Na druhý den (kdyby to někoho zajímalo, bylo úterý, ale pro někoho jako Teddy Order byla tohle nepodstatná informace, toho to nezajímalo ani trochu) se opět přesně ve dvě hodiny odpoledne vydal Teddy Order do parku, ovšem s jistou obavou, zda se nebude opakovat nesnáz z předešlého dne. Když se lavečka ocitla na jeho dohled, ulevilo se mu, že na ní ani dívka, ani nikdo jiný nesedí, a on tedy nebude přicházet o čas neplodnou hádkou s hysterickou dívkou, jelikož bylo jasné, že by opět vyhrál a jen by se zbytečně zdržoval.

I středa a čtvrtek mu poskytly veškeré pohodlí, které Teddy Order od života ve stáří vyžadoval za to, jak příkladný a poctivý a pracovitý vedl život v mladém i středním věku, ačkoli úterý ho lehce podráždilo, to když se ráno na obloze nakupily šedivé mraky a hrozilo, že bude chladno a spadne déšť. Naštěstí se příroda umoudřila, nic jiného jí ani nezbývalo, usoudil Teddy Order, když se oblékal do kalhot a košile a saka a koutkem oka pomrkával k oknu, za nímž se zase leskl jeden teplý jarní den.

Avšak pátek už tak štědrý nebyl. Jakmile Teddy Order vyšel ze záhybu zatáčky a pohlédl na lavečku, spatřil na ní dívku z pondělního dne. Ve tváři se mu okamžitě objevilo podráždění (vlastně v ní bylo vyryté neustále a jen občas ho vystřídala jiná emoce, ale skutečně jen občas, navíc byla tato doba tak krátká, až nešla téměř postřehnout, tudíž se zdálo, že jediné, co Teddy Order pociťuje, je permanentní naštvanost). Měla na sobě ty samé zelené šaty se zelenými střevíci, které se podle něj ze všeho nejméně hodily k chůzi, i červenou stuhu ve vlasech, která k zelené vůbec, ale vůbec neladila a bylo jedno, jaký odstín zelené to byl. Zelená a červená zkrátka nejdou dohromady, pomyslel si Teddy Order a lehce nakrčil nos, jako kdyby ho podráždil nějaký zápach. On sám pro jistotu oblékal pouze tři barvy. Černou, bílou a šedivou (a jen zřídka se odvázal a vzal si namísto bílé košile takovou, kterou mu vybrala a koupila manželka; od jistého dne však tak nečinil). Ty spolu souzněly dokonale.

„Zase vy?“ řekl bez pozdravu, koutky měl povislé.

Dívka se na Teddyho Ordera usmála, jako kdyby se naposledy rozloučili coby nejlepší přátelé.

Považoval to za podivné.

„Ráda vás vidím,“ řekla mile.

Tohle považoval za ještě podivnější. „To jste asi jediná.“

„Vidíte,“ mrkla na zbytek lavečky, „nechala jsem vám tady místo, kdybyste náhodou přišel,“ hlesla dívka, jež seděla na levém okraji, a poplácala místo vedle sebe. „Přeju vám pěkný den,“ nepřestávala se na Teddyho Ordera usmívat, avšak ten jí úsměv neoplatil, naopak se na ni bez ustání mračil.

„Ten by byl, kdybyste tu neseděla!“ poznamenal rozčileně. Doufal, že se jí zbaví co nejrychleji. Už teď ztratil celou minutu!

„Víte, že jste hrubý?“ otázala se dívka, avšak úsměv jí z tváře nezmizel.

„Vím, lidi mi to často říkají,“ přiznal bez stopy lítosti, jako kdyby se zmiňoval o tom, jak pěkně o něm lidé smýšlejí i hovoří.

„A vám je to jedno?“ vykulila na něj dívka oči.

