Jsem zpátky, tady a teď

Pondělí ráno. Je 4:36, koukám poprvé na budík a ještě se otáčím, chci dát ještě hodinku, ale nejde to. A tak usedám ke stroji, přesně po 14 dnech zapínám Outlook, Teams a další pracovní aplikace. Je 6:03, v mailu mám posledních 50 kousků, které musím přes den vyřídit. Ostatní jsem pročistila. Ještě kouknu do kalendáře a překvapivě žádná velká pruda, jen samá příjemná setkání. Že by to fakt vyšlo?

Proč jsem tady 14 dní nebyla?

Já myslím, že to celkem dobře vystihl můj blog před dvěma týdny. Prostě tělo řeklo dost, ale v mém případě je vždycky úplně nejhorší hlava. Protože když tělo nemůže, tak hlava šrotuje ještě víc! A tak jsem prostě šla a šla a šla… někam jsem došla, jinam jsem dojela, lehla jsem si na kámen i do trávy. Flákala jsem se u katedrály a psala si po mnoha letech zase deník.

Co všechno bylo jinak, než jsem čekala?

Krom toho, že jsem chtěla ujít stovky kilometrů, tak hned 8 puchýřů během prvních dnů bylo mým jasným poznávacím znamením už zdálky. Quasimodo hadr. A co teprve kancelářská holka, která poprvé vzala na záda ruksak s celkem vydatnou vahou?

Chtěla jsem jet těžce lehkou stravu, rozhodně žádné bílé pečivo! Ale když jsem objednala snídani a čekala vajíčka, za 8 eur jsem k tomu dostala ještě slaninu, hranolky, pečivo a kafe… No jasně, že jsem to všechno snědla! A třeba i dvakrát každý den!

Co jsem se pochopila?

Potřebuji občas mlčet a být sama. Potřebuji lásku a rodinu. Miluju lidi! Jak moc jsem ráda sama, tak o to více pak vítám úplně všechny, i cizí. Miluji jejich příběhy, umím naslouchat, snažím se chápat a potřebovala jsem se naučit říci ne, díky. Umět odejít a říci si o svůj prostor.

Dýchala jsem, každé ráno pravidelně a cíleně do celého těla, dle různých cvičení. O to více jsem pak přes den vnímala každý kopec, jak se lépe zvládl, když jsem byla správně „rozdýchaná“.

Brečela jsem, nejednou. Viděla jsem tolik příběhů a emocí. Když už jsem si myslela, že jsem úplně imunní vůči všemu a šla si bez výčitek dát zmrzlinu, potkala jsem poutníky na vozíčku. Respektive 2 postižené a 6 jejich parťáků, kteří si vykračovali k cíli. Jeden kulhal podobně jako já, na zádech měli ještě větší batohy a na nich přidělaná náhradní kola, kdyby píchli u vozíčku… Totálně mě to dostalo, zastavila jsem se a řvala znovu. Koukala jsem další hodinu do slunce a jenom prostě byla…

Knihy, které mě provázely

Tančit sen od Jamie Sams – tak tu jsem s sebou fakt táhla, a ano konečně i dočetla, už podruhé. Hmmm, příště bych ji ale s ohledem na váhu mého ruksaku už nebrala.

Ledového muže od Wima Hofa jsem doposlouchala a částečně dočetla (poslední dobou moc ráda kombinuji audioknihu a text). Na cestu jsem si vzala všechna jeho dechová cvičení, které jsem postupně zkoušela.

Moc přítomného okamžiku od Eckarta Tolla jsem začala poslouchat už cestou tam. Vždy, když jsem si něco „řešila“, pustila jsem další kapitolu a čekala tam na mě odpověď. Nic není prostě náhoda. Možná i proto jsem ji poslouchala už potřetí.

Kde jsem byla?

Tady i tam. Sama i s někým. A hlavně jsem zkoušela konečně být tady a teď…

Proč? Protože vás chci více poznat!

Proč jsem se nerozepsala více? Bylo to krásné a hluboké a tentokrát si toho víc už chci nechat jenom pro sebe, protože to ještě doznívá a cítím, že ještě nějakou dobu bude… A jen co jsem se vrátila, tak mi Míša říká – pomoz nám šířit tento dotazník, musíme se znovu podívat na téma sebevědomí českých žen… tak byť o tom nepíšu, tak to je sakra aktuální i u mě. Takže šup, dejte mi vědět, jak to máte vy! Nezabere vám to více než 3 minuty.

Foto: se souhlasem Evy Čejkové