Svého osobního kouče dnes nemají jen profesionální sportovci nebo atleti, ale také manažeři či ženy v domácnosti. Životní kouč může být osoba, která vás dokáže vyvést ze slepé uličky a nasměrovat k novým životním cílům. Přesto k této profesi nemá mnoho lidí důvěru a nebo neví, co si pod ní má vlastně představit. Nelu Boudovou zná většina z nás jako úspěšnou divadelní a televizní herečku, skvělou dabérku nebo úspěšnou spisovatelku. Málokdo ale ví, že ji vždy zajímala lidská duše. Ve volném čase četla duchovní knížky, a proto přirozeně jednoho dne přišel zlom, a ona se rozhodla zaměřit se na hledání štěstí z pozice odborné školy elitních koučů. Díky studiu pochopila, co to je plně převzít zodpovědnost za svůj život a maximálně si ho řídit. Dnes platí za úspěšnou životní koučku, která umí lidi motivovat a nadchnout. Protože jak sama říká: „K tomu, abychom život měnili k lepšímu, je zapotřebí práce a energie na každodenní úrovni, neuhnout z cesty a cílevědomost.“ Zajímá vás více… Pak čtěte dál!
Jak byste třemi slovy popsala sama sebe?
Energická, pečující, toužící po růstu a pochopení smyslu života.
Za svůj život jste dala mnoho rozhovorů. Na co se vás ještě nikdy nikdo nezeptal?
Toho je určitě spousty. Přiznám se, že nemám ráda, když mají novináři připravené otázky dopředu. Většinou si přečtou nějaký starý rozhovor a vycházejí z toho. Přitom se vyvíjíme každou novou zažitou situací, každým dnem zažíváme něco nového, co nás formuje. Co nás posouvá. Nejsme úplně stejní jako včera. Stejně jako řeka, která sice vypadá stále stejně, ale nikdy do té stejné nevstoupíme. Věřím, že všechno výjimečné vzniká autentickým způsobem a že rozhovor je dialog, který může být přínosem pro oba dva, stejně jako je tomu v životě. Výměna energií. Pak může novináře napadnout zajímavá otázka, která nebude klouzat jenom po povrchu.
Kdy vás poprvé napadlo, že se chcete věnovat koučování?
Asi před rokem a půl, když jsem s Vladimírem Eckartem navštívila Srí Lanku. Vladimíra jsem dlouho pozorovala na jeho stránkách a rozhodla se, že se vyblokuju z divadla a odjedu se synem na jeho kurz Naplňte a objevte své sny. Hned potom jsem se k němu přihlásila na individuální studium a později do Školy Elitních koučů. Stejně jako můj dvacetiletý syn Dalibor. Strategicky Intervenční Koučink (SIC) je to nejlepší z mnoha koučovacích škol a NLP (Neurolingvistického programování).
Vede lidi k pochopení a poznání, že mají v životě při řešení různých situací více možností, než to na první pohled vypadá. Hlavní filosofií je, že se nikdy nezaměřujeme jen na jedince samotného, ale vždy se snažíme jej vidět v širší sociální struktuře, ve vztahu k okolí a dalším lidem. V interakci mezi lidmi.
Hodně mně nahrála korona, kdy jsem mohla jít se svým studiem skutečně do hloubky. Za běžného divadelního provozu by tohle intenzivní studium nebylo možné. Půl roku mám otevřenou praxi a je to něco, co mě z hloubi duše naplňuje. Klienti se mi vrací a není pro mě nic radostnějšího, než vidět, že se v životě posouvají, jsou šťastnější a spokojenější. Studuji samozřejmě dál a je mi jasné, že je to cesta na celý život. Největší změnu pozoruji samozřejmě na sobě. Myslím, že studium od základu změnilo můj přístup k životu i k sobě samé.
S čím za vámi lidé přicházejí?
Je to samozřejmě různé, ale nejvíce za mnou přicházejí ženy v mém věku. Nemám ráda generalizování, protože každý jsme individualita, ale často vidím jeden jmenovatel. Zapomněly se mít rády, zapomněly na své sny, nevědí úplně přesně, co by jim přineslo radost do tohoto životního období. Častěji než partnerské vztahy řeší vztah samy k sobě. Je to běh na delší trať, tohle všechno na jednom sezení nenastavíme, ale po čase jsou schopné si vědomě uzpůsobit své vnitřní já tak, aby byly spokojené. Je to někdy úplně poprvé, co si položí zásadní otázky a zastaví se. Kdy se třeba poprvé sami sebe zeptají, kde se vidím za dva roky, kde za 5 let. Kam směřuji a co vlastně od života chci? Je fascinující, jak si umíme naplánovat dovolenou, ale o směřování v životě, o tom tolik nepřemýšlíme. Když pochopíme, že s myslí, s emocemi se dá pracovat, dají se dělat velké změny. Je to pak práce na každodenní úrovni. A to se snažím ženy, a nejen ženy, naučit. I to, jak si udělat každý den veselejší. Ačkoliv je mnoho lidí úspěšných v budování prostředí, které je činí šťastnými, je pro ně poměrně vzácné cítit hlubokou radost a klid na každodenní úrovni.
