Co mají společného plavčík a spisovatel? Třeba nám to objasní můj dnešní host Michal Šefara.
Kdo je Michal?
Momentálně je Michal plavčíkem na koupališti. A příliš nepíšícím spisovatelem. Mám teď trochu psací pauzu, resp. píšu, ale nic na sílu.
Čím jsi chtěl být jako malý kluk?
Nejdřív policistou po tátovi, pak dělat něco s historií – archeologii – tak nějak jako Indiana Jones. Tyhle filmy jsem měl doma a pořád si je pouštěl, takže jasné ovlivnění jimi. Asi od 12 – 13 let mě něco táhlo ke psaní, možná k něčemu kolem filmu – být režisér, scénárista, nebo třeba herec. Nejvíc mi z dětských snů zůstalo právě to psaní.
Bavila tě ve škole čeština?
Jo, čeština mě ve škole hodně bavila. Měl jsem na základní škole i na gymplu štěstí na dobré češtinářky, které předmět uměly pěkně podat. Diktáty mě tedy moc nebavily, myslím tím spíše historii češtiny, české spisovatele a obecně literaturu.
Kdo je tvým nejoblíbenějším literárním autorem?
Dlouho jím byl Charles Bukowski, teď bych řekl, že to je japonský autor Haruki Mukarami, od nějž jsem nedávno četl Norské dřevo. Z českých to bude asi Karel Čapek. Jinak třeba i John Steinbeck. Není to tak, že bych měl nějakého celoživotního oblíbeného autora, jde spíš o období, co mi zrovna sedne.
Zmínil jsi, že se živíš jako plavčík, ale já bych se více věnovala Tvé druhé činnosti, kterou je psaní. Kdy přišel první nápad napsat knížku, Michale?
Z legrace jsem zkoušel něco napsat už kolem 10 let věku. Můj oblíbený film byl o bombardéru B-17 Memphiská kráska a napsal jsem podobný příběh. Dílo mělo asi 40 stran a já s ním přišel za tátou a mámou, ať mi najdou nějaké nakladatele, že jim napíšu, že by to mohli vydat. (smích) Řekl bych, že kolem 12 – 13 let jsem pořád něco psal, větší celky. Kolem 18 let jsem pak už napsal knížku Profíci, která vyšla později. Ale zhruba v tomto věku jsem si začal vyhledávat knižní nakladatele s myšlenkou, že bych mohl někdy něco vydat a začal jsem trošku oťukávat terén, psát e-maily a vyptávat se, co vlastně obnáší vydání knížky.
Vyzkoušel sis dva způsoby vydání knížek – jednak přes nakladatelství, jednak přímým financováním čtenářů. Můžeš nastínit proces cesty, možná dokonce boje, za to, aby knížka vyšla a ocitla se na pultech knihkupectví?
Nejdřív se musí napsat knížka. Když chce člověk rukopis poslat do nakladatelství, měl by si udělat nějakou soukromou korekturu, ať to neposílá jako hrubý produkt (tj. opravit gramatické a stylistické chyby). Shání se e-maily nebo lidi z nakladatelství, kteří mají na starosti čtení rukopisů, a posíláš a posíláš. Pak čekáš a čekáš. Dílo prochází nějakým sítem v nakladatelství, hodnotí se v užším kolektivu, výběrovém řízení a pak se vydání schvaluje. Lidé v nakladatelství rozhodnou, jaký bude mít kniha potenciál – jsou na ten odhad školení a mají s tím zkušenosti. V první řadě jde o to, jak se knížka bude prodávat a ne zas tolik o její literární hodnotu. Tak to je. Literární hodnota se získává třeba až roky po vydání knihy. Teď rozhodují prodeje.
Jak moc nakladatelství zasahuje do rukopisu knihy?
