Alopecia areata – antidepresiva ano či ne.
Navazuji tímto na předešlý článek. Zamýšlím se tam nad počátkem svých nedefinovaných pocitů, o kterých jsem časem zjistila, že jde o onemocnění, které má své jméno. Nepředstírám, že se mi ulevilo tímto okamžikem, když jsem zjistila, že bušení srdce, panické strachy z vnitra duše, smutek a ze všeho strach, bolesti na hrudi, křečovité sevření svalů po celém těle, úzkosti a tak, je nemoc zvaná Panická ataka. V dnešní době celkem běžná choroba.
Dá se to někdy zvládnout možná pomocí nějakých sezení, což jsem zkoušela. Pak i pomocí přírodních léků z lékárny, také vyzkoušeno a jen na chvíli. Stalo se mi, že jsem třeba půl roku byl téměř v pořádku, ale pak se ataky vracely a vždy více a silněji.
Dodnes nevím, proč jsem čelila antidepresivům, které mi lékařka předepsala a já je měla asi 8 let ve skříni. Hrdě, že to zvládám skoro sama, jsem nevědomky ubližovala svému tělu víc, než si asi dokážu představit. Ony totiž jsou choroby, kdy přírodní léčba a pozitivní myšlení prostě nestačí.
Já vždy musím od života dostat přes pusu, abych si uvědomila, že nastal čas. A tak jsem jednoho krásného dne, pravidelně po šesti týdnech opět šla ke své kadeřnici. K jejímu zděšení, že co to mám na hlavě jsem se vyděsila i já. Prostě velkou plešku. Úplně hnusnou plešatou hlavu a to přímo nad uchem. No zjistit si tohle sama doma, tak se zblázním strachy. Ona mi vysvětlila, že jde asi o tuto chorobu Alepoceii areata,
Ale to mě nijak neuklidnilo. Naopak*sad*.
Objednala jsem se na kožní oddělení a chtěla jsem být v klidu. Ovšem jsem propadla těm svým panickým atakům ještě víc a to tak, že jsem se obávala, že si přivodím infarkt, kdy jsem všechen ten strach a tlak prociťovala směrem k srdci. No pro zdravého člověka asi toto zní, jak pohádka z blázince, ale je to tak.
Nastalo lékařské kolečko – kožní a jejich léčba a nic. Vyšetření štítné žlázy – pro jednoho lékaře v pohodě, pro další dva lékaře špatné, tak že toto nemám ještě dořešeno. Ovšem prý toto zrovna štítná žláza nepůsobí. Rakovinu snad nemám, když chodím na všechna možná preventivní vyšetření. Začala jsem se více sledovat, abych žila život v pohodě a tak mě napadlo, že ta moje psychika od tátovy smrti, to bude asi to, co mě tolik let trápí a moje tělo muselo říct DOST. A to tak, abych si toho všimla.
Nechala jsem si tedy naspat nová antidepresiva a vyzkoušela jsem na sobě průzkum. Nejsem zcela ještě úplně v pohodě, cítím to na sobě. Léky působí tak za 2 měsíce, já mám za sebou léčbu skoro 3 měsíce. Hodně jsem se zklidnila a co navíc, včera jsem zjistila a nechci to zakřiknout, že mi začínají růst vlasy. 30 června jsem zjistila tu strašnou zprávu a 30.prosince tu skvělou. U této choroby se říká, že většinou do roka vlasy dorostou, ovšem 1% lidí, již nikdy. Tak že žijme s tím pocit, že to 1% jsme právě my.
Vždy jsem měla docela husté vlasy a nerada bych byla plešatá, nebyla jsem na to připravená. Ale kdo by byl.
Nesu tímto příspěvkem svojí kůži na trh. Spousta lidí z mého okolí mne na tomto blogu zná. Ale upřímně nechtělo se mi sem od léta nijak přispívat, protože mě tato choroba trápila.
Ale vidím světlo na konci tunelu, už věřím, že se uzdravím a moc ráda bych tento veselý konec předala dál a všem, kdo se s tímto setkal a neví co dál. Protože mě tato situace natolik zaskočila, že jsem byla zděšená. O to víc, že jsem byla vždy já ta vlasatá a najednou bych měla být plešatá? Ženská? A ještě těsně před padesátkou.
Mým přáním je, aby tento můj příspěvek byl inspirací či návodem všem, co se ocitli na stejné lodi a inspirací a návodem k tomu, že i tato divná a medicínsky těžko řešitelná nemoc je nakonec řešitelná.
JEN VYDRŽET!!!*heart*
Držím palce všem:-)
Vaše M.
