Dcera

Čas. Ta nejdražší komodita, kterou máme a se kterou bychom měli nakládat uvážlivě a svědomitě, co nejvíce ho investovat a co nejméně proinvestovat. Jak řekl jeden chytrý pán s vlasy, jako by dostal zásah elektřinou, a bystrým mozkem – známe tisíce způsobů, jak čas zabít, ale ani jeden, jak ho vzkřísit.

Čas. Ten nepolapitelný přítel i nepřítel, který běží a běží, někdy doslova pádí, jako by běžel maraton, nikdy se neunaví, nikdy mu nedojde dech. Kape a kape bez přestávky, neviditelně a tiše, snáší se jako prach na ramena každého z nás.

Čas. Jedna z nejdůležitějších věcí v našich životě, kterou za ni často nepovažujeme. A taky jedno z mých stěžejních témat. V psaní. I v životě.

V posledních dvou letech jsem i já ztratila určitý čas, který už nikdy nenajdu, ale oproti předchozím letům se snažím tyto smutné ztráty minimalizovat. Pečlivě si vybírám, čemu a komu ho věnuji.

Proto když se jeden den přihodilo, že se můj manžel pracovně ocitl v blízkosti místa, kde bydlíme, zvedla jsem se od obrazovky počítače a psaní, jelikož slova mi neutečou, počkají, oblékla se a vyběhla za ním.

Když jsme se ocitli v jednom domě, kde měl za úkol – velmi laicky řečeno – prohrabat se v něčem, co já bych nazvala bednou se spoustou drátů a špagátů, odchytil ho jeden jeho obyvatel. Potřeboval poradit s televizí. Manžel, tou dobou technik optických sítí, mu slíbil, že jen co dodělá práci na chodbě, staví se u něj.

O deset minut později jsme vyšli až do posledního patra a zazvonili.

Můj manžel vstoupil dovnitř a já zůstala na chodbě, ač pán i mě slušně pozval dovnitř.

Poslouchala jsem, kterak spolu mluví o problémech s programy a jejich (ne)zobrazováním či něčím takovým, a opírala se o zábradlí.

Vtom se ve dveřích objevila manželka pána.

„Nechceš jít dovnitř?“ zeptala se mě milým tónem, jako když mluvíte s dítětem.

Usmála jsem se. A kvůli tykání se rozhodně neurazila. Naopak jsem z něj měla radost.

Naznačovalo, že mě paní v mých dvaatřiceti letech považuje za hodně mladou.

„Ne, děkuji, počkám na chodbě,“ poděkovala jsem.

Paní mě dál lanařila, ale já ji s úsměvem odmítla, že to opravdu není nutné, že mi nevadí počkat přede dveřmi.

Zanedlouho manžel vyšel na chodbu, a zatímco si obouval boty, stočil pán pozornost ke mně.

„Tak co všechno ses už od tatínka naučila?“ optal se mě.

Zarazila jsem se a nastavila ucho, poněvadž jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Určitě jsem špatně slyšela. Ovšem podle pánova výrazu jsem usoudila, že nežertoval. Mínil svou otázku vážně.

Pevně jsem stiskla rty, abych se nezačala smát.

„Zatím jenom sem tam něco,“ řekla jsem neurčitě.

Ani já, ani můj muž jsme manželskému páru nechtěli kazit radost a prozradit jim, že nejsme rodič a jeho dítě, nýbrž manžel a manželka. A že manžel sice vypadá starší, ale ve skutečnosti je mladší. Zato já jsem starší, ale vypadám mladší.

Oba jsme zadržovali smích. Vlídně jsme se s nimi rozloučili a sestupovali do přízemí.

„Pojď, dcero,“ oslovil mě manžel.

„Už jdu, otče,“ odvětila jsem poslušně.

Život nám nabízí zábavné momenty. Stačí je jen zachytit a užít si je.

AKM