Také ke mně chodí páry, které chtějí oživit vztah, ale to už jsou většinou vědomí lidé, kteří chtějí na svém vztahu pracovat. Někdy stačí dvě, tři sezení a vztah se skutečně promění. Strategicky intervenční koučink má skutečně silné nástroje.
Koučing je dnes oblíbenou disciplínou. Proč si mají klienti vybrat právě vás?
Věřím na intuici. Věřím také, že náš cit a tělo nás navedou. Je to radar. A vztah mezi koučem a klientem je jako všechny vztahy založen na chemii, na určité přitažlivosti. Věřím, že si přitáhnu přesně ty lidi, které si přitáhnout mám. Lidi, kteří vědí, že v životě je vždy něco, co se dá zlepšit. Lidi, kteří chtějí růst a posouvat se, kteří chtějí pochopit a změnit svoje vzorce. Lidi, kteří nechtějí žít “automaticky”, ale chtějí dělat věci vědomě, chtějí si tvořit svojí realitu.
Co vás na této profesi nejvíc baví?
Ten bod neutrality, ze kterého pokládám otázky. Přítomnost s klientem a poznávání jeho vnitřního světa. To, jak každý má odpovědi na vše v sobě. Stačí se zklidnit a podívat do sebe. Říká se, že kvalita našeho života souvisí také s tím, jak kvalitní otázky si pokládáme. Já klientovi tvořím pouze zrcadlo a ptám se. Baví mě to společné bádání a nacházení.
Připadá mně často fascinující, jak klient něco jiného říká a něco úplně jiného vyzařuje, něco jiného cítí… ( mysl je velká potvora). A to jsou ta místa, kam se se svými otázkami vracím. Je to často jenom malinký záchvěv, že něco nesedí.. . Strategicky intervenční koučink vždy hledá silné stránky člověka a ty posiluje. Problémy, raději říkám výzvy, pak odpadnou jakoby samy. A samozřejmě se mně líbí, když vidím výsledky, když vidím, že se klienti více milují, cítí se více reální, více autentičtí a energičtější.
Jakou nejlepší radu při studiu dostala?
Radu, kterou dával sám Milton Ericsson. (Americký psycholog, který se zabýval potenciálem člověka, v čem může člověk expandovat.) Learn it and forget it. Naučte se to a zapomeňte. Nebuďte z toho ve stresu. Tedy to znamená, že nemůžete u každého člověka postupovat úplně stejně… podle stejných vzorců. Někde vzadu musíte postupy znát, ale důležité je se nacítit, jak s kým pracovat.
A ještě jednu skvělou radu jsem dostala. “Nemůžeš nikdy chtít nic než klient.” To je hodně dobré vědět, když máte pocit, že se klient posouvá pomalu. Také už za tu dobu vím, že jsou lidé, kteří se posouvají velmi rychle a pak ti, u kterých dlouho máte pocit, že se nic neděje a najednou to přijde. Jako blesk. Jakoby to pochopení došlo do jejich duše, do každé buňky a vědí naprosto přesně, co mají udělat.
Jste matka dvou synů vzala jste si do pěstounské péči dceru. Co vás k tomu vedlo?
Bylo to dávné rozhodnutí, které jsem udělala v mládí. Říkala jsem si, že když se budu mít dobře, pomůžu alespoň jednomu opuštěnému dítěti. Dlouho nepřicházelo to správné dítě, bylo období v životě, že jsem na to i zapomněla, ale těsně před padesátkou jsem znovu napsala mé kamarádce, která pracuje v dětském domově a do mého života vstoupila tahle báječná duše. Holčička s uměleckým nadáním, velmi svérázná a osobitá. Velká zkouška mé trpělivosti a velká výzva. Velké obohacení pro nás pro všechny. Jsem ráda, že synové si k ní našli hezký vztah a stejně jako jeden z nich se věnuje tanci, nastoupila na TCP – Taneční centrum Praha – konzervatoř. Kam jí cesta zavede dál, uvidíme. Ale myslím, že něco uměleckého to bude.
Hrajete v několika divadlech, ve filmech i seriálech, věnujete se dabingu. Kde se cítíte nejlépe?
