a užít si potlesku přihlížejících teenagerů…
Bohužel jsem přecenila nejen své schopnosti, ale i pomoc Vály, která vůbec nevěřila, že takovou debilitu předvedu a tudíž mě jaksi zapomněla jistit…Při záklonu se mi náhle zatmělo před očima…Dopad na zem byl tvrdý…Naštěstí, krom menší boule na hlavě a větší ostudy, jsem to přežila bez úhony. Dokonce se mi po jistém úsílí podařilo i vstát a dobelhat se k nejbližší židli…
Zrovna když jsem se nenápadně snažila ohmatávat bouli na hlavě a tvářit se statečně, kdosi zhasl…Tma mě zachránila…Na řadu totiž přišel hlavní hřeb večera, čímž bylo taneční vystoupení našich dětí, které se celé odehrávalo při zhasnutých světlech…K dosažení světelných efektů mladí tanečníci použili různobarevné svítící tyčinky Twister, které si upevnili na oděv a občas nějaké vyhazovali do vzduchu i mezi nadšené diváky.
Musím přiznat, že jejich exhibice byla o mnoho vydařenější a měla daleko větší úspěch než to, co jsem před chvílí předvedla já. Zřejmě to bylo způsobeno tím, že měli vše řádně předem nacvičené, nepouštěli se do krkolomných kousků…pili kolu …a hlavně…bylo jim o pár desítek let méně.
Pohled na na naše úžasné děti ve mně opět vzbudil vlnu lítosti nad pomíjivostí mladí, a já začala plakat…Abych předešla dalším soucitným pohledům, raději jsem se odplížila do koupelny dříve, než někdo stihl rozsvítit…Tam jsem hodnou chvíli střídavě plakala a polévala se vodou. Při pohledu do zrcadla na svůj opuchlý obličej jsem moudře usoudila, že bych měla jít spát.
Do ložnice jsem se kolem rozjásaného davu dostala naštěstí zcela nepozorovaně, narvala špunty do uší a oddala se spánku..Ani ve snu jsem bohužel neměla klid..Nejprve se mi zdálo, že hostitel Pavlík kdesi na veřejnem prostranství prohlásil, že Stalin byl debil a okamžitě byl za projevený názor odvlečen policejními příslušníky do vězení…
Ani další sen nebyl o nic lepší. Zdálo se mi, že mi z hlavy čouhají uvolněné dráty, a že jsem poprosila jedno z dětí, ať mě je připevní zpět. Než jsem se nadála, měla jsem v hlavě díru. Vypadalo to, jako když z vlašského ořechu uloupnete kus skořápky a vidíte uvnitř jádro…To jádro byl ale můj mozek…Proboha, proč jsi mi udělal do hlavy díru?!..otázala jsem se dítěte..“No oni ty dráty nešly přidělat, tak jsem to musel otevřít!“..oznámil mi chlapec nevzrušeně…“Vždyť já mám odhalený mozek!..Můžu dostat nějakou infekci! Musím okamžitě do nemocnice!!!!“ ječela jsem ve snu.
Probudila jsem se hrůzou! Hlava mi třeštila…Pro jistotu jsem ji prohmátla, ale díru jsem nenašla..Díky urychlené aplikaci růžového prášku zvaného Ibalgin se mi už po chvíli zdálo, že jsem se konečně vyspala do růžova.
Když jsme později jeli se synkem autobusem zpět domů, a já si v duchu rekapitovala předešlý večer, měla jsem náhle potřebu s ním mluvit. Vyrvala jsem mu z uší sluchátka, odhodila mobil a spustila:.“Omlouvám se, chovala jsem na té oslavě trochu hloupě“…
“Ale mami, hlavně že jsme si to užili ne?!“..odvětil mi zvesela můj chlapec a podíval se na mě jako tatínek na malou holčičku, která se mu omlouvá za to, že si při hraní umazala své bílé punčocháčky…
A já jsem si najednou uvědomila to hlavní…Ať už jsme dospělí, kteří se touží stát opět dětmi…nebo děti, které touží být dospělé…Nemá smysl babrat se v minulosti ani přehnaně vzhlížet k nejisté budoucnosti ..nejdůležitější totiž je, umět si užít přítomný okamžik společného bytí…..Tady a teď…:-)
