Holky ze vsi vyrazily do města>>>>>>>>>>>>>>>>
Poté, co jsme pánskou část naší domácnosti vypakovaly do práce a do školky, jsme se s Josefí rozhodly vyrazit na holčičí výlet do města. Tedy já jsem demokraticky rozhodla, Pepi by se raději válela v hlíně na dvorku. Něco málo zařídit a nakoupit – vcelku easy zadání naší mise. Josefí si to užívala o dost víc než já – jako správně vychovaná slečna každého kolemjdoucího hlasitě zdravila svým pronikavým hláskem, a to konkrétně slovem “avóóó” (rozuměj ahoj). Při tom vztyčovala pravici způsobem, za který by nás strážníci mohli minimálně pokutovat. Pokud někdo na pozdrav odpověděl, tetelila se blahem a nezapomněla připojit na rozloučenou “pá pá” mávaje u toho ručičkou jak na prvního máje. Korunu tomu nasadila ve chvíli, kdy volala to své “avóóó” i na papírovou kulisu letušky. Snažila jsem se dělat, že ji neznám a tlačila jsem kočárek jednou nataženou rukou před sebou a předstírajíc svou nepřítomnost.
Jako správná vesničanka vídá denně hlavně předměty zvané “houpa” či bytosti, které označuje “koko” (slepice, husa, krocan, ale i papoušek). Proto se nemohu podivovat, že na vše ukazuje a dožaduje se odpovědi na otázku “co to je?” (to náhodou umí zcela zřetelně). Ke tomu všemu to pěkná koketa – rozhazuje úsměvy na všechny strany a nerozlišuje, zda flirtuje s muži nebo se ženami.
V obchodě s potravinami to vypadá asi tak, že jí vůbec nedáváme najíst, takže zde na vše ukazuje a dožaduje se “mňam mňam”…. v marketu jsem měla možnost naházet pár věcí do košíku jen díky okurce, do které se naše malá gurmánka ihned pustila a vůbec jí nevadilo, že je v igelitovém obalu. Byla jsem vděčná, že jí zabavilo něco, co sice nelze považovat za edukativní hračku, ale hlavně, že chvíli neřve nebo nehajluje. Tento kus zeleniny velice pobavil paní prodavačku u pokladny, přičemž na mě vrhala nechápavé pohledy.
Jedna důchodkyně čekajíc s námi na přechodu se rozplývala nad roztomilostí mého robátka a tázala se, zda je to chlapeček či holčička.????????Když zjistila, že je to opravdu děvčátko, tak dodala “aháááá, holčička v modré čepičce”… poznámku, že je to přece tyrkysová (!!!!!) si odpustím pochybujíc o její schopnosti rozeznávat barvy – domnívala jsem se, že toto je doménou jen mužů.
Pro jistotu, aby nedošlo k podobným záměnám, kupuji v následujícím obchodě růžovou čelenku s mašličkou, kterou Josefí stihla celou oslintat ještě než jsme došly k pokladně. Frajersky si ji nasadila jako správný strojvedoucí a užívala si šťastnou chvilku doprovázenou zvukem “ššš” na jedné z debilních atrakcí v obchodním centru – zatím naštěstí neví, že když se rodič uvolí, může to i jezdit! Spokojila se se stojícím vagónkem, prolezla dětský koutek křížem krážem po kolenou, sjela klouzačku bez pudu sebezáchovy šestkrát hlavou dolů a jako obvykle se naše opuštění tohoto místa neobešlo bez záchvatu řevu.
Cestou k autu pak ještě rozdrobila rohlík ve stylu “vyrábím strouhanku” a asi pětkrát málem vypadla z kočárku. Na dotazy kolemjdoucích, zda nemůže vypadnout, když za jízdy stojí, už odpovídám stroze: Může! I tak to považuji za povedený výlet, který završilo zjištění, že jsme novou čelenku někde ztratily.
Hlavní poselství výletu – sehnat black out závěsy – se nezdařilo, takže i zítra se můžeme těšit na probuzení kolem šesté, kdy do ložnice začíná pronikat denní světlo. Ještě se však nabízí varianta uložení batolete do sklepa, kam neproniká světlo žádné. Nechce se mi však dvakrát až třikrát za noc běhat do sklepa s lahvičkou sunaru a už vůbec si neumím představit, jak hledám ve sklepě věčně ztracenou věc zvanou “dudu”. Jdu tedy hledat černou barvu a zatemnit okno ložnice tímto způsobem.
A kvízová otázka na závěr – vypadá toto “cute baby” na fotce jako chlapeček?
