Podle lékařů měla být Marie Lokingová (46) do konce života na vozíčku. Když jí bylo 14 let, přestala hýbat rukama i nohama. Zničehonic. Proč? To nikdo neví. Diagnóza? „Mám napsáno autoimunitní onemocnění a uzavřeno je to jako nepotvrzená roztroušená skleróza,“ říká tato svérázná žena. Těžké neurologické onemocnění však pokořila. Zvítězila nad ním a dnes má neskutečně bohatý, smysluplný život…
Nemoc? Ne, děkuji
Když se Marie Lokingová tenkrát vrátila z nemocnice, odmítla užívat kortikoidy. Všichni ji varovali, že se nemoc může vrátit. „Ale to já neřeším, žiju normálním způsobem. Od té doby jsem už nikdy neměla žádné léky,“ usměje se. „Nepřipadám si nemocná… NEJSEM NEMOCNÁ,“ dodává rozhodně. Je přesvědčená, že vedle léčby jí k současnému stavu pomohla i její silná vůle. „Je to v hlavě. Vždycky,“ tvrdí s jistotou. „Člověk je nemocný tak, jak se cítí. A jak se cítí, to může hodně ovlivnit i sám.“ Když léčba zabrala, varovali ji lékaři, že nesmí dělat nic fyzicky náročného. Neposlechla je. Začala vzpírat, pustila se do silového trojboje, je vášnivou motorkářkou a více než 20 let pracuje v útulku pro psy u Chebu.
Já jsem tady šéfem!
Po maturitě na střední zemědělské škole nastoupila do kravína, kde se dva roky starala o telátka a dojnice. Vzpomíná, že jí to moc bavilo. „Pak si mě tam vyhlédl jeden veterinář a nabídl mi práci v útulku. Jsem tady od roku 1996.“ Kdy v sobě objevila schopnost zkrotit divoké psy? „Žádné psy nekrotím,“ diví se otázce. Není to prý o schopnosti, je to u ní normální. Takže se podívá ostrým pohledem a nezvladatelný pes zalézá do kouta? „Ne!“ kroutí rezolutně hlavou. „Nezalézá do kouta. Prostě spolu fungujeme. Přirozeně. Jsme partneři, ale je to tak, že pes musí vědět, že já jsem tady šéfem. Že rozhoduji a vždy bude vše po mém.“ Vždycky je to tak? Každý pes se podřídí? „Ano, musí to tak být,“ přitakává. „Problém není se psy, se žádným zvířetem, ani s tím nejagresivnějším a sebehorším. Problémem jsou lidi,“ je přesvědčena tato velmi zajímavá žena.
Svůj ke svému
Marie Lokingová vzkazuje milovníkům pejsků, aby si svého raťafáka vybírali správně. „Spousta lidí podcení své schopnosti. Pořídí si zvíře, na které nemají… Zkušenosti, povahu…“ Psychicky labilní jedinci podle ní nemohou ze zvířete vychovat vyrovnaného psa. „Člověk, který je plachý, který neví, co má dělat sám se sebou, a který nemá přirozenou autoritu, si nemůže domů přivést dominantní zvíře. Je jisté, že ho nezvládne.“ Ví s naprostou jistotou, že je to něco, co se nedá naučit, co má člověk přirozeně v povaze, jakási vnitřní autorita. „Zvíře neošálíte. Když se před ně postavíte, moc dobře ví, koho má před sebou.“
Uřezali mu uši
Už déle než rok má Marie Lokingová v útulku i čtyři anatolské pastevecké psy typu kangal, které však nenabízí k adopci. „Jsou to úžasní psi. Extrémně nebezpeční jsou již svou velikostí,“ říká obdivně. Váže se k nim zajímavý, leč smutný příběh. „Dostali se k nám tak, že je Turci z Německa vypustili do Čech, protože se jich potřebovali zbavit. Mají totiž zákaz chovu zvířat,“ začíná své vyprávění. „Jedná se asi o psy po zápasech, psích zápasech. Přišli orvaní, jeden měl čerstvě uříznuté uši…“ Hlásila to samozřejmě policii, ale do dnešního dne není případ uzavřen. I když občas cítí beznaděj, už se se situací smířila. Psi jsou v pořádku a ona je teď již považuje za své.
