Štěpánka Čápová pomáhá lidem jíst tak, aby se jim vrátilo zdraví

Vždy se říkávalo, že jsme to, co jíme. Velký kus pravdy v tom určitě je, protože co si dáváme na talíř, projeví se i na naší celkové kondici a zdraví. Štěpánka Čápová vidí ve své poradně denně, že stačí mnohdy i nepatrná úprava jídelníčku a začnou se dít velké věci. Vždyť i ona sama se dokázala vymanit z cukrové závislosti a dobře ví, jaké potraviny dělají tělu nejlépe. Věděli jste například, že nám v jídelníčku značně chybí luštěniny? Pokud ne a zajímá vás, jak zlepšit svůj životní styl, pak si přečtěte rozhovor s výživovou poradkyní, která už dávno zahodila tabulky. Hravou formou učí zdravému stravování také děti, včetně třech svých, z nichž dvě má v pěstounské péči.

Již více jak dekádu působíte jako výživová poradkyně, propojujete poradenství i s psychologií a koučinkem, postupně jste začala také psát blog. Jak jste se k tomuto oboru dostala a co Vás inspirovalo začít s blogem?

Ke změně profese a tedy výživovému poradenství jsem se dostala, když jsem měla malou dceru a začala řešit, jak chci, aby se stravovala. Začalo to prvními příkrmy a dál dětským jídelníčkem a tím jsem se začala o stravování víc zajímat a řešit ho. Když mi pak končila mateřská a věděla jsem, že není možné vrátit se na plný úvazek do mého předchozího zaměstnání, vyškolila jsem se a vrhla se na novou éru. První roky jsem byla taková přísnější výživová poradkyně, s gramážovými jídelníčky, ale postupem času, jak jsem byla zejména pro ženy víc a víc i vrbou, uchopila jsem svou práci více z toho lidského konce než tabulkového. Blog pak začal vznikat v roce 2015, když jsem se podívala pod pokličku on-line podnikání a zjistila, že něco takového jako je web zvládnu vytvořit a spravovat sama.

Dá se říci, jaké největší chyby ve stravování děláme? Co třeba nejvíce chybí lidem v jídelníčku?

Jako největší chybu v průměrném českém jídelníčku vidím malou pestrost surovin, nadbytek živočišných produktů a naopak málo zeleniny zejména. Obecně se dá říct, že lidem nejvíce chybí dostatek zeleniny a luštěnin ve stravě.

Sama jste bývala závislá na cukru, ale dokázala se z toho začarovaného kruhu dostat. Jak se Vám to podařilo, čím například začít a jakým způsobem to ovlivnilo Vaše zdraví?

Z toho kruhu jsem se dostala díky odhodlání nestát se pacientem a v počáteční fázi také přísnost na sebe a jasně stanovený řád. S ním i pravidelné stravování opravdovým jídlem, abych neměla potřebu a chuť dohánět to něčím sladkým. Tenkrát jsem se díky tomu dokázala vymanit z autoimunitního zánětu štítné žlázy. Neříkám, že to byl jediný faktor, ale velkou roli to hrálo.

Učíte prý lidi jíst tak, aby se jim vrátilo zdraví. Co přesně si pod tím můžeme představit a jak byste přiblížila lidem vztah jídla a zdraví?

Ano, to je mé motto. Díky tomu, že si spravíme to, co si dáváme na talíř, dostaneme do těla jak kvalitní zasycení a důležité makroživiny, tedy sacharidy, bílkoviny a tuky, tak také dostatek vlákniny, vitaminů. A pestrá strava vede k ozdravení prostředí v tlustém střevě, ozdravení našeho mikrobiomu a tím se zlepšuje náš imunitní systém. Je to taková spojená nádoba, naše psychika na nás působí mimo jiné tak, že nám dává určité potravinové preference a díky tomu, co jíme, je pak jiné složení mikrobiomu. Když je náš mikrobiom nevhodně osídlen, například příliš mnoha kvasinkami, působí to na naše zdraví a funguje začarovaný kruh, že máme o to víc chuť na sladké, i když právě to nám nedělá dobře.

Lidé většinou argumentují tím, že nechtějí ztrácet čas v kuchyni. Lze uvařit zdravě a rychle?