Pokud se nakladatelství rozhodne knihu vydat, pak zasahuje do knížky celkem dost. Pokud se jim kniha zdá moc dlouhá, musí se zkracovat, osekávat. Obálku vybírá čistě nakladatel, do toho autor nemůže vůbec mluvit – aspoň já jsem to takto zažil.
Na druhou stranu, třeba u Knižního klubu mi nezasahovali zase nějak extra, že by měnili děj nebo postavy. Někteří autoři říkají, že určité scény se jim vyhodily úplně, to se mi nestalo. Já jsem jen musel „provzdušňovat“ knihu, aby byla z nějakého důvodu kratší.
Křížová cesta, Tvoje zatím poslední knížka, měla trošku jiný způsob vydání – jaký?
To byla crowfundingová kampaň, při níž se na vydání knížky sbírali čtenáři, kteří zaplatili náklady na samotný tisk, aby nemusel investovat nakladatel. Sesbíraly se finance na tisk knihy a ti, co si knihu zaplatili, dostali konečný produkt – knihu – hned. Teď už je také normálně k dostání na pultech knihkupectví i na internetu, ale s menší propagací.
Který způsob z pozice autora hodnotíš jako komfortnější? Jít cestou ověřeného nakladatelství nebo crowfundingu?
Pro autora je vždycky pohodlnější, když se knížky ujme nakladatelství a zařídí vše kolem, byť do knížky může na oplátku hodně zasahovat a celý proces je poměrně odosobněný. Napíšu knihu, předám ji nakladatelství a můžu si dělat další své projekty, scénáře apod., nemusím se starat o nic okolo. Pak se ke mně knížka vrátí před vydáním, já se na ni podívám, zhodnotím, ale nemusím nic řešit.
U Křížové cesty jsem půl roku neřešil nic jiného, než knihu, aby vůbec mohla spatřit světlo světa. Což zase bylo pěkné, že jsem si k příběhu vybudoval jiný vztah, ale bylo to hodně náročné období.
Za mne jednoznačně nakladatelství.
Zmínil jsi scénáře?
Kromě knížek jsem napsal pár scénářů k divadelním hrám. Dva jsem realizoval v ochotnickém souboru v Břeclavi. Teď mám napsanou další divadelní hru, která se podle všeho také dočká realizace. Napsal jsem i pár filmových scénářů z různého spektra, např. o československých legionářích během 1. světové války v Rusku. To jsem posílal do soutěží pořádaných filmovou akademií. Bohužel se film nerealizoval, ač k tomu bylo blízko. Scénářům se věnuji i proto, že jde o trochu jiný styl psaní, zvláštní, zajímavý a rozhodně mě baví. Mám sen, že bych někdy realizoval malý film nebo scénář pro něj.
Mluvil jsi o historii a já vím, že máš na kontě kromě Bandy lvů, která se věnovala historickému tématu, také jednu knížku psanou tak trochu na objednávku. Můžeš o tom prozradit něco víc?
To byla Nezlomná galéra – knížka o slováckých veslařích, kteří se dostali na olympiádu v Berlíně v r. 1936. Závodili s osmiveslicí a během války se osádka rozpadla. Oni byli nasazeni jako parašutisté v protektorátu, jeden z nich nepřežil.
Místní radní, který se zabýval historií a místní nakladatel měli poměrně hodně podkladů a řekli si, že by bylo fajn, kdyby tento příběh někdo zpracoval dramaticky, ne čistě jako faktickou knihu. Dostal jsem velkou volnost, pracoval jsem s historickými prameny, bavil se s veslaři, kteří některé chlapy z 30. let ještě potkali osobně, abych si nastínil osobnostní charakter těch lidí, kteří válečnou dobu zažili.
Kde bereš inspiraci pro svá díla?
Všude možně. Přichází to samo.
Je nějaká z Tvých dosud vydaných knížek srdcovkou a pokud ano, proč?