„Přesně tak.“

„Posloucháte je, ale neslyšíte.“

„Naopak, mám skvělý sluch! Ale přece nebudu poslouchat takové nesmysly!“

„Tak jsem to nemyslela, ale to nevadí. Mimochodem, jmenuju se Matylda Bloomová, kdyby vás to zajímalo.“

„Nezajímalo,“ odsekl Teddy Order.

„Ale mě by zajímalo vaše jméno.“

Teddy Order vzdorovitě mlčel.

„Dobře, jestli mi ho neprozradíte, nějaké vám vyberu. Co třeba…,“ zauvažovala a kousla se do rtu, „Maurice? Nebo Stuart? Nebo… Humphrey? Mohl byste být klidně Humphrey. Jako Humphrey Bogart, i když tak vůbec nevypadáte.“

Teddymu Orderovi se oči s každým dalším zvoleným jménem rozšiřovaly víc a víc, a tak mu nezbývalo nic jiného, než se představit. „To tedy nemohl! A ani nejsem. Jsem Teddy Order.“

„Těší mě.“

„To si nechte. Nemáte náhodou nějakou práci?“ zeptal se a podíval se na hodinky. „Je čtvrt na tři a dvě minuty, to je většina lidí ještě v práci, ačkoli řada z nich se v pátek vidí brzo doma, jako kdyby byl pátek nějaký výjimečný den!“ odfrkl si Teddy Order. On nikdy v pátek z práce dřív nechodil, nic takového by ho ani nenapadlo.

„Je to výjimečný den,“ oponovala Matylda Bloomová.

„A v čem?“

„Hned po něm je víkend.“

„No ano! To se všem líbí, víkend! Víkend! Volno! Žádná práce!“

„Na volnu není nic špatného,“ podotkla Matylda Bloomová nenuceně.

„Lidé mají pracovat!“

„Ale ne moc.“

„Ne moc!“ zopakoval Teddy Order pohrdlivě. „To je ten dnešní laxní přístup! Kam bychom to dopracovali, kdybychom nic nedělali?“

„Neříkám, abychom nic nedělali, ale abychom dělali méně. Co má člověk z toho, že celý život jen dře a dře a dře?“

„Dobrý pocit.“

Matylda Bloomová se na Teddyho Ordera nevěřícně zadívala. „Dobrý pocit? To myslíte vážně?“

„Peníze na živobytí.“

„Opravdu? Řada lidí je mizerně placená, takže těch peněz moc nemá. Zvlášť když ceny stoupají, ale platy zůstávají stejně nízké.“

„Když je člověk skromný, tak mu stačí málo,“ odporoval Teddy Order, jenž celé dětství prožil ve skrovných podmínkách a ani v dospělosti se na tom nic nezměnilo.

„Skromnost je pěkná vlastnost, ale nesmí se to s ní přehánět a nesmí se zaměňovat za asketismus.“

„A co vy? Vy nemáte práci?“ otázal se Teddy Order podezřívavě. Už při prvním pohledu se mu tato dívka divokého vzezření bez citu pro kombinaci barev zdála podezřelá.

„Mám práci, ale ne takovou jako většina,“ odpověděla Matylda Bloomová tajemně.

„A co děláte?“

„Jsem umělkyně.“

„Aha, takže neděláte nic.“

„To není pravda!“ ohradila se.

„A co přesně je to za umění?“

„Píšu knihy.“

Teddy Order mávl rukou. „To není práce.“

„Je to práce, i když řada lidí to za práci nepovažuje.“

„Hm, napadlo mě, že budete něco takového,“ Teddy Order si tentokrát okatě prohlížel, jak je dívka na jeho vkus nevkusně nastrojená.

Matylda Bloomová si toho nemohla nevšimnout. „Vám se moje šaty nelíbí?“ podívala se na sebe, upravila si sukni a usmála se.

