Vladimír Vondráček
Padesátka je věk, ve kterém se člověk v poměrném mládí dožívá úctyhodného stáří.
Padesát. Pro někoho málo, pro někoho moc. Tak je to v životě se vším. Vždycky ovšem záleží na úhlu pohledu.
Když mi bylo náct, třicetiletý člověk byl pro mně starý. Dneska mám třicetiletou dceru a říkám si jaký je to pískle..A padesátiletá babička byla pro mně ztělesněním stáří. Dneska je mi tolik, kolik tenkrát jí, a cítím se zatraceně mladě.
Jenže to bych nebyla já, abych nebilancovala. Často sama se sebou.
Pokaždé, kdy jsem nabitá energií, a mám smělé plány, probere se ta druhá, ta, která má jasno v tom, že 50 není jen číslo, ta, která mi nastaví zrcadlo a jasně mi vysvětlí, že jsem zestárla, že ta 50 je věk – můj věk.
Se vztyčeným prstem mi říká: “udělej něco s tou váhou, namaž si tu pleť, neponocuj, chovej se adekvátně svýmu věku! “
Snažím se ji vysvětlit, že když potáhnem za jeden provaz, bude nám oběma líp. Že je fajn se bavit i v tomhle věku, že není nutný sedět u bedny nebo nad letákama a hlídat “akce”. Že se chci bavit, chodit do kina, divadla, jít zapařit, prostě ŽÍT. Ale někdy je to jako “mluvit” do dubu. Chovat se adekvátně VĚKU. No, jenže co to vlastně znamená? Kde je psáno, jak se v kterém věku chovat. Existuje nějaká příručka, kde se to člověk naučí?
Já myslím, že chovat se adekvátně věku znamená ŽÍT tak, jak umím, jak chci, jak toužím, protože nežijeme na zkoušku, nýbrž žijeme svou premiéru a derniéru současně, a bohužel ani jedna nevíme jak dlouho bude tohle představení trvat.
Ta opravdu padesátiletá má recht, že jakous takous úroveň by člověk udržovat měl, pankerský číro, bo něco podobnýho by mohlo působit hodně směšně, a pár takových výstřelků by mohlo člověka na starý kolena dovýst do jinýho ústavu než seniorskýho.
Leč být duchem mladá přináší mnoho výhod, porozumnění mladé generaci, člověk je tak blíž dětem, možná i vnoučatům. Já osobně miluju dnešní dobu, miluju její výdobytky, miluju online život, líbí se mi jak jsou si lidi blízko, byť jsou od sebe na hony daleko. Jako mladé se mi o tom ani nezdálo, tak proč si to vše neužít když to život nabízí. Protože mám pade?
Když dneska pomyslím na babičku v tomhle věku, říkám si, jak se asi cítila tehdy ona? Měla to stejné? Cítila se mladě, ale očekávalo se, že se bude chovat rozumně – staře? Nezeptám se ji. Škoda. Škoda, že mně tyhle otázky nenapadly dřív, ještě když tu byla, jedna i druhá. Byla bych připravená.
Porovnávám to i u mamky, a moc se snažím vybavit si ji v mým věku. Není to tak dávno, ale vybavit si to nemůžu. Byla jsem v té době tolik pohlcena svoji rodinou a dětmi, že takovéhle úvahy šly mimo mně.
Musím se ji zeptat, dokud to jde. Musím je ji zeptat jestli taky “byla dvě”. Jak prožívala stárnutí, jak se s ním vypořádávala. Protože JÁ to snáším celkem dobře – NEPŘIPOUŠTÍM SI TO. Dokud se neozve ta druhá já, ta, která je velmi uvědomnělá a bere všechno děsně vážně.
No a přitom kdybysme to dokázaly sladit, a neházely si klacky pod nohy, nemusela by ta malá holka uvnitř mně zestárnout tak rychle.