Pokládám se především za divadelní herečku. Divadlo byla má vášeň a nedovedla jsem si život bez něj představit. Díky koroně se ovšem hodně věcí změnilo. Dělám tuto práci velmi ráda, ale svou duší se už cítím jako koučka, která hraje a ne herečka, která koučuje. Nebyl to pro mě jednoduchý proces, zažívala jsem něco, čemu se v koučování říká ztráta identity, připadala jsem si opravdu hodně ztracená, ale teď jsem šťastná. Musela jsem tento krok ve svém životě udělat. A kdyby mně někdo řekl, jak se můj život zásadně změní, nevěřila bych mu. A to je právě na životě to krásné. Překvapení a pochopení.
Jaká role vždycky bude patřit mezi vaše srdcové záležitosti?
Určitě role z představení” Ve smyčce” v Divadle v Řeznické. Postava, která skutečně žila, americká herečka Tallulah Bankheadová (1902-1968). Velká skandálistka, výborná herečka, která žila bujarý sexuální život, brala drogy, pila. Často byla nesnesitelná. Hollywood ji nesnášel. Měla tragikomický život a takové je i to představení. To je opravdu má srdcová záležitost.
Co vám nejvíce chybělo v době pandemické kulturní pauzy?
Na vše v životě se můžeme dívat minimálně ze dvou stran. Buď se hroutit, nebo využít jako příležitost. Já tu dobu vnímala jako přelomovou, kterou jsem hodně využila pro sebe. Brala jsem jí jako zkoušku, jak dobře si umím vytvořit svojí realitu. Bylo to pro mě poprvé asi po třiceti letech, kdy jsem netrávila večery v divadle. Také se přiznám, že jsem hodně cestovala, všude tam, kam se mohlo, koučovala jsem on-line. Mohla jsem intenzívně trávit čas se svojí dcerou a to nás určitě ještě více sblížilo. Poznala jsem životního partnera. A začala jsem se otužovat. Bylo toho opravdu hodně, takže já osobně jsem prožila hezké období. Chyběly mi samozřejmě koncerty, výstavy, viděla jsem jak oba moji synové situací trpí. Starší je violoncelista, studuje HAMU. Mladší tancuje v Pražském komorní baletu. Pro mladé lidi, děti, důchodce, pro všechny ty, kterým chyběl sociální kontakt, to bylo hodně frustrující období. A o těch jiných vážnějších věcech mluvit nechci. Každý tu dobu samozřejmě vnímá přes svoji zkušenost. Tak jako všechno.
Jaký kulturní projekt vás v posledním roce nejvíce oslovil?
Je to projekt, který je staršího data, ale já ho viděla až nyní. Opravdu to ve mně nechalo něco, čemu se říká silný umělecký zážitek. Jiří Kilián – Mosty času. V Národním divadle. Opravdu unikátní baletní inscenace.
Kdo je váš vzor?
Americký kouč Tony Robins. Fascinující, jak dokáže měnit životy, jak chápe podstatu života. Kam došel v tom svém. U nás je to Vladimir Ekart, u kterého studuju a je mým kamarádem.
Jakou knihu máte rozečtenou na nočním stolku?
Mimo pracovních materiálů k Strategicky intervenční koučink, ke kterým se neustále vracím, tam leží “Coura”, Knížka mé kamarádky Jany Bernáškové. Volné pokračování “Jak přežít svého manžela”. Čtení, které mě baví a to nejen, protože Janu znám a že je z divadelního prostředí. Výborná oddechovka.
Máte nějaké motto?
Je z kresleného seriálu Kung-fu Panda, ve kterém je mnoho moudrosti. Shodou náhod jsem v něm dabovala zmiji.
“Nezáleží Pando, jak tvůj příběh začal, ale důležité je, co s ním uděláš teď.”
EXTRA TIP PRO KOMUNITU ŽENY S.R.O.:
Využijte jedinečné šance a přihlaste se na workshop Nely Boudové s názvem 6 ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH POTŘEB, který se bude konat 11.10. od 17 hodin. Cena workshopu bude 990 Kč a kapacita je omezená pouze na 10 osob.
Na co se na workshopu 6 základních lidských potřeb budete moci těšit?
„Na začátku vztahu jsme partnerem okouzleni, naplněni, vše nám připadá smysluplné a jasné. Časem se vztahy proměňují a často se stávají nesrozumitelnými někdy i bolestivými. Existují ale účinné metody, jak lépe chápat a porozumět sobě i chování svého partnera. Jednou z nich je “Šest základních lidských potřeb” podle skvělého, amerického kouče Tonyho Robinse. Pochopení této metody vám zcela zásadně může změnit život, posunout vztah a přinést pochopení toho čemu jste doposud v chování druhého nerozuměli. Tohle dvou až 3 hodinové zastavení v přátelském prostředí, vás může “nakopnout” ke zcela nového přístupu k životu a k větší radosti,” vysvětluje Nela.
Více se dozvíte ZDE.
Foto: archiv Nely Boudové
Tagy:inspirativní ženy osobní rozvoj rozhovor
