Takovej normální army den.
Celé dopoledne dostávám do školy SMSky:
…Pajo, jestli mas cas, koukej mazat na Floru! Sou tam vsude unifromaci, se zblaznis! Btw…pozor, jsou tam obcas schody…
…Ty kraso, potrebuju nahradni kalhotky…prijed!
Ne, že bych tuto akci neměla ve svém diáři zanesenou už dlouhé týdny. Vzhledem k mé blížící se stáži na vojenském oddělení se mi možná budou jisté informace hodit. Navíc nelze ignorovat fešáka z plakátu v metru, který na mě hledí při každé cestě z náročné práce. Silná osobnost s červeným baretem a lehce posmutnilým výrazem.
No co, přinejhorším si prolezu nějaký ten tank…
“Co byste si, slečno, chtěla zkusit?”
“Všechno, proto jsem tady!”
Ihned poznávám, že to NEBYL dobrý nápad a velice rychle musím přiznat, že jsem vlastně tak trochu klaustrofob. Přesto jsem však byla narvána do plynové masky, několika opasků, čím dál tím menších prostor aut, taktických vest a helem. Na střeše obrněného vozidla se mi však líbilo, tam jo… “Pláštěnku” proti chemickým útokům, do které se leze v podřepu, doplněné o fešné gumové nohavice a rukavice, jsem ale odmítla. Se svěracími kazajkami už jisté zkušenosti mám a bohatě mi stačila názorná ukázka pana vojáka, který se z toho “stanu” dostával déle, než by bylo záhodno pro klid mých nervů. Chvílema jsem uvažovala, zda se neztratil. Tak jsem si alespoň osahala všechny typy zbraní, jejichž názvy už přesně nevím, ale byly těžké, hlučné a na fotku s kulometem měl fotograf přesně tři sekundy, než to mé paže (i přes lekce boxu) vzdaly. Pár lidí se tvářilo lehce vyděšeně po spatření mého rozzářeného výrazu, když jsem na ně zamířila a na jejich tělech se objevila červená tečka. James Bond hadr!
Konečně má ten obchoďák grády. Chci si trochu vydechnout, tak nepozorovaně vycházím podivným exitovým východem. A najednou je přímo přede mnou – plakátový muž. Stále má smutné oči, ale svolí, že se se mnou vyfotí, když mu řeknu, proč jsem šla studovat psychologii. Ptá se mě, kam mám dál namířeno. Když se na něj tak podívám, mohla bych se ho zeptat na totéž…
Jo, jestli se někde chcete cítit bezpečně, tak rozhodně tady. Co se dá dělat, (zvědavej) psycholog v terénu, tak se musím zeptat…
“A už jste někoho zabil?” (Proboha, radši mlč…) “Tak…to já jsem zase mírumilovný…militarista…”
“O čem se Vám zdá?” “Ani nevim…vždycky upadnu do komatu…”
“Máte kapsu na sušenky?” “Ano, ale dávám do ní jiné věci.”
“Po kolikáté jste udělal psychotesty?” “A to sem myslel, že se mě na tohle nikdy nikdo nezeptá…mimochodem, proč se vlastně na tohle ptáte zrovna mě, a ne kolegy? Toho jste se ptala, jaký zvíře má nejradši….”
“Co na své práci nesnášíte?” (…) “Můžete vůbec na takové otázky odpovídat?”
Pár lidí jsem viděla vrazit do sloupu či jiného kolemjdoucího, sama jsem se vracela pro bundu asi šestkrát a nevím, kolik mladých mužů bylo naverbováno, ale v ženách to zanechalo hluboké dojmy: “Maruš, to bys nevěřila. Je to jak kdyby se celý tohle obchodní centrum proměnilo na Erotic City…”
Já bych se k armádě přidala, nemít tak ráda své tělesné partie, jež ve vestách s keramickými destičkami velice trpí… Asi holt zatím zůstanu v rámci své profese spíše u Armády spásy.
Odpoledne bylo moc příjemné, děkuji všem mužům, kteří mi byli ochotni odpovídat na nejrůznější otázky (a chtěli za to většinou jen odkaz na blog). Díky za to, co děláte a hodně štěstí v terénu i na domácím poli!
zrzka-drzka.com *heart*
