Byla jsi stvořena pro něco víc

Stojíš na vrcholku hory. Déšť Ti bije do tváře, cítíš sílu větru ve svých vlasech, stojíš před odzbrojující krásou lesů, majestátně stojících hor a proudících řek… Svůj život vidíš před sebou a ve svém srdci cítíš… že tohle nemělo být všechno!!!

Toužíš po svobodě, volnosti, která prostupuje všechno kolem.. Toužíš po tom, naplno prožít každičký okamžik, protože může být posledním.. Uvědomuješ si fakt konečnosti. Děsí a fascinuje Tě zároveň. Nechceš svůj život promrhat čekáním na „něco“, o čem nevíš, zda vůbec přijde… Chceš začít skutečně žít už teď!!! Nemáš jen stát a dívat se… Ty máš být součástí toho všeho! A ještě víc! Ta síla, divokost, nespoutanost a křehkost zároveň, kterou vnímáš okolo, je i v Tobě… A ještě větší… Je to jiná síla, než jakou zná svět.. Tahle síla je nezdolná a přitom nenápadná.. Je to něco hluboko ukrytého v Tobě… Co dokáže proměňovat lidské životy.. Něco, co dokáže otevírat srdce Něčemu Většímu.. Něco, co dokáže uzdravovat… Možná jsi to doposud jen tušila, ale nechtěla si to připustit. Možná jsi měla strach projevit naplno své srdce, protože by ho ostatní nemuseli dobře pochopit.. Mohla bys prožít odmítnutí či nepřijetí i od svých nejbližších a pocítila tak skutečnou tíhu samoty.. A ta Tě děsí. Ale ještě víc Tě děsí představa, že se o to ani nepokusíš. Že se neodvážíš jít za Voláním, které slyšíš.. A budeš umírat s otázkou: „Co když to mohlo být ještě lepší? Co když jsem mohla svůj život prožít víc? Co když jsem mohla v tomhle světě zanechat víc? Co když jsem mohla víc věcí změnit k lepšímu? Co když jsem měla jít jinou Cestou?“

Tyhle otázky Tě pronásledují teď a pronásledovaly by ještě víc.
.. Proto otevři své srdce dokořán.. A poslouchej jeho Volání.. Možná se nejdřív vyplaví spousta bolesti a smutku… Za všechny ty roky, kdy jsi skutečně nežila svůj život. Kdy jsi nežila Život, po kterém v nitru toužíš.

Možná přijdou i slzy. A možná naopak neucítíš vůbec nic. Protože jsi se tolik let bránila něco cítit.
Ale až si tohle všechno dovolíš a nánosy prachu a listí vítr odvane pryč, až se skutečně otevřeš Volání… Ucítíš pravou Touhu svého srdce. Poznáš to, k čemu jsi byla jako Žena i jako jedinečná lidská bytost povolána. Uvidíš Cestu, po které se vydat… A na ní prožiješ skutečný Život v Pravdě…
Z Tvého srdce vytryskne Pramen, který uhasí veškerou Žízeň v Tobě. Poušť se stane sadem. Tvé nitro zahradou, čekající na příchod Jara…

Tak jako se otvírají bělostné květy, s každým přicházejícím paprskem Slunce se otevřou i Tvé rány… Některé z nich ucítíš a naplno prožiješ poprvé ve svém životě, protože jsi jim dříve nedala prostor. Bála jsi se jejich síly. Bála jsi se, že by Tě mohly ochromit. Měla jsi strach, že ztratíš kontrolu nad svým životem. A ostatní poznají Tvoji zranitelnost… Přitom Tvá zranitelnost je přesně to, po čem tento svět tolik hladoví!!! Co tak zoufale potřebuje… Dost už bylo otupělosti a citové plochosti! … Která byla stejně ve skutečnosti pouze pozlátkem zakrývající strach a nejistotu tohoto světa… Přestaň se bát a dovol Záři, které jsi plná, aby pronikla ven a zachránila, co se zachránit ještě dá… Pravděpodobně vystoupí na povrch nejdříve skrze Tvé rány. A možná budeš muset svoji bolest ještě několikrát prožít. Ty jediná víš, kolik slz ještě přinese… Ale prosím… Nebraň se tomu… Neboť s každou slzou spadlou na zem, s každým procházejícím paprskem Slunce se začne hojit Tvá rána…A Zář, vycházející z Tebe, začne otevírat, inspirovat a vábit srdce dalších lidí… Otevírat k Touze po Světle, které uzdravuje. Po Světle, které naplňuje a dává Smysl veškerému bytí.