Bábovka, květiny a tajemný milostný příběh na Šumavě
Milé ženy,
dnešní příběh je k navození romantické atmosféry…
Otevřela troubu a bábovka zavoněla po celé kuchyni. Horké a výrazně syté limetkové aroma jí ožehlo obličej. Pomalu vytahovala svůj výtvor z trouby a cítila i přes chňapky, jak forma pálí. Nevadí, řekla si, a spěchala s bábovkou na bezpečné místo kuchyňské linky. Jak tohle Anna milovala! Se zavřenýma očima ještě jednou nasála svým drobným nosíkem tu dokonalou kombinaci vůní kůry citrusů, vanilky a kakaa. Prozřela a kochala se spokojeným pohledem na dokončené dílo. Křehké třené těsto upečené dozlatova. Bábovku podle receptu její babičky uměla nazpaměť. Už jako malá holčička se ráda pletla své báječné ochránkyni v kuchyni a zkoušela vytvořit neodolatelné umělecké kreace. Toužila umět vařit a péct s láskou jako její skvělá babička. Aničku bavilo, že tenhle rodinný odkaz, jejich největší dědictví, mohla zužitkovávat s vášní její vlastní a s nadšením. Uvědomovala si kouzlo oněch vzácných chvilek pokaždé, co bábovku pekla. Měla ze sebe upřímnou radost.
„Jsem šikovná a spokojená s tím, co umím“ řekla si polohlasitě Anna a vykoukla z okna své roubené chaloupky uprostřed šumavských kopců. Z rozjímání ji vytrhly zvuky přicházející odněkud zvenčí.
Pravidelné tupé údery se střídaly s křupnutím tvrdého puknutého dřeva. Václav! Tohle je pravá romantika. Václava potkala na své první cestě na Slovensko. Když zemřela teta Margita, odkázala Anně hotel uprostřed oravské přírody. Hotel? Celé lázeňské zařízení i s personálem! Vydala se tehdy na čtení poslední vůle do notářské kanceláře na dohodnutou schůzku a ve vlaku z Prahy do Žiliny se seznámila s náhodným spolucestujícím. Během dlouhého sezení v kupé se dali do řeči. Václav se ukázal jako výtečný společník, životní optimista s neobyčejnými znalostmi a všestrannými zájmy. Pochlubil se, že pracuje jako strojvedoucí. S jakou vášní a zápalem o tom Anně vyprávěl. A teď, o dva měsíce později, je s ní na roubence a seká na dvorku dříví.
Anna se na něj znovu zahleděla. Jak krásné rozložení mužské energie z něho sálá.
„Ještě vyklopím bábovku a půjdu za ním ven“ pomyslela si a vrátila se zpátky k pracovní desce. Vzala utěrku a jemně ji ovinula okolo kameninové formy. Oběma rukama pevně chytila upečený výrobek a opatrně ho překlopila na přichystaný kulatý tác. Tak a je to! Buchta se hned na poprvé vyloupla na podnos jako by byla z písku. Přenesla tu nádheru na stůl pokrytý čistým, ručně vyšívaným ubrusem a pečlivě naaranžovala. Jak staromódní. Servírovat bábovku na broušené sklo a ještě ji položit na naškrobený kousek látky. Ty romantické barevné kvítky přesně vystihovaly Aniččinu radostnou náladu. Moment, ještě počkat! Něco tomu chybí! Pocukrovat. Rychle odběhla zpátky ke kuchyňské lince a z horní rohové police naučeným pohybem vyndala dózu se sítkem obsahující moučkový cukr. S jistou dávkou noblesy ještě teplou křehkou buchtu sypala obsahem keramické nádobky a sledovala, jak drobné cukrové vločky dopadali na voňavý skvost jako první listopadový sníh. Tak lehoučce a něžně se vznášeli a vytvářeli na upečené sladkosti tenkou bílou krustu. Poodstoupila od stolu a musela zkonstatovat, že dílo je dokonalé. Přeci jen by to ještě něco malého chtělo. Stačila by nějaká drobnost. Už vím, zajásala v duchu. Z poličky sundala vázičku s docela maličkými mátovými lístečky a postavila ji doprostřed stolu. Zadními dveřmi pak vyběhla na zahrádku, kde na záhonku natrhala čerstvé květy žlutých narcisů. Tiše se zase vrátila do chalupy a naaranžovala květiny do připravené vázy. Teď je to velkolepé! Vůně narcisů se prolínala s dokonalým aromatem bábovky.