„Ne,“ odvětil otevřeně Teddy Order. „Vypadáte jako z cirkusu.“

„Vy tedy umíte dámě zalichotit! Ale jsou tak veselé!“

„Takové slovo bych pro ně nepoužil. Jak vás napadlo vzít si k nim červenou stuhu?!“

„Vypadá to zajímavě, že?“ Matylda Bloomová si sáhla do vlasů na stuhu a trochu si ji posunula víc dopředu k čelu.

„To tedy nevypadá.“

„Zato vy vypadáte, jako kdybyste se chystal na pohřeb nebo z něho zrovna odešel. Posadíte se konečně?“ vybídla ho Matylda Bloomová a poplácala místo vedle sebe.

Teddy Order se tedy posadil, jelikož ho začínaly bolet nohy, ale nikoli vedle dívky, nýbrž na opačný okraj lavečky, na svůj okraj. Vedle sebe si upravil ubrousek, na něj postavil jablko a noviny si výjimečně položil do klína.

„A co píšete?“ zeptal se, ačkoli ho to příliš nezajímalo, ale tušil, že dnes bude složitější se dívky zbavit.

„Romány, povídky, články. Co zrovna chci, nebo co musím.“

„A o čem?“

„O lidech a vztazích mezi nimi, o čem taky jiném?“

„Aha, takže je to taková ta červená knihovna,“ řekl pohrdlivě Teddy Order a vybavil si vratké komínky milostných románů, které měla jeho žena vyskládané kolem postele a do kterých se on nikdy nezačetl, ačkoli musel někdy strpět manželčino hlasité předčítání, to když ji nějaká pasáž zvlášť zaujala a ona cítila potřebu se s ním o ni podělit, aniž by ji zajímalo, že jeho to vůbec nezajímá. Na oplátku však sem tam vydržela manželovo předčítání z technických manuálů, které si v zaujatosti nijak nezadalo s tím jejím.

„Příběh, kde vystupuje sirotek, byste asi nenazval červenou knihovnou.“

„Ale sentimentální je to taky.“

„Je,“ připustila Matylda Bloomová, „ale ne záměrně.“

„Někdo by to mohl vidět jinak.“

„Ano, někdo. Třeba literární kritici.“

„A proč nepíšete teď a sedíte tady?“

„Chtěla jsem na vzduch, mezi lidi.“

„A budete dnes ještě psát?“

„Dnes už ne. Psala jsem od rána od osmi do dvanácti, ale nemyslím, že jsem příběh zatím trefila.“

„To jste se moc nenadřela!“

„Naopak. Nadřela. Víte, jak je to někdy těžké? Psaní není práce, u níž dopředu víte, jak dlouho vám bude trvat a jaký bude výsledek. Není to tak, jako když zaděláte těsto na vánočku, a víte, že za hodinu vykyne a za dalších čtyřicet minut máte upečeno. Nikdy nevíte, jak dlouhou budete psát, kolik toho napíšete a v jaké kvalitě.“

„Chcete, abys vás politoval?“

„Ne, jen se vám snažím vysvětlit, že i když se to zdá jako něco jednoduchého, zdá se, že si lidé jen hrají a nic pořádně nedělají, tak to není úplná pravda.“

Teddy Order se nezdál přesvědčený a dál se pochybovačně mračil.

„A to vám vážně vydělává peníze?“ zajímal se a moc tomu nevěřil.

„Ne hodně, ale stačí mi to. Jsem totiž skromná,“ široce se na Teddyho Ordera usmála.

„Hm, ale asi vám to nestačí na to, abyste si koupila něco pořádného na sebe,“ utrousil a znovu očima sjel její šaty.

