Poslední dobou několikrát do týdne běhám s časem, přičemž čas, ta neunavitelná potvůrka, je stále přede mnou, stále kluše napřed, nevím, jak to dělá, ale dělá to sakra dobře. Navíc se u toho vůbec nezadýchá, ani na sekundu, zato já funím, jako bych byla v posledním tažení, jako by moje plíce vyplivly poslední dech a nový nenabraly.
Vlastně s ním neběhám pouze několikrát do týdne. Běhám s ním každý den. Od chvíle, kdy mi ráno otevře oči, do chvíle, kdy mi je uspí noc.
Rychle nabalit věci do práce a rychle odchvátat do práce. Později ještě rychleji z práce.
A další den běžím nové kolečko.
Tohle už jsem jednou běžela, nebo ne?
Na konci týdne hýkám, nohy jsou těžké, jako by to byly studené, tvrdé balvany, veškerá energie usnula, zato únava ožila.
Blbě jsme si to na tom světě zařídili.
Všechno musí být hned.
Všechno musí být rychle.
Všechno je proto pod tlakem.
Všechno otravuje stres.
Všechno je nekvalitně, povrchně.
Všechno… chce čas, a ten čas si stejně určí tempo sám. Nezrychlí, i když by nám to zrovna vyhovovalo. Ani nezpomalí. Prostě byl, je a vždy bude svým vlastním pánem.
A my bychom jím měli být taky…
Jen se to musíme naučit. Tedy nemusíme, ale měli (mohli) bychom, protože když zpomalíme, pak se teprve věci dají do pohybu. Do té doby čekají na povel, drhnou nebo se líně plouží. Víme to, cítíme to, jen je těžké zmírnit rychlost, nebo se dokonce zastavit.
Vím to. Cítím to. Taky se to učím.
A budu se to učit dál.
AKM
Tiež sa niekedy naháňam a som potom nervózna
To já právě taky. Bohužel až moc často…
Krásný článek. Pravda pravdoucí. Tohle bych mohla číst každý den jako motivaci. Stres ohledně času je největší strašák. Kór ve velkém měste. Celkově se nyní potýkám s časem ohledně věku. 🙁
Děkuji Vám! 🙂 Ano, ve velkém městě ten čas běží ještě o to rychleji. Navíc jsme celkově jako společnost zrychlená a taky se přistihuju při tom, že až moc často říkám “Nemám čas”. A vůbec ten čas letí jako šílený, a to je děsivé.
Anetko, závod s časem asi známe všichni. Já jsem již před pár lety pochopila, že pokud nezvolním, tak tu brzy nebudu. A tak jsem zvolnila, zpomalila, přehodnotila některé věci a věřte, že je mi lépe.
Já vím, že to nejde vždy a za každou cenu.
Člověk k tomuto musí dospět, dozrát, taky mít podmínky pro to, aby mohl zvolnit.
Bohužel, znám hodně lidí, kteří (i třeba kolem čtyřicítky!) skončili v nemocnici s totálním vyčerpáním.
Tak se držte, ať je lépe. ♥
Leni, tohle je takový můj věčný boj. Ráda bych po práci stíhala i jiné věci, než je domácnost, ale málokdy se to podaří. Den není nafukovací. A když se to nepodaří a těch dnů se takto za sebe poskládá víc, takže už se ta doba nepočítá na dny, nýbrž týdny, jsem potom nervózní, že nestíhám to, co bych chtěla, a všechen čas se rozpustí v práci nebo u vaření a uklízení. Ale taky si říkám, že bych si toto téma mohla už vyřešit… Jsou dny, kdy mi to jde, a pak zase ne. A děkuji. 🙂
Poslední rok mě hodně zbrzdil a donutil hodně věcí přehodnotit, času si hodně vážím, ale už se nikam nehoním….
Často říkám, že čas je ta nejdražší komodita, kterou máme. Co proinvestujeme, to už se nám nevrátí. Ráda bych stíhala spoustu věcí, i když tolik jich zase není. Akorát to většinou dopadne tak, že když přijdeme s manželem z práce, tak po klasických povinnostech už toho času moc nezbývá, a já tak před sebou neustále hrnu to, na čem bych chtěla pracovat. A to mě pak znervózňuje. Budu na tom muset zapracovat. Čas je pro mě jedno z velkých témat.