Vykročte na cestu svého života: Objevte svou skutečnou podstatu

Šla jsem krajinou plnou květů a šla jsem jí ráda.

Svítilo slunce a všude kolem mě byl klid.

Ticho, které sem tam přehlušil zpěv ptáků.

Došla jsem daleko, až nakonec své cesty.

Rozhlédla jsem se a nevěděla, kam dál.

Přede mnou, jakoby stromy vystavěly nepropustnou zeď.

Mám se snad vrátit zpátky tam, odkud jsem přišla?

Ale tam už mě nic nového nečeká.

Nenajdu tam to, co hledám.

Není tam to, k čemu mě to celé dny a noci táhne.

Nejsem tam vlastně ani já.

Dokud jsem se nevydala na cestu, nežila jsem. Jen jsem každý den přežívala. Spalovala mě touha po něčem větším, po lepším životě, po naplnění svého osudu.

Ale jak? Jak to já, samotná žena, mohu změnit?

Jak se můžu vymanit z každodenní rutiny, povinnosti, starostí, zákazů a příkazů? Toho co smím a nesmím? Už ani nevím, kým vlastně jsem. Někde jsem se v tom svém životě ztratila. Nevím ani kdy a kde. Byla jsem to ještě včera já, nebo už to byl ten umělý výtvor dnešní doby? Zrychlené tempo, které nestíhám? Plány, které mi nedávají smysl? Kroky, které nikam nevedou?

Ráno jsem se probudila do jasného rána a věděla jsem, že je něco jinak.

Slunce něžně nakukovalo zpoza záclon do mého, jinak potemnělého, pokoje. Cítila jsem jeho hřejivou sílu na svých pažích, vlasech, tvářích.

Vstala jsem a nechala ty paprsky, aby mě celou, celičkou objaly. Naslouchala jsem jejich šepotu. Poprvé po tak strašně dlouhé době jsem je zase slyšela.

Vyprávěly mi, ale já jim nerozuměla. Nechápala jsem významy jednotlivých slov. Zavřela jsem oči a snažila jsem se pochopit, co ten šepot znamená.

Vzpomněla jsem si na to, že jsem dřív naslouchala slunci.

Vzpomněla jsem si na to, že jsem jeho paprskům rozuměla.

Vzpomněla jsem si!

To nebylo slunce, kdo ke mně po dlouhé době promluvil.

Byla to má duše. Byla jsem to já, ve své pravé podstatě.

Už příliš dlouho jsem žila životem někoho jiného. Někoho cizího. Nasazovala jsem si masku, abych dokonale a bezmyšlenkovitě plnila úkoly, které mi dával někdo jiný. Stal se ze mě stroj. Výkonný a přesný.

 Ale kde byl můj život? Kde jsem byla já?

„Jsi tady. Jsi tady pořád. Taková jaká chceš být!“

„Ale já už si ani nevzpomínám, jaká jsem byla,“ cítila jsem, jak mi začínají po tvářích stékat slzy.

Byly velké a hořkoslané.

Už je to dlouho, co jsem naposled plakala. Kdy to vlastně bylo? Nevím, nevzpomínám si…

Ale to teď není podstatné, protože slzy, které se nezadržitelně draly ven, byly uvnitř schované příliš dlouho. Tak dlouho, že už nebylo možné je zadržet. Hráz se protrhla.

 Potlačovala jsem vlastní pocity, touhy a přání a hluboko v sobě uzamykala bolest ze ztráty vlastní vůle, vlastní síly, vlastního života. (https://www.facebook.com/beinspirated.eu/posts/1119477214853274)

Otřela jsem si oči a podívala se na svůj odraz v zrcadle.

Tak tohle jsem já?

Najednou, po týdnech a měsících jsem v zrcadle viděla znovu samu sebe. Nebyla to už ta maska, kterou jsem si z počátku jen nasazovala a později už ji ani nesundávala. Bylo to příliš bolestné a obtížné. Každý den odehrávat ta samá, bezstarostná představení. Předstírat, že jsem tím, kým nejsem a bát se být tou, kterou jsem z celého srdce toužila být. Bála jsem se nepřijetí. Toho, že mě ostatní nebudou mít rádi takovou, jaká opravdu jsem.

Žila jsem v omylu, že lásku si musím zasloužit. Že svou vlastní hodnotu a právo na život musím neustále obhajovat.

Žila jsem ve strachu a ve lži.

Nezáleželo na tom, kde jsem ke svým nefunkčním modelům přišla. To nebylo podstatné. Důležité bylo, že už jsem takhle dál žít nechtěla a ani nemohla.

Nemohla jsem riskovat, že se zase na dlouhé měsíce a možná i roky ztratím sama sobě.

Už ne!

Chtěla jsem svůj život zpátky. Chtěla jsem být zase tou nespoutanou holkou, která se mezitím proměnila v nádhernou a silnou ženu.

Jen si musím dovolit tu sílu v sobě znovu probudit. Znovu ji najít a otevřít. Teď už totiž vím, že ji mám v sobě. Každý ji má v sobě. Ty i já. My všichni. Jen jsme na ni každý, z jiného důvodu, zapomněli.

A teď jsem stála tady. Na rozhraní mezi starým a novým. Na pomezní čáře, která určí mé další kroky.

Otočím se a vrátím se tam, kde nejsem sama sebou nebo najdu odvahu a protáhnu se mezi stromy dál?

Rozhodla jsem se. Zavřela jsem oči a udělala ten první, důležitý krok do neznáma. Listy v korunách stromů zašuměly a stromy se rozestoupily.

„Když se rozhodneš kráčet po cestě SVÉHO života, celý vesmír se spojí, aby ti pomohl.“

A tak jsem vykročila do neznáma. Nevěděla jsem, kam mě má cesta dovede. Ale byla jsem si jistá, že na konci to budu já, kdo si řekne „stálo to za to“.

Pokud chceš i ty vykročit na cestu svého života, probudit v sobě tu nádhernou sílu, která je ukrytá v každém z nás, rezervuj si své místo na některém z našich seminářů. Více informací najdeš na: www.be-inspirated.eu

Zdroj foto: Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account