Lilia Khousnoutdinova je publicistka, návrhářka, cestovatelka, dula, navrhuje šaty a šperky, pořádá kurzy a semináře a je vystudovanou historičkou a kněžkou. Navíc je také maminkou dvou krásných dětí. Prostě inspirativní žena, která se zajímá o všechno ženské. Jak se podle ní dá skloubit kariéra a mateřství? A co jí osobně dělá v posledních dnech šťastnou? Jen čtěte dál…
Jak byste charakterizovala sama sebe třemi slovy?
Tvořivá, milující, svá
Vyrůstala jste v Česku, ve Francii, ve Velké Británii nebo třeba v USA. Co pro vás znamená domov?
Domov je místo, kde cítím lásku a bezpečí. A v rámci svých dosavadních bohatých cestovatelských zkušeností vím, že domov jako místo dokážu vytvořit všude. Ale to, co tomu vdechne skutečně tu pravou podstatu, je láska a pochopitelně děti.
Jste vystudovaná kněžka. Jak jste se k tomu dostala a co si pod tím máme představit?
Když jsem ještě studovala na Oxfordu, udělala jsem si plán, že každý víkend pojedu prozkoumat nějaké zajímavé historické nebo archeologické místo. Často se přitom jednalo právě o pohanské svatyně. A tak jsem narazila na Glastonbury, neboli údajně právě bájný Avalon. Tam již v té době, což bylo asi před šestnácti lety, existoval takzvaný Chrám Bohyně. Naprosto mě nadchlo, že existuje tradice, která ctí nejen Boha v mužské podobě, ale i v té ženské. Zároveň jsme v tu dobu s tehdejším partnerem hledali způsob, jak se vzít tak, aby měl náš obřad hloubku a přesah, tudíž radnice nám připadala nedostačující a zároveň jsme nebyli pokřtění. Když jsem se tedy v tomto chrámu poprvé seznámila s konceptem rituálů vycházejících z původních pohanských zvyků, ale zároveň přizpůsobených moderní době, přišlo mi to naprosto geniální. Následně jsem se tam rozhodla vystudovat jejich tříletý program.
Vím, že slovo kněžka zní velmi mysticky a může lidi provokovat. Zároveň věřím, že právě skrze jeho správné uchopení můžeme očistit jakousi kolektivní paměť týkající se žen a spirituality, od bylinkářek přes čarodějnice, které uhořely na hranici až po příběhy žen, jako je například Johanka z Arku. Nicméně prakticky je kněžka ceremonialistka, tudíž ta, která vede rituál. Rituály jsou bud sezonní, kdy oslavujeme staré svátky, například Dušičky nebo Hromnice. Dále existují rituály přechodové, které jsou asi nejdůležitější, protože nám pomáhají vědomě prožít zásadní změny v našem životě. Sem patří například svatba, rozvod, předporodní rituál a podobně. A v neposlední řadě máme takzvané rituály všedního dne, které nás inspiruji k tomu, jak s vědomou pozorností přistupovat k určitým každodenním činnostem. V tomto směru se tedy můžeme bavit třeba o rituálním milovaní, sběru úrody, vinobraní. Tyto rituály nám také pomáhají lépe chápat a oslavovat lunární cyklus i vlastní cykličnost skrze svůj vlastní menstruační cyklus.
Kdo vás obvykle oslovuje a s jakými problémy za vámi ženy přicházejí?
Hodně záleží na tom, v jaké roli mě ženy oslovují. Pokud se tedy jedná třeba o předporodní přípravu, zpravidla jsou to ženy či páry, které jsou v očekávání nebo miminko plánují. Ve chvíli, kdy se bavíme například o kurzech, zase záleží na tematice. Obecně bych ale řekla, že se nejedná ani tolik o problémy, jako spíš o hledání určitého hlubšího potenciálu vlastního prožitku. Asi nejčastější motivací jsou pak vztahy, ať už vztah k sobě, k dalším ženám, nebo ke svému muži. Samostatnou kategorii potom tvoří účastnice roční školy pro kněžky, které se zpravidla chtějí naučit dobře vést rituály. Přichází z velmi různorodých životních cest. Bavíme se o studentkách, matkách na mateřské, ale také o ženách, které vedou korporace, jsou to doktorky nebo advokátky, zkrátka v civilu vykonávají obrovskou škálu různých profesi.
