Když jsem Sáře zavolala a požádala ji o rozhovor, na druhé straně telefonu se rozhostilo ticho. „Haló, Sári, jsi tam?“ Až po pár vteřinách se ozvalo: „To myslíš vážně?“ Pár dní na to jsem ji v odpolední pracovní pauze vyzvedla v pražském luxusním pánském kadeřnictví. Máme hodinku. Zářila jako sluníčko. Trohu nervózně mi nabídla kávu… Najednou mi dochází, že ta hezká okatá brunetka už není čerstvě plnoletá holka, jako když jsem ji viděla prvně, ale mladá žena, maminka dvouletého kluka…
Sári, když bys měla shrnout své dětství. Co si pamatuješ z doby, než jsi přišla do dětského domova?
Máma byla na všechno sama. Jediný člověk, který jí pomáhal, byla babička – alkoholička. Máma byla drogově závislá. Takže o rodinném zázemí se moc mluvit nedá. Když mi bylo šest, sedm let, začala jsem vnímat, že je něco špatně. Máma nechtěla, abych chodila do školy, protože by mě odtud mohla sociálka odvézt „do děcáku“. A tak jsem byla takové dítě ulice.
Situace se ale opravdu nedala vydržet. Chodila jsem špinavá, ale uvnitř jsem byla princezna. Ve třinácti jsem řekla, že chci jít do dětského domova. A byla jsem tam vlastně šťastná.
Jaké to bylo, když ses ze dne na den ocitla v úplně jiném prostředí?
První dva roky jsem se cítila hrozně nesvobodná. Do té doby v mém životě neexistoval pevný řád. Najednou jsem si nemohla dělat, co jsem chtěla. Ale na druhou stranu jsem konečně cítila teplo domova a vynahradilo mi to mámu, kterou jsem potřebovala. Dalo mi to rodinu. Nikdy bych neřekla, že budu mít tety z domova opravdu ráda. Dodnes si s některými voláme.
Tehdy se objevil táta, který do té doby v mém životě téměř nefiguroval. Občas přinesl dárek a zase zmizel. Ale vůbec jsme si nerozuměli. Ale abych mu nekřivdila, musím říct, že prošel velkou změnou. V minulosti byl závislý na drogách, ale uvěřil v Boha a v současnosti funguje jako dobrý děda.
Zmínila jsi drogovou závislost lidí z tvého nejbližšího okolí. Ty máš s nimi také nějakou zkušenost?
Naštěstí moje máma s drogami začala, až když mi byly dva roky, takže jsem nebyla závislý novorozenec. Ale musím přiznat, že jsem v šestnácti s drogami experimentovala. Neskončilo to závislostí, ale prošla jsem si panickou poruchou. Pod lékařským vedením jsem ale situaci zvládla a mám ji pod kontrolou.
A jak probíhal život „puberťačky Sáry“ v dětském domově?
Školačka jsem byla strašná. Učila jsem se na kadeřnici. Známky nebyly nic moc, ale praxe mě bavila. Tu jsem měla vždycky na výbornou. Také jsem zvítězila v republikové soutěži mladých kadeřníků. To byl velký úspěch a začala jsem věřit, že jednou budu opravdu dobrá. Pak jsem si ještě chtěla dodělat maturitu. Ale bylo to moc učení a žádná praxe…
Tou dobou jsme se poznaly. Bylo ti osmnáct a vstoupila jsi do projektu „Začni správně“.
Bylo to krásné období. Učila jsem se žít samostatně ve startovacím bytě. Bojovala jsem s úklidem, s penězi, s pocitem osamění. Přestože jsem bydlela v areálu domova, ve svém bytě jsem ale najednou byla sama. V tobě jsem cítila oporu. A hlavně – byla jsem cílevědomá a chtěla jsem být úspěšná. Věděla, že když se budu držet toho, co v projektu učíte, tak to můžu dokázat.
To už se dostáváme do období, kdy ses rozhodla vycestovat za prací…
To byla zkušenost! … A ty jsi mi to ze začátku rozmlouvala.
Ale nerozmluvila. Pamatuješ si pravidla, na kterých jsme se domluvily před odletem?
Ano, velmi dobře. Naštěstí jsem se těsně před odletem zamilovala. Proto jsem se už za měsíc byla zpátky a za třináct měsíců jsme měli kluka.
To je ale velký skok v čase…
Ono to šlo rychle! Přemýšlela jsem o potratu. Ale přítelovi bylo třicet sedm a dítě chtěl. I když jsem si nebyla jistá, že nám vztah vydrží, věděla jsem, že bude dobrý táta.
Přerušila jsi účast v projektu a stala ses paní domu. Jak jsi to zvládala?
Byla to katastrofa. Hodně jsme na sebe s partnerem narazili v oblasti úklidu. On je hodně čistotný a já s tím pořád bojuji. A do toho kočky! Na začátku jsem měla jednu, nakonec čtyři.
Těhotenství bylo opravdu těžké. Bylo mi zle od začátku do konce a navíc jsem měla největší deprese v životě. Doma to skřípalo, ale snažili jsme se vztah udržet. Žárlila jsem na práci svého partnera. Jeho práce je tančit. To byl ale MŮJ sen! Začala jsem se stranit lidí.
Po porodu to bylo lepší. Ale neměla jsem vlastně nikoho, kdo by mi pomohl. Až dnes máma. Má velkou motivaci svou situaci zvládnout a být dobrá babička. Když bylo malému něco přes rok, chtěla jsem zase něco dělat, abych si mohla říct: „Jo, něco jsi dokázala.“
Řekla sis znovu o pomoc v projektu. Cos chtěla konkrétně?
Poznat nové lidi. Získat přátele. Pomoct s prací. Dořešit exekuce z dob děcáku. Jsem za vaši pomoc vděčná.
Dnes žiješ se synkem, máš nového partnera. Asi není překvapením, že je to také tanečník… Co ty a tanec?
Mrzí mě, že tancování nevyvrcholilo nějakými medailemi. Přešla jsem z latiny na salsu. Tancováním se prostě bavím.
A co tvá práce?
Splnil se mi sen. Podařilo se mi dostat do salonu specializovaného na muže. Teď se do práce těším a jsem po všech stránkách spokojená. Myslím, že mám dobře našlápnuto.
Děkuji za rozhovor.
Poznámka redakce: Kvůli citlivosti příběhu a špatným zkušenostem s předsudky okolí nezveřejňujeme reálné fotografie
