Veronika Svobodová vystudovala divadelní teorii a produkci, ale vždycky ji to táhlo i k šití a módě. Tato vášeň vyústila až v založení vlastní módní značky, do níž se promítá Veroničina láska k eleganci První republiky a vintage a retro módě. Typická je pro ni práce s přírodními dobře zpracovanými materiály, zajímavé střihy a cit pro detail.
Co vás nejvíc inspiruje při tvorbě nové kolekce – emoce, materiály nebo reakce zákaznic?
Jsou to materiály, fotky, nějaké detaily, které vidím kolem sebe. Komponenty, které nakupuju. Hodně se mi děje to, že nakupuju knoflíky a látky, co se mi líbí, a teprve následně z toho dělám nové věci. Ty jdou většinou jako only one piece nebo na zakázku.
Nakonec mě hodně inspiruje i kultura a divadlo, kterému se věnuji přes 10 let. Už dlouho mám v hlavě, že bych chtěla udělat sérii inspirovanou svými oblíbenými knihami, ale ještě jsem na to nenalezla dostatečně velkou odvahu. A taky se mi zatím nepodařilo vybrat ten omezený počet, u kterých bych si řekla, ano… to je těch 10 na novou kolekci.
Jaký kousek ze své tvorby považujete za „signature“ a proč?
Jsou to asi zavinovací košile, takové trochu kimono a trochu košile s volánky ala Francie. Je to už dlouhou dobu můj oblíbený detail na košilích a šatech.
Je pro vás důležitá udržitelnost? A jak ji případně zohledňujete ve své tvorbě?
Určitě. Podle mě je to aspekt, kterému se musíme zvlášť v dnešní době velmi věnovat takřka v každém odvětví. A možná speciálně v oděvním průmyslu, kde stovky tun oblečení končí na skládce, jenom proto, že už je po sezóně nebo proto, že si je nikdo nekoupil.
Používám z 90 % přírodní a certifikované materiály. Polyester nebo nebo podobné materiály používám jen v případě, že si to klientka vehementně přeje nebo když vím, že mi přírodní materiál neumožní udělat přesně to, co od šatů očekávám. Snažím se taky předejít nadprodukci, větší počet kusů nechávám šít až v případě, že vidím, že je o modely zájem. Dělám proto i předobjednávky. První zkušební modely většinou nosím já a tím mi vlastně skoro nic nezůstává nazbyt.
Sledujete trendy a přikládáte jim váhu?
Sleduju, ale neřídím se tím. Začala jsem šít především proto, že jsem měla pocit, že styl Veronika v obchodech nějak nebyl k nalezení, to se teď trochu mění, ale primárně se řídím tím, co bych chtěla nosit já. Už jenom proto, že většina vzorků nebo prvních pokusů visí v mojí skříni.
Co byste poradila začínající návrhářce, která chce prorazit na českém trhu?
Já se považuju za začínající, takže si nejsem úplně jistá, jestli bych měla někomu radit. Ale mně se osvědčilo prostě se toho nebát a najít kolem sebe lidi, kteří jsou inspirací i pomocníkem. Protože nakonec každá práce je o lidech primárně a pokud spolupracujete s lidmi, kteří vás inspirují a je vám s nimi dobře, tak to stojí za to. Je to trochu klišé, ale je to tak.
Jak se dá vaše profese skloubit s vedením módní značky? A oblékáte své kolegy z divadla?
Náročně. Ale zase vím, že pokud bych dělala jenom jedno, tak by mě to nebavilo. Zajela bych do nějaké rutiny, což pro mě není úplně dobrá cesta. Zároveň si chodím odpočinout od jednoho k druhému a potom to docela funguje (až na stavy, kdy má člověk před premiérou a před přehlídkou, to jsem zažila loni a musela jsem si do deníčku zapsat, že už to nechci opakovat). Teď mám od pravidelného divadelního provozu menší pauzu, tak uvidíme, jak to bude v nadcházejícím roce. Taky je pravda, že se konstantně nevěnuju všem těm činnostem stejně. Někdy jsou měsíce, kdy se musím věnovat více jiným věcem než právě značce.
Prvně jsem oblékala snad jenom kamarádky z divadla, až pak se to rozrostlo dále. Mám radost, že je to zajímá a některé se mě občas ptají, kdy zas budeme fotit nějakou novou věc. A možná i proto, že většinou tyhle fotící akce jsou vždycky příjemně strávený den s kamarádkami a velkou zásluhu na průběhu a výsledku má taky fotografka Lucie Urban, bez které bych to asi nedala nikdy dohromady.
Jaký typ žen nosí vaše modely?
Myslím, že spoustu z nich jsou trochu romantické duše. Jsou to ženy, které si kupují např. košile do kanceláře a jsou rády, že je na nich něco vždycky trochu jinak a nejsou to úplně klasiky nebo pak ty hedvábné kousky na speciální příležitosti.
Vytvářím hodně na zakázku. Společně s klientkou se snažíme přijít na to, co by si přála. Ráda je občas i vezmu s sebou na výběr látky, občas se tak dobereme k něčemu úplně jinému, než bylo původně v plánu. Takže mě baví i ten proces společně s nimi.
Prodala byste zákaznici věc, která jí nesluší?
Ne. Styděla bych se. Nechtěla bych, aby někdo nosil moji věc s tím, že mu moc nesluší. Ani pro mě to není dobrá vizitka.
Kam byste chtěla dovést svou značku za pět let?
Kdo ví. Chtěla bych jednou mít větší ateliér a showroom, což mi teď trochu chybí. Když se značka rozroste a bude čím dál tím více prosperovat, budu ráda, ale nikdy bych nechtěla, abych přesně upadla do nějakého pracovního stereotypu.
Co se vám líbí a co naopak nemáte ráda na oblékání českých žen?
Obecně moc nedávám džíny a tenisky, ale to je o nějaké mojí nátuře. Nenosila jsem je prakticky nikdy. Taky mám občas pocit, že když začne zima, spoustu lidí na ulici začne vypadat tak, že jde místo do města na horskou túru. V posledních letech ale mám pocit, že se ten vztah k módě hodně mění (snad to není jen moje bublina). Nakupuje se u lokálních značek, z přírodních materiálů. Češky se podle mě oblékají zásadně s důrazem na pohodlí, nakonec já nejsem jiná.
Zaujala vás Veroničina tvorba? Naleznete ji na www.veronikasvobodova.com.
Foto: se souhlasem Veroniky Svobodové
