Bohužel se události nevyvíjí vždy podle plánu. Co je ale nejdůležitější? Problémům čelit, bojovat a hlavně se nevzdávat!
Jak se vyrovnat se špatnými rozhodnutími.
Přemýšlela jsem nad tím, jak je život těžký. Jak je těžké se v mládí rozhodovat pro věci, o kterých nevíme zhola nic. Jak je nespravedlivé se ohlížet zpět a říkat si “Udělal/a bych to jinak,” a přitom vědět, že už chybu nelze napravit. Když se člověk zamiluje, nevidí, neslyší. Je šťastný, hýří dobrou náladou, usmívá se na všechny kolem a všechno je růžové. Ve chvíli, kdy opadnou růžové brýle a člověk začne vidět i chyby druhého, buď se s nimi smíří, respektuje je a přijme, anebo je neskousne a rádoby šťastný pár se rozejde.
Takhle to bylo se mnou. Růžové brýle mi opadly už v prvním roce vztahu. Intuice mi říkala, ať určité věci nepřehlížím. Bohužel, já tehdy poslouchala více ostatní než sebe samotnou. A dnes nesu následky. Vztah s mužem, o kterém jsem si říkala, že je ten pravý, se dostal do slepé zatáčky. Jakmile přišly na svět děti, šlo to rázem z kopce. A dnes, po dalších 3 letech, se otáčím znova a znova, a říkám si “Jak jsem mohla být tak slepá?” Je pozdě se mučit, klást si otázky, na něž odpovědi už dávno znám. Co je ale nejtěžší je přestat se trápit. Přestat si vyčítat. Přestat si nadávat za chyby z minulosti.
Každý občas litujeme věcí, které se udály. Není potřeba se trýznit, přesto to děláme. Já sama se trýzním taky. Při pohledu na nádherná spící dvojčata si říkám, proč jsem jim nedopřála lepšího tátu. Takového, který je bude milovat i s jejich zlobením. Který bude s nimi mít trpělivost při hře, oblékání, jídle. Tatínka, který bude vidět hlavně to krásné a dobré v nich a nebude je soudit za jejich špatné stránky a nedostatky. Tříletým dětem je potřeba dávat lásku, milovat je bezpodmínečně.
Proč to mámy dokáží a tátové ne? Někteří ne? Nemůžu vrátit čas a dopřát dětem skvělého, milujícího tatínka, který o ně bude mít upřímný zájem. Co můžu je snad to, že já sama jim budu dávat tolik lásky, kolik budu schopná. A hlavně půjde o bezpodmínečnou lásku. Miluju svá dvojčata a beru je jako ten největší dar, který mi život dopřál. I přestože na ně křičím, jsem protivná a zlá, nikdy bych nevyměnila život před nimi za současný život. I když s jejich tátou musím zatím ještě žít v jedné domácnosti přestože jsme se rozešli, snažím se je chránit před zlem, které jejich táta šíří. Nejde to jednoduše a považuji svou tehdejší chybu za fatální a nezvratnou. Přesto se snažím brát situaci tak, jak je. Pevně věřím, že bude líp, že dostanou mé děti alespoň skvělého náhradního tátu. Pevně věřím, že přijde doba, kdy napíšu příspěvek plný štěstí a radosti a ne takovýto smutný.
Každý děláme chyby a dokážeme se z nich snad všichni poučit. Některá rozhodnutí jsou zásadní natolik, že se s námi potáhnou navždy, ale i přesto je lze brát a nahlížet na ně z jiného úhlu pohledu. Lze i se špatnými rozhodnutími žít dobrý život. Můžeme špatná rozhodnutí brát jako veliké poučné lekce. Proto i já si beru ponaučení…
Pečlivě si vybírat lidi ve svém životě. Takové, kteří mě budou táhnout nahoru a ne stahovat dolů. Přijímat do svého života jen lidi, kteří budou velikým přínosem nejen pro mě, ale také pro mé děti. Protože právě ony si zaslouží jen to nejlepší…
Zdroj foto:Pixabay.com
