Příběh opuštěného psa
Byla to láska na první pohled. Jakkoli to může znít pateticky. Láska přichází nepozorovaně, nečekaně a když se objeví, houby s tím naděláte. Je prostě tu. Nezbývá, než ji s pokorou přijmout, protože nic jiného a lepšího udělat nemůžete.
Březnové Athény. Seděla na hromadě odpadků. Špinavá, vyčerpaná, nemocná. Seděla a dívala se na svět unavenýma, rezignovanýma očima. Když se zvedla, dokázala ujít jen pár kroků. Stejně unaveně přijala pohlazení i pamlsek. Nejdřív jsem si myslela, že je to štěně. Až při pohledu na její břicho mi došlo, že to je jinak. Štěňata jsem ale nenašla, bůhví kde jim byl konec. Nemohla jsem jí tam nechat. Potřebovala pomoct. 40 dní léčby (“vzalas jí hrobníkovi z lopaty” říkala veterinářka), karanténa. Bože, jak jen jsem byla pyšná, na ní i na sebe, když se její stav začal lepšit. Jo…byla jsem hrdá na to, že jsem jen nestála a nekoukala, jak hrobník s lopatou koná svou práci. A jak mi ten pocit a všechno to konání přišlo NORMÁLNÍ.
Říkala jsem jí “malá”, protože prostě byla malá (oproti toulavým psiskům, kteří po tisících brázdí řecké ulice) a pěkně jsem si hlídala, abych jí nedala jméno. To jsem ještě věřila, že je to jenom “dočaska”, že prostě pomůžu uzdravit a pak…
Zůstala 🙂
Bylo to jedno z rozhodnutí, které stálo za to. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ji našla a i dnes, když už tu se mnou není a zatímco píšu tenhle blog, hřeje mi nohy jiná psí holka, váže mě k ní pouto, které se těžko popisuje. Byl to ten nejlepší pes na světě. Kdo ji znal, ví. Jak říkala má kamarádka, která psy zrovna nemá v lásce: “Malou jsem měla ráda. To nebyl pes…to byl napůl člověk.”
Na léta v Řecku, které jsem strávila z velké části na ulici mezi psími tuláky (s batohem granulí na zádech) ráda vzpomínám. Na psy, kteří mi prošli domem a ty dovezené k veterináři, také nezapomenu. Každý můj krok tam měl smysl. Cítila jsem to.
Když jsme se v Ženách s.r.o. nadchli pro projekt Modrý život, neváhala jsem dlouho, komu bych chtěla pomoct. Útulky beru jako přechodnou stanici. Takovej tábor pro ztracence. Pořád lepší pelech a miska v útulku než hromada odpadků a psi kost a kůže lezoucí do odpadkových kontejnerů (ten obrázek jsem v Řecku viděla tisíckrát…). Každý pes, který se dostane do útulku, by měl jít dál. Měl by najít svoji rodinu. Starou nebo novou. Ale po čas, který tam stráví, by neměl strádat. Proč? Protože si to prostě nezaslouží. Měl by mít teplý pelíšek a plnou misku. A právě s těmi pelíšky bývá problém, investuje se logicky hlavně do potravy a na pořádný pelech mnoho nezbývá. Vždycky, když vidím psy z útulku, posedávající na polorozpadlých boudách, vzpomenu si na Malou, jak seděla na hromadě odpadků. Na to odhodlání udělat cokoliv, aby tam sedět nemusela. Aby na ní nepršelo. Aby se mohla stulit do teplého pelechu, když už jí zmizela teplá lidská náruč (jestli vůbec někdy nějaká byla).
A proto mám radost, že to někdo dělá. A že když už to nedělám já sama osobně, že mohu alespoň přispívat, protože to je to nejmenší, co vlastně mohu pro ty ušaté, chlupaté, čtyřnohé kámoše, kteří ztratili svůj domov, udělat. Aby jim bylo fajn. Aby nerezignovali. Aby mohli v důstojných podmínkách čekat na toho svého “zachránce”, který je zase vezme do své smečky.
V projektu Modrý život, který ŽENY s.r.o. podporují, jsem si vybrala jesenický Nadační fond Pes v nouzi, který sbírá v rámci Modrého života peníze na projekt opravy a stavby nových kotců do útulků v ČR. Pomáhám tam, kde mi to dává smysl. Darování mi zabralo zlomek času – ať nežeru – 3 minuty (většina času čekání na ověření transakce). To přece stojí za to a má to smysl!
A věřím, že tohle nebo nějaký jiný projekt, bude mít smysl i pro vás. Přispívat je totiž to nejmenší, co můžeme udělat.
Tak ať vás to hřeje u srdce jako mě!
Vaše Jitka
Zdroj foto: pixabay.com
