Ahoj,
vždy jsem patřila do takové té skupiny písálků, kteří své emoce dostávaly mezi řádky, ale nikdy se nedostaly za stěnu mého noteeboku. Když jsem našla tuto stránku, tak mi to vnuklo nápad, že bych se mohla o své emoce podělit touto formou. Už několikrát jsem přemýšlela o tom, že si budu psát svůj vlastní blog, ale nikdy jsem nedostala tolik odhodlání k tomu, abych to udělala. No.. a teď píši sem, těhotná a na neschopence, kdy má člověk mnoho času na přemýšlení, mnoho času na psaní a také na to, vnímat svět tak nějak jinak.
Avšak poddávat své vlastní emoce okolí touto formou není v dnešní době nic neobvyklého, mnohdy jsou zveřejněny všechny naše tužby, ale naopak ze sebe dostáváme i špatné emoce, mnody více píšeme než-li mluvíme a někdo je této formě komunikace naprosto oddaný. Zase si musíme uvědomit to, že všeho moc škodí a komunikace by měla být na prvním místě, že někdy to, že je něco špatně nestačí napsat do blogu, nebo na sociální sitě, ale chce s tím něco dělat.
Víte, uprímně mě tak trochu dnešní doba děsí. Kam až tohle všechno má zajít ? Potkávám lidi na ulici, kteří jsou zaneprázdnění svými telefony, mezi kamennými tvářemi se občas míjí i úsměv. Oční komunikace je na bodu mrazu, lidé raději dělají, že se nevidí. Okolí se stává pro své okolí neviditelné. Já ráda pozoruji lidi, pozoruji rozdíly mezi generacemi a tak mi stačí si občas někam sednout s dobrým šálkem kávy a pozorovat.
Víte, řeknu Vám příklad toho, z čeho mě vždy zabolí u srdce .. Jde babička, dědeček a vnoučátka, babička s dědečkem je jistě vzali na nějaký výlet, aby jim řekli o své minulosti, kde co a jak bylo dříve, co dělali a tak .. no a jediného čeho si můžete všimnout je to, že babička s dědečkem vypráví a za nimi cupitají vnoučátka s telefonem v ruce a o babičce a dědečkovi ve finále neví nic .. Jak můžeme chtít, aby nás někdo poslouchal, když to neumíme naučit sami sebe a natož generaci, dvě pod námi? Když se vnoučátek zeptáte, co mají babička s dědou doopravdy rádi, kdo odpoví ? Kdo to vlastně v dnešní době doopravdy ví ? Kdo ví to, co má kdo doopravdy rád ? Poohlídněte se i vy kolem sebe, dejte si ruku na srdce a řekněte si o kom víte něco navíc, co Vám v poslední době řekl, aniž byste museli něco hledat na sítích, nebo to na Vás někde nevyskočilo, nemuseli ste dlouze prolustrovávat kde je, co má rád, kdy se narodil, kdy byl naposledy online … Kdybychom neměli tyhle “pomůcky ” , nevíme nikdo o nikým nic.
Vím, že spousty věcí je v dnešní době jednodušších a to právě díky tomuto, ale také vím, že se odprosťujeme od reality a každý z nás žije v aspoň trochu umělě vytvořeném světě. Vždyť tohle je život a nic víc už mít nebudeme.. Na co budeme vzpomínat až budeme staří ? Budeme mít vlastně naším vnoučatům co říci ? Budeme jim moci vyprávět spousty zážitku, které jsme za život zažily ? Poslouchejte lidi okolo sebe, poslouchejte a vnímejte své okolí, zandejte telefon do kapsy a nadechněte se, nadechněte se z plných plic a užívejte si to, že jste to právě VY, že jste na živu a že to můžete vše změnit. Pohlaďte své blízké a řekněte jim, že je máte rádi, nikdo jiný to za Vás neudělá. Lásku co Vám dá někdo blízký přes sít nedostaneme, pohlazení a objetí ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebujeme, také nic online nenahradí a NIKDO A NIC nenahradí nás člověku a nebo lidem, kteří nás milují.
