Nejlepší máma je ta spokojená. Snaha zvládat úplně všechno může vést až k vyhoření, jak poznala Lenka

Může se zdát, že když se věnujete kreativní práci jako obsahová marketérka a copywriterka a k tomu vedete spokojený rodinný život, syndrom vyhoření je něčím vám na míle vzdáleným. Bohužel tomu tak není, tento záškodník si nevybírá a zaútočí, když to vůbec nečekáte. Lenka Prokopová to poznala na vlastní kůži zhruba před dvěma lety a stále ještě se vyhoření zcela nezbavila. Na realitu pracujících matek, otců a mateřství jako takového se snaží upozornit svým projektem #mamanahpp.

Leni, všimla jsem si tvého příspěvku na LinkedIn ohledně vyhoření a zeptala se, zda bys neměla chuť a čas na rozhovor. Tvůj příspěvek začal větou: „Měla jsem vše pod palcem až do jednoho rána, kdy jsem nedokázala vylézt z postele.“

Ano, byla to rána úplně z čista jasna. Šla jsem spát a všechno bylo úplně normální. Měla jsem hezký den s dcerou, v noci pak dodělávala resty. Taková moje běžná rutina – dcera jde spát a já začínám v noci pracovat, protože přes den se to úplně nedá skloubit. V té době měla dcera rok a vše bylo docela zalité sluncem. Až do jednoho rána, kdy jsem otevřela oči a ztratila chuť cokoliv dělat. Bylo to jako by mě někdo na té posteli držel a říkal: „Ještě lež, nevstávej, to nemůžeš zvládnout.“ V ten moment se nemůžeš zvednout na nohy, ale potom slyšíš ve vedlejším pokoji dítě, které volá: „Mamí, mamí.“ Tohle bylo pro mě první uvědomění, že je něco špatně. Ptala jsem se sama sebe, co se to se mnou děje.

To bude asi rezonovat s mnoha matkami. Nejsme vyspané, tlak sociální, rodinný i osobní je obrovský. Potřebuješ zvládnout vše, co jsi doteď zvládala… Říkáš, že se to stalo přes noc. Nepociťovala jsi nějaké symptomy, že je něco v nepořádku?

Trpěla jsem dlouho zdravotními problémy. Pořád jsem měla bolesti břicha a ty začaly, když bylo dceři půl roku. Nakonec se táhly více než rok, než jsme přišli na to, jaká je příčina. Byla psychického rázu, všechno jsem si ukládala do svého nitra, o ničem nemluvila, na všechny se pořád usmívala. Tak, jak byli zvyklí.

Zkrátka jsem jela moc, na 300 procent. Vše se vlastně točilo v kruhu – dítě, práce, dítě, práce, dítě a práce. Neměla jsem už ani čas na žádné koníčky a ztratila sama sebe. A když jsem si šla jednou za měsíc zaběhat, tak to bylo sice super, ale zase to byl „jen“ běh s kočárkem. Dítě bylo pořád se mnou, nevídala jsem žádné kamarádky, nechodily k nám návštěvy, v kombinaci s prací se to prostě nedalo zvládnout. Zpětně bych si nafackovala za to, kolikrát jsem kamarádce napsala, že nemůžu, protože mám deadline. Takový tlak na sebe bych už neudělala.

Co bys udělala?

Teď bych jí napsala: „Okay, v kolik mám odpoledne přijet?“ Možná bych k tomu dodala, že v tu dobu jsem neměla prakticky vůbec hlídání. To je také důležité zmínit, protože když jela dcera se mnou, nebyl to odpočinek, jaký bych si přála. Chraň Bůh, že bych s ní nechtěla trávit čas, aby se toho někdo nechytil. Ale člověk si sem tam potřebuje odpočinout, mentálně i fyzicky.

Leni, co říkáš, se mnou velice rezonuje. Některé mámy mají potřebu být s dítětem 24/7, ale pak jsou tam ty další, pro které je toto období nesmírně vyčerpávající. Mají stále své sny i touhy.

Když se dcera dostala do věku, že mohla a chtěla být s babičkami, tak to pro mě byla obrovská pomoc. A přesto jsem se do tohoto stavu vlastně dostala.

A k tomu neustálé porovnávání se s ostatními a sociální sítě, které ukazují vše zalité sluncem, ale už neukazují obrácenou stranu mince. Co ženy cítí, co prožívají. Vážím si žen, jako jsi ty, které hovoří i o tom negativním, co mateřství může přinést.

Nejhorší je, že my se srovnáváme s okolím a také se svým starým já. Půl roku dcera prostě jenom spala a když začala lézt, tak už času ubývalo. Ale já jsem se neustále srovnávala s tím, že před dítětem jsem udělala tenhle kus práce a zvládala se postarat o domácnost. Když se dcera narodila a pořád spala, šla jsem s ní pětkrát ven, měla naběhané kilometry, každý den teplý oběd, ideálně i večeři. Byla jsem “super máma“, která všechno zvládá. A pak se z té super mámy stala super troska. Dceři už budou tři roky, jsou to tedy už dva roky, co se v tom plácám.

