Tak trochu introvertka #18

Odhodlala jsem se jít na svou první terapii. Mám strašný strach. Ale vím, že pokud to alespoň nezkusím, budu si to vyčítat. Zbývají 3 dny. 3 dny do osudného dne. Vybrala jsem si toho pravého terapeuta? A když ne, jak mu to vysvětlím? „Promiňte chybí kouzlo okamžiku a sympatie srdce? Odvaha jít do toho se sbírala velmi těžce. Po krůčcích a kopancích. Krůčky chápejte jako dobrovolnou vůli. Takové to uvědomění si, měla bych asi jít no. Nevím, proč se tak cítím. Potřebuji pomoc.

Kopance, to jsou ty nepříjemné záležitosti, kdy okolí řekne Vám. Nemůžu zapomenout na jednu takovou větu, která mě obzvlášť zasáhla. Bylo to na svatbě rodiny. Malá hloupost, nechtěla jsem se fotit. Introverze duše to zkrátka nenesla dobře. 200 lidí a z toho tak 50 jsem znala, protože to byla rodina. „Poprosíme rodinu nevěsty, pojďte si tady“. A zbytek svatební družiny nedočkavě postával kolem. Rozuměj, až přijde řada i na ně. Schovala jsem se. Ano schovala. A co má být? Nemyslím si, že být nuceně na fotce znamená víc než mít rád svým způsobem. Z povzdáli a nerušeně 😊

Nevyšlo to. Všimli si mě. Bohužel po menších protestech přistoupil jedna osoba a pronesla: „Nech jí být prosím tě, vždyť víš, jaká je. Ona to nezvládne.“ Tak tohle beru jako kopanec. Když už i okolí vás bere s nějakým očividným problémem.

Jeden klik, který to všechno potvrdil, proběhl krátce po 12 hodině. Jenomže asi tak za další 2 hodiny, jsem se chtěla ze schůzky odvolat. Vyskočila na mě ale zpráva terapeuta, kterého jsem ještě neviděla. A najednou ze mě stres trochu opadl. Už nechci schůzku zrušit. A mám dokonce první interakci od terapeuta. Jaká jsou má očekávání od terapie?

Jaká jsou má očekávání? Vůbec nevím. Asi cítit se dobře. Vyznat se v tom, co cítím. Je to tak správně? A má být pro terapii vůbec správné mít nějaká očekávání?

Tak nevím. Bude to bolet? 😀

Obrázek: unsplash.com