Žena vaří, muž vydělává. Po čtyřicítce jsem stará na dítě i na minisukni. Muži nepláčou a holky na fotbal nepatří. Názory se nemůžou měnit. Starší mají vždycky pravdu. Muž zve na rande první. Kdo nic nedělá, nic nezkazí… A mohli bychom pokračovat v přesvědčeních, která kolují hlavou kdekomu z nás. Jak moc nás víra v ně brzdí a škodí našim vztahům a nám samotným? Opravdu je nutné se jich držet? Není lepší jít vlastní cestou? Či si je trochu přeformulovat?
„Vrátit se po půl roce po narození dítěte do práce? Copak ses zbláznila?” slýchala jsem ze všech stran zaobalenou výtku. „Matka má být s dítětem doma co nejdéle. Chvátají jen bláznivé kariéristky.” Přesvědčení 80 % lidí kolem mě. Mohla jsem ho přebrat, ale já si vytvořila své a do práce se vrátila a zbořila stereotyp. Možná jste to zažili podobně. Každá rodina má svá přesvědčení, které se mnohdy dětí z generace na generaci. Kdosi ho kdysi vytvořil a ostatní se přidali. Jak jednoduché. Kdo jde proti, je vyčleněn, drsně souzen. A pod tímto tlakem, raději srazíme paty, skloníme hlavu a necháme se ovládnout zajetým přesvědčením. Vnitřně však naše duše křičí.
Tak se to prostě dělá. Zelená se nenosí s modrou, kabelka ladí s botami, se sto šedesáti centimetry nemůžete být modelkou, v padesáti se nestuduje a rozhodně nenosí mini, mladšího muže mít nemůžete, jedno dítě je málo a tři šíleně moc. Kluk má mít modrou a holčička růžovou. Tolik brzd, které ovlivňují naše životy. A tak si s tím novým mužem nezačnete, protože je mladší, i když je tak skvělý, sama na dovolenou nejedete, protože je to divné, do práce nenastoupíte, protože… vysněné růžové boty necháte v regále, protože už jste na ně přeci stará. Odkláníte se od sebe samé, nejste úplně spokojená, ale zapadáte.
Než se začnete řídit všemi těmito přesvědčeními, zastavte se a zeptejte se sebe samé, zda jsou opravdu vaše, z jakých vašich zkušeností plynou, zda je je nutné dodržovat doslova, nebo by vám a vašemu životu více vyhovovala jejich upravená varianta. Vlastní cesta.
To, že se to říká, neznamená, že to tak nutně musí být.
Rodinné stereotypy a ty další
V rozvoji nám často brání naše vlastní předsudky. „Pořád žijeme v zajetí stereotypů, kterými brzdíme samy sebe. Často si samy ani nepřipustíme, že by něco mohlo být jinak, nebo že bychom mohly zkusit něco dělat jinak,“ říká psycholožka Helena Kubovská. Často ani nevíme, že v sobě stereotypy o tom, že vařit a starat se o děti je hlavní úlohou ženy, máme. Stejně tak si to často ani neuvědomují naši partneři. „Je dobré si toto ve vztahu vyjasnit, říct si svoji představu o tom, co pro koho znamená, že jsem něčí partnerka nebo něčí matka. Jaké tam každý vidí job descriptions,“ radí psycholožka. Pak je samozřejmě potřeba umět se vyrovnat s tlakem okolí. „Musela jsem se také smířit s tím, že pokud se chci věnovat byznysu, vždycky budu ta, která nevaří a nežehlí. Trvalo mi dlouho, než jsem si sama připustila, že to doopravdy dělat nemusím. Vyrostla jsem v prostředí, kde maminka vařila tatínkovi večeři, a považovala jsem to za normální,“ přiznává Gabriela Teissing, šéfka společnosti Creative Dock. „Přitom i moje babička mi říkala, když jsem začala randit, ať se hlavně dívám na jeho rodiče a prarodiče a pozoruju, jak žijí a jak to u nich funguje. Tehdy jsem si myslela, že je to hloupost, ale opravdu si to v sobě neseme hluboce zakořeněné,“ vzpomíná.
Žena dnes už nemusí (a často nechce) být v první řadě hospodyňkou. A pokud chce budovat kariéru, stavět vlastní firmu, nebo se jednoduše věnovat něčemu, co ji naplňuje a baví, neměla by to dělat „ve volném čase“, tedy až poté, co uklidí domácnost a uvaří večeři. V konečném důsledku to totiž neprospívá nejen jí, ale celé rodině. „Pokud má žena pocit, že kus sebe odevzdala, že něco obětovala, a zároveň má být úžasnou mámou, nikdy se jí to nepovede. Naopak když má možnost tvořit něco, co ji baví, co jí připadá krásné, má potom energii právě i na tu péči a rodinu. Nadšená a naplněná máma je nakonec i pro děti mnohem lepší,“ potvrzuje psycholožka. Bohužel nejen společnost a systém, ale ani spousta firem stále není připravená podpořit toto směřování zevnitř. „Nedávno jsem měla klientku, která otěhotněla, ale svoji práci měla natolik ráda, že nechtěla odejít na mateřskou, jednoduše chtěla pracovat dál i s dítětem. Jenže kvůli nastavení firmy prostě odejít musela, přestože byla úspěšná a v práci se jí vždy dařilo. Způsobilo to u ní velký psychický propad,“ vypráví Kubovská. Ženy podle ní dnes už začínají uvažovat jinak. „Myslím si, že příští desetiletí bude v tomto velmi zajímavé,“ předpovídá.
Peníze, výška, váha, barva pleti, národnost…
Vše je opředeno stereotypy, kterými se ve svém hodnocení lidí, situací, možností necháváme ovlivňovat. Dejte si malé cvičení a všímejte si, kdy takové jasné a extrémní přesvědčení pronášíte. Možná se leknete, že jich je tolik. Do svíčkové nepatří to, káva jedině s …, večer se nesmí…, bohatí lidé jsou zlí, peníze přináší jen problémy, … V mé koučovací praxi odhalujeme s klienty mnoho přesvědčení, která si neuvědomují a která je brzdí, například v tom posunout své podnikání výš, najít si partnera, žít život podle svého. Naší cestou při sezení je pak to, si taková přesvědčení uvědomit, rozloučit se s nimi, pozměnit je, tak aby klientovi vyhovovaly, nesklouzl do extrému a přijal nová, která jsou v souladu s jeho osobností a tím, kam chce směřovat. Díky tomu se mu otevírají nové možnosti, stává se empatičtějším a tolerantnějším člověkem.
Jak se vymanit z nefunkčních přesvědčení?
-
zajímejte se a tvořte si vlastní zkušenost
-
zaměřte se na individuální vlastnosti než na skupinovou identitu (ano, je to Asiat, ale jako člověk je…)
-
nepřebírejte bezmyšlenkovitě cizí názory
-
zeptejte se sami sebe, proč věříte tomuto přesvědčení, co vás k tomu vede. Strach z jinakosti, pocit bezpečí, touha být součástí?
-
nevytvářejte domněnky, ověřujte si fakta
-
vykročte ze své komfortní zóny a zajetých kolejí a zvyků
Autor: Petra Kubalová, profesionální life koučka
Zdroj: Petra Kubalová, Gabriela Teissing, psycholožka Helena Kubovská
Foto: Pexels.com/ Moose Photos