To mi připomíná Stepfordské paničky.

Přesně tohle na mě úplně sedělo. Až do toho rána, kdy se ze mě stala taková, nechci úplně říct “normální máma”, ale jedna z mnoha, která narazí.

Leni, zmínila jsi zajímavou věc, a to tvoje srovnávání se starým já. Před a po mateřství, kdy jsme každá měla nějaký způsob života, práci, seberealizaci…

Je tam toho velký kus, ale nikdy jsem si to úplně nepřiznala, protože jsem si říkala, že jsem mateřský typ a všechen čas budu trávit s dítětem. Budeme si hrát, pomůžu jí se rozvíjet a podobně. Teď se tomu musím smát, protože jsem zjistila, že nejsem až takový mateřský typ. Ráda si budu hrát s plyšáky a vytvářet dialogy, ale půl hodina stačí. Dělat to celý den, to by mě zabilo. O to víc pak mám tendence vracet se do toho starého života bez plyšáků.

V mateřství přijdou už jiné priority a člověk asi potřebuje dělat jiné věci a jinak, než jak byl do té doby zvyklý.

I ten tlak na mě samotnou vlastně vznikl tím, protože jsem si řekla, že se chci co nejdříve vrátit do práce, takže jsem si mateřskou dala na dva roky a po celou dobu stejně pracovala. Nelituju toho, ale kdybych mohla vrátit čas, nechala bych si nějaké malé projekty, bez deadlinů a velkého tlaku.

Vnímám správně, že tvé vyhoření je kombinace mateřství a velkého pracovního tlaku na sebe?

Přesně tak.

Jaký byl tvůj život před mateřstvím?

Plnohodnotný a docela chaotický. Jsem „samá ruka, samá noha“, byla jsem zvyklá udělat během dne haldu věcí a žila hodně sportovně. Jezdila jsem do práce na kole, užívala si dovolené, hodně jsem cvičila a pořád se vzdělávala. Bavila mě práce na mé kariéře, vědomě růst. Můj život byl plný lidí, příběhů, smíchu a sportu.

My se celou dobu bavíme o tobě, o mateřství a dítěti. Jakou roli, pokud vůbec, v tom sehrál tvůj manžel?

Dcera trpěla několikaměsíční separační úzkostí, takže to měl opravdu těžké. Chtěl pomáhat, ale nemohl. Moje pracovní doba pak vypadala tak, že mi dítě řvalo v náručí a já do toho ťukala texty. Texty, na které jsem se potřebovala opravdu soustředit. Když večer usnula, třeba až v deset, tak jsem ji konečně mohla z nosítka dát do postele.

Ne každé mateřství je procházka růžovým sadem. Doufám, že tento a další rozhovory povedou k osvětě. Konec konců, ty budeš i hlavním speakerem na konferenci Beat Burnout. Ale vraťme se zpět k tomu, že dítě může být velkým narušitelem dosavadního života. A když k tomu má někdo ještě zdravotní problémy jako ty…

Ono se prostě hodně blbých věcí sešlo v jeden čas. Přirovnala bych to k domino efektu, jenže já jen stála na konci a čekala, kdy spadne ten poslední dílek. Během toho šílenství jsem si v jednu chvíli musela dát pauzu. Tak mi holky z GUG.cz vyšly vstříc a já si přes letní prázdniny odpočinula. Ale pak přišla nová příležitost, nová práce. Takže jsem sice nabrala energii zpět, ale zanedlouho jsem byla tam, kde před několika měsíci.

Dcera mi sice začala ve dvou letech chodit do dětské skupinky, ale reálně byl ten přechod delší, protože byla pořád nemocná. Zůstávala jsem na home office, jenže s dvouletým dítětem vlastně o žádnou home office nejde. A zase přicházel jeden problém za druhým.

Dokonce to došlo tak daleko, že jsem ani nechtěla psát, protože jsem věděla, že mé texty budou absolutní propadák. „Přepiš ten text znovu,“ byla zpětná vazba několika posledních měsíců. Tohle jsem předtím neznala. K tomu mi práce zabírala více času než kdykoli předtím. Myslela jsem si, že se dostatečně nevěnuji dítěti, bušilo mi srdce a moje kreativita byla v háji. Selhávala jsem jako máma i copík.

Home office s Tlapkovou patrolou v zádech, to chceš. U toho kreativně psát. Mozek to nedává, jak by také mohl. Takže kvalita práce šla dolů a vznikal další tlak. Je to tak?

Prostě v mém mozku jelo jako kolovrátek: „Stojíš prostě za ho…“. Celý život se mi sesypal až do posledního dílku. A když mi jednou přišla zpráva ve smyslu: „Řeš e-maily jindy, než když vaříš dítěti oběd,“ byla to poslední kapka. V tu chvíli mi došlo, že potřebuji pomoc. Potřebuji najít techniky, jak se zklidnit a začít fungovat.

Co ti pomohlo?

