Otcovství bez předsudků: Jak společnost zkresluje roli otců
Na tenhle článek už myslím vlastně dlouho. Pořád bylo nějaké téma, které bylo pro mě osobnější, lépe se mi psalo.
A také jsem přemýšlela jakým způsobem vlastně psát. Ale budu ho psát upřímně, sama za sebe.
Ženy jsou brány automaticky jako skvělé mámy, protože údajně všechno ví a všude byly. Zatímco tátové tak vypadají jako nešikové, kteří nezvládnou běžnou péči o dítě. Někdy je mi chlapů vážně líto.
Přitom je to jen zkreslený pohled, který postupem času se nějak zformoval a pro svět je těžké připustit, že kdyby dítě po porodu dostal do péče jen otec, vedl by si stejně dobře jako matka. Možná jinak, ale stejně dobře.
Pomalu už jako fakt, bere svět informaci, že máma je spojená s dítětem jakýmsi nezlomitelným poutem a proto mu rozumí víc, než je toho schopen muž jako otec. Zřejmě proto, že ho nosila a porodila. Ale kolik adoptivních párů je milujícími rodiči, i když se jich osobně nedotknul ani porod ani těhotenství? Proč by tedy muž měl být výjímka?
Pojďme se na otcovství podívat jinak. Sebekriticky. A shrnout si několik faktů, které kolují a máme je všichni v paměti.
1. MATEŘSKÝ INSTINKT
Prakticky hned po narození je povětšinou dítě přikládáno matce na tělo, bere se to jako samozřejmost, protože ona ho rodila v ukrutných bolestech a tak si zaslouží tento vyjímečný okamžik. Otec i když strávil několik hodin předtím osušováním čela své ženy, podával jí pití, podpíral jí ve sprše a pak si při velkém finále nechat drtit ruku, je postaven na vedlejší kolej. Vlastně ne tak docela, je mu nabídnuta káva a může si miminko vyfotit.
Jsou to mateřské pudy, které s tím mají z velké části co dělat. Příroda není hloupá a tak zařídila, aby po porodu v organismu ženy koloval koktejl emocí, které prostě nutí ženu, aby miminko bránila před možným ohrožením.
Ale tolik omílaný fakt, že ženy jsou naprogramovány, aby byly lepšími matkami, protože mají tajemný mateřský instinkt a jemu se muži nemohou rovnat. Máma tedy má jakýsi dar vždycky rozumět svému dítěti a perfektně rozluštit jeho potřeby. Nevím jak Vy, ale já jsem nikdy nejen kojenci, ale bohužel často ani batoleti prostě nerozuměla. Pláč je pro mě pláč. A jestli je to kvůli mokré pleně, hladu nebo převrženému autíčku, nepoznám to. Možná jsem ale víc chlap? 🙂
Nedávná studie ale prokázala, že i muži zažívají pocit štěstí a několik týdnů po porodu u nich v krvi bylo naměřena zvýšená hladina oxytocinu.
2. JEN NA LÁSCE ZÁLEŽÍ
Když postavíme před sebe dítě a jeho rodiče a zeptáme se ho, kterého z nich má raději a proč, většinou na nás jen vykulí očka a nebude vědět, koho si vybrat.
Děti to totiž mají jednoduché. Mají rády oba rodiče, mámu i tátu a neumí si vybrat toho, koho raději. Už vůbec by Vám neodpověděli na otázku : ” Má Tě raději maminka nebo tatínek?”
Jak se vlastně posuzuje míra lásky muže a ženy? Znamená to, že když žena chystá dítěti svačiny a pak k němu vstává ve dvě ráno s antibiotiky, má ho raději? Nebo, když si muž hodiny staví vláčky se svým synkem a pak s ním jde pouštět draka, je to i jeho projev “více” lásky?
Tátové hned neběží pro desinfekční gel a odřeninu hned nelepí. Možná Vám to někdy přijde bezcitné, že zatímco vy utěšujete, muž přijde a poplácá dítě po zádech, že to bude dooobrý. Muži obecně mají jiný smysl pro dětské nehody a odřeniny. Ale i tento pohled a postoj je potřeba, protože jen tak budujeme v dětech sebedůvěru a odolnost. Není žádné ” méně a více” a pohlaví rodiče neurčuje jeho schopnost milovat druhého člověka. Táta umí mít rád jinak, než máma. Tátové více s dětmi blbnou, my máme jsme vážnější. Ale dítě potřebuje tátu a jeho styl hry, i když to znamená skákat do louží a běhat v listí. Nechme si táty hrát se svými dětmi, jak chtějí oni, jen tak jim můžou ze sebe dát maximum.