Aniččino srdce se rozbušilo. Začala mít pochybnosti. „Není to příliš kýčovité?“ zeptala se zoufale sama sebe. Doufala, že si Václav jen neumyje ruce a nezhltne ji s poznámkou „moje maminka dělá také tak dobrou buchtu, jen do ní ještě přidává skořici!“
Brrr. Proč myslí na takové strašné konce. Představovala si, jak se její společník skloní, přivoní a přitom zavře oči. Pak se usměje, pozvedne zrak k ní a tím svým odzbrojujícím úsměvem pronese „voní báječně a jistě bude hladit moje chuťové pohárky stejně lahodně, jak úžasně laská můj zrak.“
Srdce dokáže říci více, než zvládnou lidská slova. Ještě by mohl dodat „jsi nejlepší holka, jakou jsem kdy potkal. Také tě miluji!“
„Ách jo! Jsem nevyléčitelná romantička“ rozzlobila se na sebe Anna. Úplně by stačilo, kdyby prostě jen řekl „ krásně voní.“
Venku nastalo najednou ticho. Anna se šla podívat dveřmi na terasu, co se stalo. Postavila se mezi dřevěná futra a zahleděla se na Václava. Stál tam, zády k ní, čelem k západu slunce rozlitého do šumavského údolí. Byl mírně rozkročený, s pevným postojem, zhluboka dýchal, hlavu měl vzpřímenou a v pravé ruce držel sekerku. Úchop byl tak trochu jiný, než na který bývala zvyklá u svého dědečka. Ten ji držel za topůrko. On svíral tu kovovou ostrou část nástroje. Asi vnímal kovářem formovanou ocel, která dokáže setnout strom. Stál tam vedle špalku a hromady naštípaných louček. Líbil se jí. Postavou, postojem i životním nadhledem. Byl to chlap! Tedy doufala… A zase ty nevyřčené pochyby sebevědomé lvice. Všichni si o Anně mysleli, že je rozhodná, odvážná se zdravým sebevědomím. Ale uvnitř? Ve skutečnosti byla váhavá, plachá a zatraceně romantická.
Pořád tam postával jako skála. Zdvihají se mu ramena, jak z plných plic nasává vůni smrkového dřeva, energii blízkého lesa a těší se ze sytosti dosud zářícího zlata na obloze. Otočil hlavu k levému rameni. Oči měl zavřené. Je vidět, že přemýšlí. Určitě vnímal Aniččinu přítomnost a uchem se přesvědčoval, že jeho pocit byl správný. Nemohl ji přece slyšet. Byla potichu jako pěna na čerstvě čepovaném pivním moku.
Anna postávala dál opřená o dveře a pozorovala tohoto báječného mužského. I ty záclony nesené podvečerním vánkem dělaly větší hluk, než její zatajovaný dech. Ne, určitě o Anně nevěděl. Byla si více než jistá.
Václav se jemně se pousmál. Oba smysly ho utvrdily o její přítomnosti. Uši i srdce. Vrátil hlavu zpátky ke slunci a byl snad ještě přitažlivější, než kdykoliv předtím. Tak tenhle chlap drží na uzdě silnou a rychlou lokomotivu? Ten by udržel i rozzuřeného býka v koridě!
Anna se odrazila levým ramenem ode dveří a váhavým krokem se blížila k němu. Nevnímala poslední sluneční paprsky ani báječný výhled do údolí, ale teplo sálající z Václavova těla a jeho široká ramena. Ta zastřela veškeré dění kolem. Dokonce nevnímala ani pryskyřicovou vůni smrků, nýbrž jeho pot. Jeho vlhkou, intenzivní a zatraceně sexy vůni. Přiblížila se k němu, obtáhla ruce kolem jeho pasu, objala a dlaně přitiskla na jeho prsa. Hruď se mu vzdouvala.
„Bože, jak hřeje, vzrušeně dýchá a srdce mu prudce bije“ pomyslela si Anna a zažívala naprosto fascinující pocit nepopsatelné rozkoše.
Václav levou rukou přikryl obě její drobné končetiny položené na svém ochlupeném poprsí. Přitiskla se k němu a hlavu opatrně položila na Václavova záda, mezi jeho lopatky. Nejenže jeho srdce cítila pod svým dotykem, teď ho také slyšela. To je síla! Vnímala, jak jeho i její srdce tlouklo v jedné a stejné harmonii. Najednou zmizel celý svět a zůstali jen oni dva. Sami, v celém vesmíru, který nemá hranice. Všechno okolo nich rezonuje v nejčistší a nejsilnější energii. Energii lásky! Jak dokonalou podobu vůní může nabývat láska!
Zdroj foto:Pixabay.com
