Provedli mi sono a mamo prsou.
Řekli mi ať čekám. To čekání…
Pak přišla operace, chemo a ozařování… a opět čekám.
Pokud se nad tím dnes znovu zamyslím, uvědomuji si, že to byl poslední okamžik mého života, kdy jsem se mohla považovat za „normálního“ člověka. Nedocházelo mi to okamžitě, ale postupem času jsem zapomněla, co to vlastně znamená být “normální”, …být stejná jako ostatní. A nevím to přesně ani dnes, ale vím jistě, že nejsem “normální” osoba. Dusí mě nepříjemný pocit strachu, ale emoce dávají slovům křídla a ty mohou vlétnout. Některé dny a obzvláště v noci, se mi zdá, že bruslím na ledě mé duše. Mám obavy, že led praskne, ale pak zvednu pohled vzhůru …do vrcholků ojíněných stromů.
Kapitola: 114.
7. března, pondělí – Focení bez vlasů
Na hlavě mi nezůstal ani vlásek. Těch pár, co se zarputile ještě drželo, jsem oholila. Natřela jsem si na hlavu Nikyho pěnu na holení a použila žiletku na nohy. Už ani nohy si holit nemusím, má kůže je na celém těle hladká jako dětská prdelka. Řasy už také skoro nemám a obočí je hodně prořídlé.
Dnes se vysvléknu do naha, a to doslova. Odhalím zjizvené tělo, bandáž na paži, holou hlavu… Nacvičila jsem si pózu před zrcadlem. Připadá mi dokonalá.
Fotograf Antoni pustí hudbu, ztlumí osvětlení, fotoaparát cvaká do tmy…
Kdo mě neviděl nahou, neví nic o mých snech. Moje sny jako by byly náhle vyčerpány časem, který se zastavil. A přesto jsou ve mně uzavřeny všechny sny světa. Sny, které se mohou skutečně splnit, i když ne vždy podle plánu. Protože tento svět je plný nekonečných zvratů, změn, které mě překvapily. Ale pokud se nevzdám, splní se mi všechna přání.
Čekala jsem na štěstí a vnitřní klid, až v této chvíli jsem si uvědomila, že toto čekání bylo zbytečné, uvědomila jsem si, že jsem pronásledovala přelud.
Dokonalé tělo, krásná tvář… to, za čím jsem se honila, je mi k ničemu… ta hromada masa nejsem já.
Svlékám se do naha a vidím si až pod kůži.
Bouře ustala.
Mé naděje a sny se promítly do jediného snímku. Antoni dokázal zachytit moment, v němž je vidět nekonečnost v mých očích. Lidé si šeptali za mými zády, že můj život končí… a nikdo nechápal, že se právě rodí…
A abych to šuškání zatrhla, zveřejním fotku, kde jsem nahá. Není to žádný akt, na pravém prsu a v podpaží je viditelná jizva, ale bradavky jsou zakryty levou rukou s omotanou bandáží. Pod obrázek připíši: „Až mě potkáš na ulici, podívej se na mě. Ale dívej se na mě jako na ženu, co nic neporazí… ne jako na nemocného člověka.“
Chvíli otálím s prstem na myši a pak kliknu. Možná, že jsem na oné sociální síti někoho šokovala, snad i pohoršila, ale je mi to jedno.
Co si myslí zbytek světa už neřeším.