Myslíte, že v dnešní technologické době se dostává sexualita a vnímání vlastního těla na vedlejší kolej?
Ano a je to obrovská škoda. Jsem přesvědčená, že dotek a kontakt jsou nezbytné pro to, abychom se jako lidské bytosti cítily naplněné, napojené a přijímané. A co se týká těla, tak tam je to na dlouhé povídání. Můžeme se bavit o tom, že čím víc pracujeme převážně s mentálnem a online, tím méně se hýbeme, sportujeme, tím méně se jeden druhého dotýkáme, milujeme a že to samo o sobě má nějaký dopad. Můžeme se bavit i o tom, že samy o sobě sociální sítě vytváří stereotypy a nedosažitelné ideály, a to nejen v oblasti krásy těla, ale vlastně krásy všech oblastí života. Potom pochopitelně naše pokusy přiblížit se určitému stereotypu či ideálu zpravidla spíš vedou k frustraci a nespokojenosti.
Co je podle vás podstatné, aby partnerský vztah fungoval?
Aby partnerský vztah fungoval, v základu musí být ti dva kompatibilní. To neznamená souhlasit spolu ve všem, ale mít v jádru stejné hodnoty. Dále je nesmírně důležité, abychom byli schopni transparentní komunikace, takže říkat si pravdu, na nic si nehrát a maximálně se snažit odhalit jeden druhému svou skutečnou podstatu, což prohlubuje důvěru a intimitu. To zejména však znamená ukázat se ve své zranitelnosti, v emocích, což může pro nás v době, kdy se snažíme být maximálně „in control“ nesmírně těžké a děsivé. Určitě je vhodné nezanedbávat ani zdravou vášeň a sexuální stránku vztahu tak, aby neuhasínal. Možná ještě důležitější je pak určitá odhodlanost vztah vyživovat a pracovat na něm, nebrat jeden druhého jako samozřejmost. Koukat na sebe s vděčností a nezapomínat na každodenní projevy něhy a laskavosti.
Kdo je nejdůležitější osobou vašeho života?
Správná odpověď by asi měla být, že nejdůležitější osobou mého života jsem já. Nicméně je to spíš klišé a myslím si, že tam vaše otázka snad ani nemíří. Řekla bych, že nejdůležitější osoby mého života jsou mé děti, můj muž a následně pak kruh mých blízkých přítelkyň neboli můj sesterský kruh. Dále pak samozřejmě širší rodina, komunita.
Pomáháte ženám žít spokojený a naplněný život v souladu se sebou a svým tělem. Co je podle vás základem toho, aby žena byla šťastná?
Věřím, že základem štěstí kteréhokoli člověka je možnost milovat a tvořit. Milovat ve smyslu mít funkční partnerský vztah, rodinu nebo v podstatě jakékoli jiné mezilidské vazby, které nám dovolují lásku projevovat a přijímat. Lásku pochopitelně můžeme cítit i k přírodě či zvířatům, nicméně myslím, že právě ta mezilidská intimita a souznění jsou velmi důležité. Tvořit pak znamená mít možnost, aby se má unikátní podstata zhmotňovala skrze činnost ve světě. Pochopitelně nemusí jít zrovna o práci, ale třeba i o dobrovolnictví či můj koníček. Podmínkou toho určitě je nesnažit se přibližovat k nějakým škatulkám a stereotypům, ale hledat to, co je to „mé“, v čem spočívá má vlastní autenticita. To s sebou pochopitelně nese riziko toho, že zjistím, že budu jiná, divná a možná ne zcela přijímaná širším mainstreamem. Z vlastní zkušenosti mohu každopádně říct, že když zůstanu věrná sama sobě, ve finále je to to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Moje dny jsou nesmírně různorodé, takže nějaký běžný harmonogram určitě popsat nedokážu. Občas natáčíme, občas fotíme, jindy píšu nebo mám od rána do večera porady. Někdy jsem v dílně a zpracováváme návrhy. Byť ne v současné době, ale jinak obvykle hodně přednáším a také cestuji, ať už provázím zájezdy nebo nakupuji látky do naší dílny. Také to může být všechno dohromady. Ostatně právě pestrost je jeden z aspektů, který mě v mé pracovní činnosti nesmírně naplňuje. Rutinu ráda nemám.