3. I TÁTA TO ZVLÁDNE
Vždycky mi připadalo hrozně roztomilé, když vidíte chlapa, který měří skoro dva metry a má tak široká ramena, že skoro neprojde dveřmi, zápasit s malinkatou plínkou. Můžeme se nad tím pousmát, ale ruku na srdce mámy, která z nás věděla od první minuty, jak se dává novorozenci plínka? Jak narovnat ty zkroucené malé nožičky, jak miminko správně zvednout?
Nevím jak Vy, ale já jsem ležela celé těhotenství v knížkách a snažila se načíst, jak všechno dělat správně. Jak chystat láhve, jak miminko převléknout ( ano, i to je ze začátku věda), jak ho položit, dát odříhnout apod. Načteno jsem měla, že bych mohla přednášet, stejně jsem ale po porodu bojovala naprosto se vším.
“Jenom praxe tvoří mistra”, říká známé přísloví a je to naprostá pravda. Samozřejmě, že my mámy umíme všechno lépe, než muži, ale to jenom proto, že to děláme denně a to několikrát. Když pak dáme svému muži o víkendu dítě do rukou, aby ho přebalil, je tak neohrabaný, jako by jsme byly my, kdyby jsme to měly dělat poprvé. A kdyby nám do toho mluvil a neustále nás opravoval, jako to děláme my jim, nevím, jestli by jsme se na to nevykašlaly 🙂
Upřímně si nemyslím, že by jsme my ženy a mámy obecně měly nějaký patent na péči o dítě. Že jako máme nějaký skrytý smysl a všechno umíme hned napoprvé. Přesto se většina z nás ( mě nevyjímaje) tak často chováme a když už se muž rozhodne, že dítě nakrmí nebo přebalí, stojíme těsně za ním a koukáme mu přes rameno. A samozřejmě u toho máme i proslov.
“Ne, takhle ne, musíš nejdřív zvednout zadeček a otřít zepředu dozadu, pak dát čistou plenku, namazat…”
“Ježiši neutahuj mu to tolik, ty pásky povol!”
“Držíš jí hlavičku? Tak držíš?”
“Nejdřív mu dej kalhoty a až pak bundičku.”
A tak dále. Já sama za sebe přiznávám, že jsem to dělala často a snad u všeho, do čeho se moje drahá polovička pustila, ale časem jsem se naučila prostě odejít z místnosti a nechat to na něm.
Však tátové to taky zvládnou, nebojme se!
My mámy by jsme měly více pustit táty k běžným věcem a i když se nám zdá, že to nedělají perfektně, měly by jsme si vážit jejich pomoci a nadšení. Není nic horšího, než když se tváříme, že víme všechno nejlíp. Nemůžeme se pak divit, že se chlapi do práce kolem dětí nehrnou. Nechtějí třeba jen slyšet další připomínky, chtějí mít také volné ruce.
Ruku na srdce, kdy Vám Váš muž chystal oblečení pro miminko? Tak proč jemu ho chystáte? Nevzala jste si přece nezodpovědného člověka, který nechá Vaše dítě nastydnout.
Stejně tak si poradí s ohříváním láhve. Není nutné mu radit jak dlouho ji má ohřívat pořád znovu a znovu. Nechme jim také trochu samostatnosti.
Možná bude krém na opruzeniny i na podložce a miminko bude mít mikinu obráceně, ale to jsou drobné detaily, které nikomu neublíží.
Každé přebalení, pochování a nakrmení, tátu s dítětem spojuje a pomáhá jim tvořit společné vzpomínky.
Nebraňme tomuto úžasnému poutu, nechme naše muže ovlivňovat životy našich společných dětí, tak jak to umí jen oni, protože i to je potřeba.
Zkusme si někdy představit, že by jsme to byly my na jejich místě a někdo by nám pořád stál za zadkem a říkal co a jak máme dělat. Jestli by nás to také neotrávilo a veškerou péči o dítě by nám to jen neznechutilo.
Hlášky na dětských oblečkách, které naráží na nešikovnost tatínků, jsou sice někdy vtipné, ale nemělo by se to zase přehánět 🙂
foto: Monika Kray