Ano, spousta lidí to tak má postaveno, ale asi si přitom vybavuje vaření Magdaleny Dobromily Rettigové a je z toho zbytečný blok. Ve své knize s bezmasými recepty mám spoustu jídel hotových do 30 minut, dost z nich i do 20 minut. Takže ano, jde to.

Co považujete za zdravé jídlo? Někdo například razí to, že nejlepší je být vegetariánem a podobně.

Za zdravé považuji to, že je jídlo připravené doma ze základních surovin, žádných polotovarů, kde respektujeme stravování v souladu s ročními obdobími, dbáme na pestrost toho, co jíme. Žádné extrémy, pokud netíhnu k tomu stát se vegetariánem, nevidím v tom smysl. Člověk je všežravec, akorát by toho masa mělo být méně, než se ho u nás asi již dvě generace konzumuje.

Co říkáte na velmi populární přerušované půsty či různé detoxikační kúry?

V poslední době se trendy tak rychle mění, že už jsem upřímně přestala sledovat všechny „módní výstřelky“ ve výživě. Každý směr ze zmíněných může někomu pomoci v určité životní fázi a nastavení, ale zároveň nic z toho není pro všechny, podobně jako extrémní otužování. Nejsem příznivcem ani přerušovaných půstů, ani detoxikačních kúr. Určitá očista má smysl jednou za čas, ale budeme ji o to méně potřebovat, když budeme dbát na to, co jíme pravidelně. A když detoxikovat, tak prostřednictvím bylin, rostlin nebo cíleně s terapeutem, tzv. řízenou detoxikaci těla, která vychází z principů čínské medicíny, žádné zázračné přípravky.

Pracujete výhradně se ženami. Proč jste se rozhodla jít právě touto cestou?

Rozhodla jsem se pro tuhle cestu v době, kdy jsem se odchýlila od tabulek a počítání jídelníčků a vyšla cestou, kde je potřeba víc rozumět příčinám, psychologii toho, co jíme, jaké máme stravovací návyky, co vše s tím souvisí. Pro muže je to v této formě takové hůř uchopitelné, nemají jasný striktní návod. Jde spíš o cestu ke kořenům, která má takovou hodně ženskou formu, tak mi to dávalo smysl. Ale když pak konzultuji s klientkami jejich změny, tak ony se v určité formě propíší i do rodinného stravování, takže pokud jsou doma muži svolní, profitují z toho také.

Spolupracujete rovněž s projektem Pestrá strava. Co Vás k tomu vedlo a kde vidíte budoucnost školního stravování?

S projektem Pestrá strava jsem spolupracovala do doby, než přišel Covid a k nám domů dvě malé děti do pěstounské péče, od té doby ne. Česká republika je jednou z mála zemí, kde je školní stravování v takové formě, v jaké je. Ve spoustě zemí není pro žáky možné mít uprostřed dne teplé jídlo a za to jsem ráda, že se to u nás stále drží, protože oběd je největší jídlo dne a zajíst ho sendvičem není to pravé. Hodně školních jídelen už vylepšilo své jídelníčky a drží modernější linku stravování a toho, že vaří z opravdových surovin, ale bohužel se stále najdou i takové, kde se používají různé polotovary pro urychlení provozu. Budoucnost vidím v tom, že se každý ředitel bude snažit, aby jeho škola byla kvalitní co do výuky tak toho, jakou stravu dětem nabízí. Je to součást výchovy ke zdraví, ale základy stejně musí být položeny už doma.

Jste autorkou několika knih, například Pohádek o cukrových panáčcích či nejnověji Mámina kastrůlku: Bezmasé kuchařky (i) pro masožravce. Můžete nám knihy nějak přiblížit. V čem jsou například speciální recepty právě z poslední kuchařky?

Pohádka o cukrových panáčcích je moje e-kniha i s možností pohádky k poslechu. Jde o takový příběh o třech panáčcích, kteří dětem ukazují, co se odehrává v jejich bříšku, když jedí zdravě nebo příliš mlsají, případně jsou nejedlíci. Děti si s panáčky uvědomí souvislosti, co se děje, když moc mlsáme. Ne, že by jim to zčistajasna vzalo chutě, ale najednou mají nějaké informace a vědí, co se pak děje a jestli chtějí, aby to tak opravdu bylo.

