Říká o sobě, že umí vyléčit lidskou duši a naučit druhé sebelásce. Ella Hrubá je expertka na vztahy s matkou a podporuje budování sebedůvěry, která je klíčová. V čem vnímá největší problém mezilidských vztahů a jak se pode ní naučit mít ráda sama sebe a získat ztracené sebevědomí?
Zaměřujete se na vztahy, s jakými problémy k vám klienti nejčastěji chodí?
Nejčastějším tématem u mých klientek je vztah k sobě samé, jakási forma vyhoření. Ocitly se v určitém bodě svého života a najednou cítí prázdnotu. Děti již odrostly a ony zjišťují, že jsou ve vztahu, který je nenaplňuje. Najednou se není o koho starat a jsou konfrontovány se skutečným stavem svého života.
Neumí si dát pozornost, naplnit své potřeby, nemají se rády, trpí nízkým sebevědomím, i přesto, že jsou mnohdy velmi úspěšné v profesním životě, a to je samozřejmě frustrující a vyčerpávající.
Takže se učí znovu nalézt cestu k sobě, začít se vnímat, rozpoznávat co vlastně ve svém životě chtějí, kam mají namířeno a s kým.
Hodně lidí bojuje s nízkým sebevědomím. Jak mít ráda sama sebe?
Náš život je ovlivněn vztahem s naší mámou. Ona je středobodem našeho života, a podle toho, jak jsou naplňovány naše potřeby, tak my jako děti na to reagujeme. Největší lidskou potřebou je potřeba přijetí, abychom byli přijímáni, jsme schopni udělat cokoliv, potlačit sebe sama. Pokud se cítíme nepřijímány, kritizovány, ne dost dobré, pak si podle toho zformujeme mínění o sobě samých a s tím jdeme do života. Odtud pramení naše nízké sebevědomí, neláska k sobě samým.
Jako dítě jsme neuměli reagovat, nevěděli jsme si s některými situacemi rady, nemohli jsme, nebo jsme neuměli, projevit své emoce naplno. To vše v nás zůstalo a v podstatě nás to ovlivňuje i nyní v dospělosti, aniž bychom si to uvědomovali.
Mít se ráda pro mne znamená přijmout a uznat svoji malou holčičku, její pocity. Být tady pro ni, starat se o ni, naplňovat její potřeby, pečovat o ni. Proto jsem s ní začala mluvit. Moje reakce na různé životní situace jsou vlastně její pocity. Například jsem smutná, že se cítím sama, pak jsou to pocity té malé holky, která se jako dítě cítila osamocená, nebyly naplněny její potřeby. Pokud tohle, jako dospělí, nevíme, snažíme se tohle volání neslyšet, používáme různé metody vyhýbání se. Tím, že jsem s mojí malou holčičkou začala mluvit, jsem tu pro ni, starám se o ni jako o své dítě, upokojila se. Trávím hodně času sama, abych se mohla soustředit na to, co chci, abych poznávala sama sebe. Ukončila jsem některé vztahy. A především jsem se naučila říkat NE, to bylo asi to nejtěžší.
Neexistuje zázračná pilulka Mít se ráda. Je to totální smíření se sama se sebou, přijetí se přesně taková, jaká jsem a s tím přijde ruku v ruce zvýšené sebevědomí, sebehodnota a vnitřní klid a jistota. To jsou pocity k nezaplacení a nikdy si je člověk nekoupí novými botami nebo kabelkou.
V čem vnímáte největší problém současné doby, co se týče mezilidských vztahů?
Chlad, nedostatek komunikace a uzavřenost. Stačí se projet tramvají a vidíte kolik lidí je ponořených do mobilu. Sledují videa, poslouchají hudbu, hrají hry. Nikdo v podstatě není přítomen, nikdo s nikým nemluví, nikdo se na nikoho neusměje. Když se chcete na něco zeptat, vlastně nemáte šanci. A v takovém trendu pokračují doma, ještě k tomu zapnou televizi.
Kde je pak prostor na komunikaci s partnerem? Ne o domácnosti, o dětech, nebo o zcela obyčejných věcech a potřebách?
Mnozí mají domácího mazlíčka, který je náhradou za skutečnou lásku, náhradou za partnera anebo děti. Smutné na tom je, že si to neuvědomují a myslí si, že je to v pořádku. S domácím mazlíčkem ale není možné mít skutečný vztah. On přece nekomunikuje, jen snáší naše chování, a ještě u toho radostně poskakuje, ale to není realita.
Řeší tyto problémy víc ženy, nebo i muži?
Pracuji více se ženami. Asi proto, že jsem žena a rozumím ženám. My prostě k sobě máme blíž, rozumíme si navzájem. Celá terapie je o emocích a žena je mnohem otevřenější se vykřičet nebo vyplakat, bez ohledu na to, jak zrovna vypadá, když je s terapeutkou nebo koučkou. A tak to mají i muži. V mužském prostředí dokáží otevřeněji projevit emoce, jsou více sami sebou. I když se nyní rýsuje spolupráce s jedním kolegou, kdy bychom pracovali se skupinami mužů a žen, ale odděleně. Mužům mohu pomoci zpracovat jejich vztah s matkou, nikoliv to, jak se cítí jako muž, k tomu mi chybí něco velmi podstatného, co nikdy mít nebudu. J
Hodně se setkávám s krizí v dlouholetém partnerství. Jak „spravit“ vztah, který je narušený, co bychom pro to měli udělat a kdy je rozvod nebo rozchod nevyhnutelný?
Zachránit se dá jen tehdy, chtějí-li oba, ale to pak není co zachraňovat, protože ti lidé spolu fungují, dokáží najít řešení, chtějí být spolu, jsou schopni překonat překážky. A když už k rozvodu dojde, je to velmi bolestivé pro oba, nikdo není vítězem, ale mnohdy je to to nejlepší, co mohou udělat. Dát si šanci na nový život, potkat někoho jiného, kdo je zase bude milovat a s kým mohou prožít naplněný vztah místo živoření bez lásky. Jsem přesvědčena, že každá změna je k lepšímu.
Rozvod přichází, když jeden z páru už dál nechce ve vztahu pokračovat, přestal nás milovat a my nemůžeme partnera nutit, aby s námi byl. Napadá mě k tomu otázka. Co chcete zachránit? Jakou potřebu si tím naplníte, když zůstanete s partnerem i přesto, že je vztah nefunkční? Vidím dnes a denně okolo sebe mnoho párů, které spolu zůstávají, i když jsou nešťastní. Mají strach od sebe odejít, opustit jistotu, mají strach, že všechno ztratí, a tak umírají zaživa. To není láska, to je peklo.