Na jakém projektu zrovna pracujete?
Aktuálně dokončujeme knihu o rituálech, která by měla jít v následujících týdnech do tisku. Bude to praktický manuál, druhé vydání knihy nazvané Praktická příručka ceremonialistky, která poprvé vyšla v roce 2014. Tentokrát bude významně rozšířená o mnoho příběhů a také celou další kapitolu rituálů všedního dne. Zároveň pracuji na několika dalších knihách včetně knihy Jsem žena jsem Evropa, která se zakládá na příbězích méně známých žen, jejichž životy zásadně formovaly dějiny Evropy, dále na knize dětských pohádek, tak trochu netradičním cestopisu o Bhútánu a nebo i na svých vlastních poznámkách o životě, z nichž by měla vzniknout mozaika různých inspirací, tak trochu „a la autobiografie“ posledních třiatřiceti let, kterou si plánuji věnovat ke třiatřicátým narozeninám.
Nicméně projekt, který aktuálně zabírá nejvíc času, je Žena v zenu. Jde o sérii video rozhovorů, které nabízíme i jako podcasty s veřejně známými ženami různých funkcí, abychom se od nich dozvěděly, jakou zkušenost mají s hejty ve veřejném prostoru a hlavně, jak s takovou zkušeností dokážou pracovat tak, aby jim nevzala motivaci, chuť ani radost z tvorby. Hashtagem tohoto projektu je #nemlcetizlato, protože věřím, že existuje mnoho témat, o nichž je velmi důležité mluvit, a to i za cenu určitého nepochopení nebo hejtů. Zároveň považuji za nesmírně důležité, aby byly ženy celkově více slyšet, obzvlášť v oborech, kde jsou zatím v absolutní minoritě. Tím nemyslím ve smyslu nějakého souboje s muži, ale spíš z hlediska toho, že ve chvíli, kdy máme diverzitu pohledů, projekt statisticky lépe prosperuje.
Jste lektorka, publicistka, dula, designérka, cestovatelka… Vaše pracovní portfolio je plné zajímavých projektů. Dá se skloubit kariéra a mateřství?
Kariéra se s mateřstvím skloubit určitě dá. Pokud se však snažíme pracovat na plný úvazek, do toho být dokonalou matkou, hospodyní, manželkou a milenkou, můžeme často skončit vyčerpané. Vyhoření zpravidla znamená, že už nejsme schopné fungovat naplno ani v práci ani doma, takže ve finále je to kontraproduktivní. Proto věřím, že pokud dělám víc věcí, je nesmírně důležité naučit se delegovat, tedy žádat i přijímat podporu, ať už od rodiny či tu placenou a také opravdu vyvažovat práci a povinnosti s prostorem, v němž mám možnost dobíjet baterky tak, abych měla z čeho dávat i nadále.
Jakou nejlepší podnikatelskou radu jste dostala?
Ta, která mi utkvěla v paměti byla: Spočítej si, kolik stojí tvůj čas, kolik je tvá hodinová sazba a kolik bys dala například paní domácí, kdyby přišla žehlit. Spočítej si ten rozdíl a zjistíš, jak moc neefektivní je například to, že se pět hodin věnuješ žehlení, když bys za stejnou dobu mohla dokončit projekt. To je velmi jednoduchá matematika, která mě podpořila v tom, abych víc delegovala věci, v nichž nejsem dobrá, které mě nebaví a které zároveň může za poplatek udělat lépe a rychleji někdo jiný.
Kdo je váš první kritik?
Můj první kritik byla určitě má babička, která mě z velké části vychovala. Zároveň byla i mým prvním a největším fanouškem. Rozhodně si tedy nechci stěžovat, protože mi ohromně fandila a velmi mé první kroky podporovala.
Nabízíte několik online programů pro ženy. Který je vás oblíbený?
