Jedna noc, mnoho otázek: Hledání lásky ve světě bezzávazných vztahů
Milé ženy, tento text není můj. “Půjčila” jsem si ho od své kamarádky, protože je nádherný, plný pravdivých slov. Co na něj říkáte?
Klapot podpatků noční ulicí. Cvaknutí centrálního odemykání auta se rozléhá do okolí. Kolik je vlastně hodin. Skoro dvě nad ránem. Nechápe, proč nezůstávám až do rána. Do rána … zvednu jeden koutek úst, jako by k úsměvu. Při pohledu do zrcátka shledám, že je to spíš grimasa. V zrcadle na mne kouká zralá spokojená žena. Spokojená tím zvláštní způsobem. Sex, ten živočišný, nespoutaný, uspokojující sex dokáže udělat s tváří, ve které se již objevilo něco vrásek, úplné divy. Ta ještě jemně růžová tvář, bez přemíry make-upu, odhaluje její dřívější dívčí krásu. Teď se opravdu pousměji. To noční šero dělá svá kouzla. Cítím se krásná. Ne však milovaná.
Startuji v noční ulici svůj vůz a pomalu, bez spěchu ujíždím nočními ulicemi k sobě domů. Při tónech letitého ploužáku, se o pár minut vracím zpět.
“Proč nezůstaneš na snídani. Je noc. Vždyť víš, že hotel je objednán pro dva. Nemusíš odcházet.”
“Nezůstanu, musím ráno brzy vstávat na jednu schůzku a nechci tě budit. Vím, že si rád pospíš.” – sděluji jednu z mála lží, které jsem ve svém životě schopna. Usměji se, s dovětkem “Děkuji” dám polibek na tvář a mizím v přítmí hotelové chodby.
Opět jsem utekla, jako již pokolikáté. Jak mám vysvětlit, že snídaně je pro mne intimnější chvílí než sex, milování či jakkoliv fyzický kontakt muže a ženy nazvete. Po vášnivé noci, kdy chvíle intimna přecházejí s denním světlem v další neukojitelnou touhu společných zítřků, se má snídat s vírou v pravost společného bytí. Ten příslib budoucnosti, tak nejistě jisté, je tím, co je v mých představách spojeno se snídaní ve dvou.
Zde láska nepřichází a trapnost okamžiku ranního mlžení, ve snaze ukončit to bezzávazkové bytí s noblesou, opravdu nemusím zažívat. Vlastně se ani jeden z nás nezeptal, kdy se zase uvidíme. Prostě se uvidí. Jeden jednou zavolá nebo napíše sms … “Máš se? A co tak sex?” Nejsme ti praví, nejsme si souzení. Jak pateticky formulováno. Jen si tak fyzickou vášní vzájemně krášlíme životy, než přijde ta pravá, ten pravý. Hlavně si pojmenováním stavu nezranit duši hrubostí slov.
Prostě, “pícháme jako králíci” . Jak hrubé, jak jednoduché, jak pravdivé.
Stojím na červené. Ve dvě ráno na křižovatce nikde nikdo, ale světla běží, tak stůj děvče. Koukám na sebe opět do zrcadla. Ta růžová z vášně už z tváře zmizela. Usměj se na sebe. Vždyť to bylo krásné a opojné. A to krásné ti už v životě nikdo nevezme, jen ty sama to můžeš zničit. Ty jsi ta rozumná, za oba, zaznívá v mé mysli. Ano, mozek má navrch. Však zlomené srdce se ozývá – prý hledáme lásku. Jsme bolaví, zlomení, nejistí – oba.
Mozek, mozek, mozek ….”Je o hodně mladší a bez dětí. Ty už mu je nedáš. Neplýtvej časem, roky ti utíkají. To nikam nepovede. Hledej normální vztah.” – unisono radí kamarádky i mozek.
Vždyť hledám. Normální … já vím. Jenže, když kouknu do těch nejistých, vášnivě-živých a zároveň oddaných laních očí, jsem ztracená. Možná jsi zadaný a lžeš mi. Možná si lížeš rány jako já a sbíráš střípky svého srdce, které někdo přednedávnem sešlapal. Nebo jsi vyděšený a ztracený pod tíhou očekávání své přítelkyně, její či tvé matky… Chtějí znát budoucnost, ve které máš hrát hlavní roli, aniž bys o to stál. Možná …. Muž, a přesto jsi tou lovnou, ne lovcem. Jak je ti dobře v náručí té ženy bez budoucnosti. Jak krásně je té ženě v tom pevném živočišném objetí bez … Bez čeho vlastně. Bez bolesti z lásky? Ještě stále tam je, ta bolest z minula. A strach. Čeho se bojíš? No tak odpověz si … “Svých slz.”
Sedím na terase. Je sedm ráno. Popíjím kávu a snídám sama. Nemilovaná? Nemilující ? Nevím, možná je to i jinak. Kdo ví? Kouknu do skel balkónových dveří na včerejší kouzlo noci. Jsem žensky krásná. Zářím. Zakloním koketně hlavu a usměji se. Opojená tím pohledem vím, že jednou …. jednou přijde i láska. Vše je tak, jak má být.
Zdroj foto:Pixabay.com