„Kdybych vám řekla, že si kupuju šaty jen tak, jistě byste mě upozornil, jak jsem marnotratná a že zbytečně utrácím, místo abych šetřila,“ odporovala Matylda Bloomová klidně. „A co pořád máte s těmi mými šaty? To vy byste měl hned teď jít do obchodu a koupit si nějakou pěkně barevnou košili,“ poradila mu, ale byla si jistá, že se tento muž její radou rozhodně řídit nebude. „Třeba podobně zelenou, jako jsou moje šaty nebo vaše jablko.“

Teddy Order se na světle zelené jablko připomínající jaro zadíval, potom ho vzal do ruky a zakousl se do něj. Trocha šťávy mu stekla po bradě, ale než mu stačila skápnout na límeček čistě vyprané a vyžehlené košile, zachytil ji ubrouskem.

„Děkuju, nechci,“ řekla najednou Matylda Bloomová a pozorovala ho.

„Co nechcete? Nic jsem vám nenabídl.“

„No právě. To kdyby vás náhodou napadlo se se mnou podělit o jablko.“

Teddy Order očima zaletěl k nakousnutému jablku. „Nejsme ve školce,“ prohodil.

„Do té jsem nikdy nechodila. Díkybohu,“ dodala Matylda Bloomová a opět se zahleděla na košili Teddyho Ordera. „Vaše paní by vás vážně měla dotáhnout do obchodu. Já bych to rozhodně udělala,“ prohodila Matylda Bloomová.

„A já jsem rád, že vy moje paní nejste.“

„A já jsem ráda, že vy nejste můj manžel!“ kontrovala Matylda Bloomová, ale hned se zarazila a položila si dlaň před ústa. „Promiňte, to jsem neměla říkat. Ale vy dokážete být tak nepříjemný a člověka vyprovokujete k tomu, že řekne něco, co říct vůbec nechtěl, a použije tón, který pro něj není typický.“

Teddy Order dožvýkal kousek jablka, co měl v puse, a nakousnutý zbytek odložil na znovu rozložený ubrousek. Dlouho mlčel, až se Matylda Bloomová začala obávat, že ho urazila.

„Moje paní se mnou chodívala nakupovat dřív,“ řekl najednou bez stopy hněvu či pohrdání, které v jeho hlase většinou zaznívaly, naopak s náznakem smutku i něhy. Sám sebe tou větou překvapil.

Matylda Bloomová se k němu obrátila. „A proč už nechodí?“

„Umřela,“ pronesl tišeji a zíral při tom před sebe.

Matylda Bloomová se kousla do rtu. „To je moc líto, opravdu. Kdy to bylo?“

„Před deseti lety na podzim. Přesně 12. listopadu ve čtyři hodiny odpoledne.“

„Je mi to líto.“

„To už jste říkala. Jsem starý, ale ještě si něco pamatuju,“ zahučel Teddy Order a v jeho hlase opět rezonovalo podráždění.

„Nechtěla jsem tím naznačit, že jste starý a máte špatnou paměť.“

„A nechtěla byste namísto toho žvanění zmlknout?“ utrhl se na dívku.

Matylda Bloomová zaváhala a potom řekla: „Myslím, že vás tu už nechám o samotě, asi si chcete číst,“ pronesla při pohledu na noviny.

„To jste měla udělat dávno!“

„Kdy tu zase budete?“

„Já tu bývám každý den. Ale doufám, že vy tu už nebudete!“

„Na shledanou, pane Ordere.“

„Sbohem!“

Teddy Order se po dívčině odchodu musel nejprve uklidnit a zahnat smutné vzpomínky, které většinou nechával zasunuté tak hluboko, aby je bylo těžké vylovit, jelikož to považoval za nejméně bolestné, až potom otevřel noviny na stránce, kde začínala sportovní rubrika.

Pokračování příště…

AKM

 

Foto: Aneta Kollerová Mašková

Tagy:
6 Komentářů
  1. Lenka Hudečková 6 měsíců ago

    No pane jo, dnes to bylo dlouhé a moc zajímavé…. už se těším na další díl, Anetko :-), až Matylda pana Ordera zlomí 🙂 ♥♥♥

  2. NelaVávrová 6 měsíců ago

    Já myslím, že nakonec z toho bude lavickova láska 😉

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account