Aktuálně máme v nabídce dvanáct programů plus roční klub, což je taková dynamická forma, kde to neustále žije. Dále nabízíme spoustu dalších miniaturních variant, tudíž opravdu poměrně rozsáhlé portfolio. Můj oblíbený a zároveň nejprodávanější program je rozhodně Ecstatic Love, který se zaměřuje na partnerství a sexualitu. Věřím, že láska je pro většinu z nás zdrojem největšího štěstí, potažmo extáze, ale případně i největšího trápení a bolesti. Jde tedy o nesmírně důležitou oblast. Partnerství navíc vždy začíná u vztahu sama k sobě, takže rozhodně to není ani tak o tom, řešit druhého, jako spíš primárně sebe. Můj druhý nejoblíbenější program je pak Ecstatic mama, protože věřím, že způsob, jakým přicházíme na svět, velmi ovlivňuje následný vývoj celého našeho života. Podobně důležitý je pro ženu porod dítěte. Tudíž jakákoli podpora toho, aby porod pro matku i dítě dopadl co nejlépe, mi přijde snad jako to nejdůležitější, o co tady má smysl se snažit.
Působíte na mě, že jste stále veselá. Jak v životě zaháníte smutek?
To je určitě nějaký omyl (smich), já jsem velmi emotivní. Umím být velmi naštvaná, frustrovaná, stejně tak i smutná. Smutek zároveň nezaháním, spíš se naopak snažím své emoce prožívat tak, abych je nepotlačovala a nevytvářela tím nějaké Pandořiny skříňky. Nicméně na to, jak s emocemi pracovat, máme celý delší program s názvem Emoční detox. V něm vycházím ze svého vlastního lektorského tréninku s Kathy Jones, kterou považuji v tomto směru za naprosto fantastickou. Věřím, že práce s emocemi je nesmírně důležitá pro to, abychom mohli být v kontaktu sami se sebou, dotknout se své vlastní zranitelnosti a tím pádem i smutků, bolestí. Právě to nám potom otevírá cestu k tomu k tomu, abychom prožívali mnohem intenzivnější radost, lásku a intimitu.
Jaký je váš osobní tip na meditaci či rituál, který pomůže se smutkem ze současné situace a dopadů koronaviru?
Jak už jsem naznačila, podle mě je důležité emoce prožívat. Co v tomto směru mohu v rámci současných vládních opatření doporučit, je jakákoli domácí činnost, která zahrnuje dech, pohyb a zvuk. Vhodné je tedy například dechové cvičení nakombinované třeba s tancem, při kterém si zároveň dovolujeme zpívat nebo vydávat zvuky. Ve chvíli, kdy cítíme frustraci, je to absolutní základ. Existují také určité pohyby, jako je například třesení, které nám při uvolnění nepříjemného pocitu mohou velmi pomoci. Pokud jsem sama a nevyděsím děti, je také fajn si třeba občas zakřičet, nebo najít jiný způsob, jak projevit to, co se ve mně nahromadilo. Kromě výše zmíněného samozřejmě můžeme použít i poklidné zenové techniky, jako jsou tiché meditace a vizualizace. Nicméně pokud se bavíme právě o smutku, věřím, že nejdříve je důležité ho dostat takzvaně z těla a až potom jej dále zpracovávat třeba při meditaci nebo rituálu, který nám pomůže se na danou věc podívat z nadhledu.
Co vás osobně dělá šťastnou?
Již zmíněné milovat a tvořit. Bytostně potřebuji projevovat a cítit lásku i intimitu, prožívat vášeň v doteku, v pohybu, v akci, nikoli jen teoreticky. A zároveň potřebuji tvořit – necenzurovaně, svobodně, autenticky. Právě tyto dvě životní polohy mě nejvíc naplňují a dávají mému životu největší smysl. V tvoření je potom ještě další rovina, a to tvořit tak, abych byla světu přínosem. Pokud mám tedy pocit, že se mi skutečně daří něco či někoho podpořit, kdy vidím, že funguje sbírka nebo projekt, kdy přichází děkovné dopisy a fotografie toho, co se pozitivně změnilo třeba právě díky nějaké naší intervenci, to jsou samozřejmě neskutečně uspokojivé momenty a slouží mi jako potvrzení, že to, co tvořím, je dobré a že to funguje.
Máte nějaké životní motto?
Životní mottto by znělo asi nějak takto: „Buď sama sebou a hlavně jdi s čistým štítem, i když to občas může znamenat, že tvá cesta bude delší a náročnější“. Ve finále věřím, že pravda a láska stejně vždy zvítězí nad vším ostatním, proto je dobré se vždycky držet svojí pravdy. Nakonec stejně odpovídáme jen před svým vlastním svědomím, potažmo před Bohem, Bohyní.
Foto: archiv