Donedávna jsem říkal, že srdcovkou je pro mě každá nová kniha, co vyjde. Teď, když mám trochu pauzu a odstup, musím říct, že zábavnou srdcovkou bylo Podsvětí. Zajímavé bylo hledání v metru a podkladů kolem pražského metra, kdy zážitky byly leckdy legrační, stejně jako psaní samotné. Je fajn, jakou má tato kniha vybudovanou pověst. Jedni ji absolutně nesnáší, druzí ji zase „žerou“, dělali na ni třeba fotomontáže, co jsem viděl na instagramu. Svým způsobem trochu kultovní kniha.
Další je Křížová cesta. Tu jsem si vydobyl na svět, jsou v ní moje osobní zážitky, projel jsem cesty jako hlavní hrdina, dálnice, a celá kampaň kolem ní byla srdcová.
Zažil jsi účast na Světě knihy, knižní křest – jaké jsou to pocity, když své dílo prezentuješ veřejně?
Je to velmi zmatečné a zároveň hodně pěkné. Svět knihy je obrovský festival čistě o knihách, všude jsou autoři, knihy, čtenáři… Přál bych tohle zažít z pohledu autora každému, kdo píše nebo něco vydal!
Vybavuji si nejzvláštnější situaci – během autogramiády po sekci, při níž jsme hovořili o svých knihách, chodili lidi pro podpisy do knížky, ale přišli i lidé s bílými kartičkami a: „Tady se mi podepište, pane Šefaro.“ To jsou lovci podpisů od známých osobností. Tohle jsem nikdy nezažil, že někdo chce čistě jenom můj podpis. Ne do knihy, ale jako sběratel. Že je pro něj důležitý a pak ho někdy zužitkuje. Možná. Zvláštní pocit. To jsem čuměl.
Pracuješ, píšeš knihy a scénáře, zbývá ti čas na koníčky?
Ano, na amatérské hraní v souboru Břetislav, když někdo jiný napíše hru. To mě baví. Hrát někoho jiného, třeba Hamleta.
Audiokniha?
Nahráli jsme jen ukázku z Křížové cesty. Audioknihy mají velký potenciál, protože hodně lidí dnes už klasické knihy nečte. Byl bych moc rád, kdyby nějaká má kniha v tomto formátu vyšla. Mám však zvláštní styl psaní, v mých knihách je hodně vnitřních monologů, které se prolínají i v dialozích, tady je vnitřní hlas, tam mluvené slovo, další vnitřní hlas někoho jiného, což by byl asi poněkud problém zpracovat jako audio.
Na druhou stranu by to byla výzva. Když jeden herec je schopný namluvit celého Hobita, tak proč ne Šefaru? (smích)
Výzva do budoucna.
Jsme portál především pro ženy, takže závěrečná otázka – co Ty a ženy?
Jsem 2 měsíce spokojeně zadaný. Obecně jsou pro mne ženy inspirací. Muži jsou víceméně šablonovití – bojovník, vědec, učitel… kdežto postava ženy posouvá děj. Tím, jak jste divoké, temperamentní, své, ženské, občas nevíte, co chcete…
Děkuji za rozhovor!
Foto: se souhlasem Michala Šefary
Myslím si, že tahle dvojkombinace zaměstnání je naprosto běžná. Znám kamarádku, které jednoho krásného dne přistála doma sada akrylových barev, a i když dělá normálně v kanceláři, tak po odpolednech maluje a prodává obrazy. Nedávno měla svoji první prodejní výstavu v třebíčské galerii. To bylo fakt fajn. A teď dokonce uvažuje i nad tím, že by se tomu věnovala na plný úvazek.
Super! Úplně nejlepší je, když je zaměstnání koníčkem a naopak 🙂
Děkuji, Lenko. Je to mladý autor, myslím velmi nadějný!
Autora neznám, o to byl pro mě rozhovor zajímavější. Děkuji 🙂
PĚKNÝ rozhohovr, děkujeme.
Děkuji, Nelo!