Představte si, že už je toho na vás jednoho dne jednoduše příliš, a tak se vydáte opět najít sebe sama na oblíbené místo. Nějak takto začal příběh Veroniky Vrzalové, který posléze přenesla na papír a vznikla kniha Florencie, moje (sebe)láska. Energická žena, která se ráda směje a prý od chvíle, kdy začala mluvit, už nepřestala, pojala svou prvotinu maličko netradičně. Ale to vám již prozradí sama.
Veroniko, jak jste se vůbec k psaní dostala?
Poprvé jsem textový editor otevřela ve dvanácti letech. Tehdy jsem začala psát fan fikci o britské skupině Blue. Ale vymýšlet si příběhy jsem začala ještě mnohem dřív, asi v pěti nebo šesti letech. Psaní mi učarovalo. Mám v šuplíku desítky textů – povídek, básniček, článků, zamyšlení, dokonce i pár rozepsaných knížek, které jsem nedokončila a nejspíš nikdy nedokončím.
Knihu Florencie, moje (sebe)láska jste ale dokončila?
Ano, byl tam příběh, který jsem odžila, vytyčila jsem si od kdy do kdy se bude odehrávat, kterou část mého pobytu ve Florencii zmapuju a na co se chci v jednotlivých kapitolách zaměřit. Šlo to o něco lépe než moje fikce o upírech, které jsem nevěděla, jak skončí, nebo mě prostě přestaly bavit.
Proč právě Florencie?
Florencie se mi zaryla pod kůži už před více než deseti lety, kdy jsem tam byla poprvé. O pár let později jsem si nadělila několik dní v kolébce renesance po státnicích a toužila jsem v ní prožít jaro a vidět rozkvétat plané kosatce.
Rozhodla jste se vycestovat jen tak? Spontánně?
Psychicky jsem vyhořela, měla jsem toho v životě příliš a na nic z toho jsem neměla pořádně čas. Byla jsem na sezení u své terapeutky a ta se mě zeptala, co bych chtěla udělat. Mě okamžitě napadlo jaro ve Florencii, a tak jsem to uskutečnila. Samozřejmě to říkám ve zkratce, od rozhodnutí k tomu, že jsem skutečně byla ve Florencii, to trvalo okolo půl roku, ale tak nějak se to stalo.
O čem tedy kniha je?
Kniha Florencie, moje (sebe)láska je sto krátkých příběhů, jeden za každý den, který jsem ve Florencii strávila, a každý je malinko jiný. Jeden vypráví o zajímavém setkání, další o důležitém momentu, uvědomění, objevu nového jídla, nebo třeba o stesku po mém pejskovi.
Takže kapitoly na sebe nenavazují?
Navazují, ale nejedná se o klasický román, kdy se z bodu A dostáváme do bodu Z, někde v půlce je vrchol a na konci knihy pointa. Postavy se opakují a v celé knize je děj, který ubíhá, dost dobře ale může každá kapitola fungovat samostatně a každá má svou vlastní pointu.
Jak byste si přála, aby vaši čtenáři knihu četli?
Mně by se nejvíc líbilo, kdyby si ji čtenář přečetl celou, aby se seznámil s postavami a příběhem, které samozřejmě nějak gradují, ale pak aby si ji třeba vzal do ruky, nalistoval náhodou kapitolu a třeba mu zrovna pomůže v té dané situaci.
A váš ideální čtenář?
Nerada bych knihu škatulkovala, protože když řeknu, že je pro ženy, muži se budou bát po ní sáhnout a já mám přitom krásné reakce i od mužů, ale zároveň myslím, že nejlépe se s hlavní hrdinkou – se mnou – ztotožní ženy v rozmezí dvacet až padesát let s otevřenou myslí a srdcem.
Když jste zmínila názory čtenářů, už nějaké máte?
Ano, postupně se objevují a já mám z každého názoru obrovskou radost. Kamarádka mi psala, že si vzala knihu na dovolenou s rodiči, v nestřežený okamžik se knihy zmocnila maminka a kamarádka ji našla s knížkou a s pláčem. Další známá mi psala, že si pod vlivem knihy ustřihla vlasy, což chtěla udělat už hrozně dlouho, ale moje kniha jí dodala odvahy. Další mi psal kamarád, že na plážích Rhodosu přímo hltá mou knihu. Chodí mi fotky, kde všude knížka je – na Kanárech, v Římě, v Tatrách. Jsem z toho nadšená.
Jak dlouho jste knihu psala?
Říkám o Florencii, že je taková moje pětiletka, začala jsem v červnu 2019 a v červnu 2024 vyšla. Text jako takový jsem psala zhruba dva roky a pak uhlazovala a editovala. Doufám, že ta další tak dlouho trvat nebude.
Čili plánujete další knížku?
Ráda bych napsala povídání z mé poutní cesty z Florencie do Říma. Část cesty jsem ušla v roce 2021 a část mě čeká letos. Pak mám v hlavě nápad na jednu fikci, ale uvidíme. Fikce většinou nedopíšu. Omrzí mě.
Takže v knize o Florencii je vše pravda?
Valná většina věcí ano. Některé věci se třeba staly jen jindy, než je uvedeno v knížce, třeba při jiné návštěvě, nebo v jiném pořadí. U pár lidí jsem změnila jména. Zaručuju vám ale, že to, o čem si budete myslet, že musí být vymyšlené, je zrovna stoprocentní pravda.
Co pro vás bylo inspirací k napsání knihy?
Určitě kniha Bella figura, která mě do Itálie dovedla a ke které se hodně odkazuji i v mé knížce. Florencie, moje (sebe)láska je vlastně takovým volným pokračováním Bella figura. Ke konci mého pobytu, kdy jsem měla nohu v ortéze a nesměla jsem se moc namáhat, jsem chodila do parku, nebo k řece s notebookem a začala jsem tam sepisovat zážitky, že je budu dávat na blog. Nakonec z toho začala vznikat knížka.
Co bylo na jejím vydání nejnáročnější?
Krácení! Nejsem úplně stručný člověk, a i když je knížka teď nejkratší, jak je podle mě možné, má 360 stránek. Budiž, nějaký prostor zabírají ilustrace, okénka s italskými fakty, slovníček a tak, ale přesto je to docela bichle. Sama jsem se divila, když jsem ji držela v ruce.
Když jste zmínila ilustrace, jsou překrásné, stejně jako obálka. Jak jste vybírala člověka, který vám je dělal?
To bylo to nejlehčí, protože ilustrace dělala moje velmi blízká kamarádka Monika Fridrichová, která mě už mnoho let tetuje a má sama velmi blízký vztah k Florencii. Známe se dlouho a její styl kresby je mi nejbližší, jen jsme se vždy musely navzájem ujistit, že daný obrázek vidíme v hlavě stejně.
Máte nějaký velký sen, co se psaní týče?
Ten doposud největší se mi už splnil. Vyšla mi kniha, vyšla mi u velkého nakladatelství, které má historii a tradici, knížka je krásná vizuálně, mám na ni krásné reakce. Zkrátka vše, o čem jsem snila, když jsem ve dvanácti letech psát začala. Teď se chvíli povezu na vlně Florencie, a pak začnu snít o něčem dalším.
Nezbývá, než vám popřát mnoho štěstí.
Děkuji, i vám, ve všem co děláte 🙂
Zdroj: redakční text
Foto: Martin Rozboud, se souhlasem Veroniky Vrzalové