Pomohla mi terapeutka a také si dát na všechno třikrát více času. Mám teď mnohem delší okna na práci. A všechno mám vypnuté, absolutně. Používám jen aplikaci Forest, kde sázím stromy. Takže už mám krásný les. K tomu se postupně vracím k věcem, které mi opravdu chybí, jako je čas s kamarádkami.

Takže ti začaly fungovat až vyhrazené časové bloky v kalendáři?

Ano. Dočkala jsem se prvního textu bez jakýchkoliv připomínek a to bylo takové: „Okay, funguje to, začíná to fungovat!”

To musela být i ohromná motivace k další práci?

Přesně tak. Byl to ten surový e-mail, který mi paradoxně pomohl. Mnoho věcí si také táhneme z dětství. Mám sice zlaté rodiče, ale když jsem odešla z vysoké, myslela jsem si, že jsem rodiče zklamala. Chtěla bych, aby mi řekli, že jsou na mě pyšní. Jenže když nedokážeš vstát z postele, nedokážeš napsat článek, nedokážeš jít ven, tak na co mají být pyšní?

A zeptala ses jich?

Myslím si, že se jich zeptám, ale až tak po dalších dvou letech terapie.

Co bude teď?

Teď to bude ještě dlouho asi těžký, jsem pořád strašně vyčerpaná, ale začínám slavit pidi úspěchy. Například, že dcera dnes nepřišla pozdě do dětské skupinky, což je po čtrnácti dnech úctyhodný, protože jsem nyní ve stavu, že mi ráno hodinu trvá, než vylezu z postele.

Jak je možné, že člověk několikrát vyhoří? To nejde poznat, že se něco zase děje?

Jde, ale nechceš si to přiznat. Tak jsem to měla alespoň já. A myslím si, že to nepřejde, dokud si nevyřeším všechny své nevyřešené věci. Chtěla bych poukázat na to, že mnohokrát vědomě něco víme a stejně to necháme dojít tak daleko. A díky bohu, konečně se otevírají i tato kontroverzní témata, kdy máma nemusí být s dítětem 24/7. Že nejlepší máma je ta spokojená. Je to mnohem víc, než sedřená máma, která prostě vyhoří. Sice je neustále fyzicky s dítětem, ale myslí vlastně úplně jinde.

Co si z toho všeho odnášíš? Najde se na tom celém i něco pozitivního?

To, že se potřebuji naučit mít ráda, jakože fakt ráda. To je úplně asi to nejdůležitější. Učím se to, a to mi dodává novou energii. Protože když budu mít ráda sebe samu, tak to je ten nejhezčí vzorec a to nejlepší, co můžu dceři předat. Ne to, jak máma mele z posledního.

Vyhoření mi dalo úplně jiný pohled na svět, na mateřství, na práci. Dalo mi to i jiný pohled na lidi, které mám kolem sebe. Nedávno mi psala kamarádka: „Hele, já to nějak nezvládám. Nedokážu se pořádně postarat ani o malou, ani o domácnost. Hrozně bych si přála být jako ty. Všechno zvládat.” Odpověděla jsem jí, ať hlavně tohle nechce. Nesrovnává se se mnou. Vyprávěla jsem jí celý příběh a asi to pochopila. Napsala mi, že se na ty okna o víkendu vykašlala.

Protože na umytá okna vám se*e Bílý tesák!

Takže jestli jsem měla předat někomu alespoň jednu zprávu, tak to za to stojí.

Leni, jakou roli vlastně v celém příběhu hraje odpuštění?

Úplně zásadní. Naučte se, ženy, odpustit samy sobě, že jste něco nezvládly, že jste v dané chvíli nebyly stoprocentní. Odpustit a nechat to jít.

Jakou hlavní zprávu by si měly čtenářky odnést?

Aby to nikdy nenechaly dojít tak daleko a hlavně, aby se nikdy s nikým nesrovnávaly. Ať i na sociální sítě, které jsou “odrazem dokonalosti”, se dívaly jako na nějakou formu zábavy. Srovnávání se je cesta do pekel.

Leni, je ještě něco, co by mělo zaznít?

Mě k tomu už jenom napadá, co už Lucka částečně zmínila ve svém rozhovoru, a to souvislost mezi vyhořením a únavou. Paradoxně to začíná únavou jako takovou, nekvalitním spánkem a podobně. Tak jsem nad tím také přemýšlela, nejdřív jsem si to definovala jako únavu. Přitom šlo o první signály vyhoření. Pokud únava netrvá den nebo dva, už bych zpozorněla.

Slovo na závěr. Každá jsme jiná, každá jsme jinak božská. Neseme si toho na bedrech opravdu hodně. Proto, ženy, sdílejte, nenechávejte si to pro sebe. Buďte na sebe hodné. Napište si své Manisfesto a řiďte se jím.

Pokud zjišťujete, že je pro vás těžké komunikovat nebo najít rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, určitým ukazatelem směru pro vás může být webinář na dané téma.

Autor: Monika Kukol´Sochorová

Foto: se souhlasem Lenky Prokopové a Moniky Sochorové