Láska už od dětství
Psi byli jejím snem a láskou odjakživa. „Mám je ráda a myslím, že ke mně patří. Obohacují můj život, který si bez nich nedokážu představit,“ z hlasu je cítit dojetí, které ale Marie Lokingová hned potlačí. Přestože je málomluvná, o psech může povídat nekonečně dlouho. A nejen o těch z útulku. Líbí se jí hlavně ti velcí, obrovští, dominantní. Jejím prvním byl německý ovčák Teri. „Chodila jsem ho venčit známým, protože mi naši nedovolili mít doma zvíře.“ Za prvního vlastního psa zvolila kavkazského ovčáka. „Jmenoval se Hill,“ doplňuje. „Je to moje nejoblíbenější plemeno. Zejména psi importovaní přímo z Ruska, které je zemí původu, mají tu pravou povahu – jsou sebevědomí, dominantní…“ Teď má doma bulteriéra douglese. „Ty teď máme pořád. Vždy, když nám jeden dožívá, pořizuji si dalšího. Nějako dobu pak mám dva a tak pořád dokola.“
Hadi, pavouci, želvy a koně
Aby toho nebylo málo, vedle psa má Marie Lokingová doma ještě další faunu. 17 želv, 12 pavouků a tři hady – hroznýše, krajtu a užovku červenou… Miluje koně, ale k těm teď cítí obrovský respekt. „Při jízdě se mi kůň splašil, spadla jsem a vykloubila jsem si loket. Od té doby se bojím,“ přiznala se.
Maluje a malbu i učí
Už jako malá si oblíbila malování. Malovala hlavně koně, jen tak pro sebe. Dnes malbu i vyučuje. V Chebu v různých kurzech. Je o malování zájem? „Velký. Lidé si sem chodí odpočinout. A rádi také tvoří.“ Jak se pozná talent? „Myslím, že to není o talentu. Malovat může úplně každý. Každý má totiž jiné představy a každému se líbí něco jiného. Proč by si tedy nemohl malovat i ten, kdo si o sobě myslí, že to neumí,“
povzbuzuje Marie Lokingová. Ona sama dává přednost olejomalbě a vždy sáhne po velkém plátně. „Čím větší, tím je pro mě zajímavější.
Teď mám rozmalované plátno tři metry na dva.“ Nemaluje prý na povel, musí k tomu mít náladu, neumí malovat podle obrázků…
Má i své vernisáže.
Psí tarot
Jednou porušila všechny své zásady. Malovala akvarelem, na malý formát, podle přesně zadaných kritérií s ohledem na specifika tarotu a také nálada musela jít stranou. Jak to? „Oslovila mě Saša Vetkovská, jestli bych nechtěla namalovat psy na tarotové karty.“ Přestože tarot nezná a o symbolech moc nepřemýšlela, byla to pro ni výzva. Pustila se do toho. Musela namalovat přes 80 obrázků. Jak to šlo? „Tak nějak samo,“ usmívá se. „Přesto jsem ale byla nervózní, protože jsem se bála, abych to stihla v termínu.“ Proto si dala předsevzetí, že každý den namaluje jednu kartu, ať se děje, co se děje. „Někdy jsem končila ve čtyři ráno i později.“ Zvládla to. A karty jsou dnes už dokonce zapsané v České knize rekordů. „Ne pro moje obrázky, ale jako tarot s největším počtem psů a plemen v jedné sadě,“ upřesňuje.
Osudu nevěří
Když nezná tarot, věří třeba v osud? „Nevěřím,“ pohotově odpovídá. „Často říkám, že nevěřím ani sama sobě, natož nějakému Osudu. Jsem realista. Spíše věřím na realitu.“ Nemá ani žádné krédo, žádné životní motto? „Krédo.“ Zamyslí se a přemýšlí dlouho, hodně dlouho. „Ne, ne…“ krčí rameny. „Věcí, které se mi líbí, je spousta, ale že bych se s něčím úplně ztotožnila, to ne.“ Dokonce ani neplánuje. „Beru to tak, jak to je a co přijde. Nemám očekávání. A hlavně, jak jsem hodně zaneprázdněna, nemám čas o ničem přemýšlet. Mám v hlavě většinou psi, protože na nic jiného mi už nezbývá prostor…“
Příroda, kameny, les….
Pak se znovu zamyslí a opravuje se… Vlastně mám spoustu jiných koníčků. Chodím do posilovny, protože se celý život snažím sportovat. Při malování, o kterém už byla řeč, úplně vypnu a psy vypustím z hlavy. Začala jsem chodit s členy mykologického klubu do lesa. Učím se houby a fotím je.“ Proč houby? „Protože se mi líbí příroda. Líbí se mi chodit do lesa. Líbí se mi všechno živé. Sbírám šišky, mám spoustu různých druhů. Sbírám nerosty a minerály. S partou kluků chodím sbírat kameny. Ty tahám odevšad a mám je doma úplně všude…“ Naposledy prý byli v Zeleném háji, kde hledali záhnědy. „Co se přírody týká, mám velkou potřebu se jí obklopovat,“ končí svou zpověď žena, která pokořila nemoc a ze které vyzařuje síla, ale zároveň také klid a vyrovnanost.
Dcera Marie Lokingové Dominika (25) je desetinásobná mistryně republiky ve vzpírání. Vystudovala vysokou školu a pracuje v Plzni na metabolickém JIP.