Mámin kastrůlek – bezmasá kuchařka (i) pro masožravce je kniha o bezmasém stravování právě pro běžného masožravého smrtelníka. V knížce je soubor 80 bezmasých receptů, s nimiž se běžný strávník naučí chystat opravdu chutná a výživově plnohodnotná jídla, ochutit je tak, že skutečně zachutnají a zjistí, že není potřeba na talíři vždy kus masa. Naučím vás také používat různé druhy obilovin s lepkem i bez lepku, a to pro odlehčení i těm, kteří nejsou celiaci. K tomu také různé druhy luštěnin, protože to je velký nešvar českého jídelníčku, že se u nás jí málo luštěnin.

Je možné specifikovat nějaký univerzální recept, jak začít žít lépe a zdravěji, nebo je to vždy individuální záležitost?

Tady bych opravdu negeneralizovala, každý z nás potřebuje něco jiného a v jiné formě.

Máte nějaké tipy na úsporné vaření? V dnešní době jsou přeci jen jakékoliv úspory velkým tématem.

Ano, je to nyní pro nás všechny velmi aktuální. Sama jsem si pořídila výborný tlakový hrnec, ve kterém vaříme výrazně kratší dobu. Už kdysi jsem nějaký měla, ale při každém použití jsem se ho bála a tak šel z domu. Ten nový už je takový vychytaný i pro ty, co se papiňáku jinak bojí. Za výrazně kratší dobu tu uvaříme maso, luštěniny, polévky, ale použít ho můžete klidně i na těstoviny nebo brambory, ta úspora času a tedy i energií je pak vždy. To je něco, co se týče energií, ale pak je to také o tom, co jíme a jak hospodaříme se surovinami.

Hospodařit se surovinami znamená plánovat si jídelníček, využívat načatá balení potravin, spotřebovat zbytky zeleniny, prostě tak, abychom zbytečně nevyhazovali. A vždy nás levněji vyjde vařit doma ze základních surovin, než kupovat polotovary nebo se stravovat v restauracích. Při úsporách myslet i na to, že právě bezmasé stravování je levnější než to s masem, Ale nesmíme zapomínat, že bez masa neznamená dát si třeba brambory se špenátem, jídlo musí být vždy vyvážené a nesmí chybět žádná jeho složka a v tomto případě by zcela chyběly bílkoviny. To je to, co učím právě ve své knize Mámin kastrůlek, jak si připravit bezmasé jídlo, kde nic nechybí. Jídla z obilovin a luštěnin pak i s použitím zeleniny mohou být za opravdu dobrou cenu.

Abyste toho neměla málo, stala jste se také pěstounkou, což určitě není jednoduché rozhodnutí a už vůbec není snadná cesta k tomu, aby člověk splnil veškeré požadavky kladené na pěstouny. Proč jste se k tomuto kroku s manželem rozhodli a jak nové sourozence přijala Vaše dcera?

Cesta k tomu byla dlouhá, ale velkým důvodem se stalo, že jsme s manželem nemohli mít další vlastní děti. Chtěli jsme si osvojit jedno dítko, ale během přípravného procesu pro náhradní rodičovství jsme všude čelili tomu, že děti do osvojení nejsou a že jsme už staří na to, abychom si mohli osvojit malé dítě. A tak jsme to nějak přehodnotili a dali si i žádost o pěstounskou péči pro jedno dítě. V tom momentě jsme věděli, že budeme pravděpodobněji pěstouny. Když máme ty dvě žádosti, že tahle má šanci vyjít dřív. A pak v závěrečném kolečku na magistrátu se nás paní ptala, jestli bychom si ty děti nevzali i dvě, a my jsme v tom euforickém nadšení řekli proč ne. Myslím, že paní už se tenkrát ptala pro konkrétní děti, protože nám volala 6 týdnů poté, že na nás děti čekají a jestli se chceme seznámit. Pro dceru to byl nejdřív šok, že hned dvě, ale pak už se těšila, byla s námi hned na druhé návštěvě za dětmi, když jsme se seznamovali.

Máte nějaký sen, který byste si ráda splnila?

Ano, mám, ale zatím nevím, jak moc je splnitelný. Čím dál tím víc toužím po bydlení někde pryč z města, v přírodě, v nějakém venkovském stavení.

Foto: se souhlasem Štěpánky Čápové