Kolikrát se stane, že jsme vtaženy do situací, které později pozbývají smysluplnosti. Respektive důvodu, proč jsme se vůbec “angažovaly”, když to ve výsledku nepřineslo kýžené očekávání. Ale položme si otázku, jaká očekávání to jsou, nebo co nás nutí se zapojovat do rozhovorů a debat, ze kterých jsme potom rozhozené, naštvané či dokonce smutné?
Co se skrývá za touhou projevit svůj názor, i když není vyžadován?
Vyhrocenější situace slouží jako katalyzátor, a to v souvislosti s uvědoměním si skutečné podstaty vnitřního nastavení v konkrétních podmínkách.
Mnokrát se stává, že lidé v takových situacích ventilují vše, co je podvědomě obtěžuje. To proto je lepší v určitých chvílích zůstat nestranným pozorovatelem. Na druhou stranu právě takové momenty mohou být i silným pročišťujícím filtrem, ovšem pokud jsou emoce udrženy na uzdě a výměna názorů je vedena v privátní zóně.
V tomto případě mluvíme o zdravém nastavení hranic a budování sebehodnoty – tzn. po zralé úvaze sebrat odvahu a obhájit si vlastní zájmy či říci, co nám vadí.
Naopak někdy … to nejlepší, co v danou chvíli máme udělat, je nereagovat vůbec.
I žádná reakce je reakcí.
Zůstat v roli pozorovatele může být občas větší výzvou než pádná a z našeho pohledu oprávněná a správná reakce.
Pokusit se celou záležitost brát s nadhledem, povznést se a nenechat se zatáhnout do různých záležitostí jiných lidí, které s námi nemají nic společného. A pak to pustit! … celou záležitost hodit za hlavu.
Když to nejde, evidentně výše zmíněné záležitosti byly i naše, jinak řečeno se jednalo o vzájemně nastavené zrcadlo, díky kterému máme možnost vyřešit a propustit něco, co není užitečné držet.
*heart*
Veronika
