Psaní je její vášní. Klára Dvořáková píše blog pod jménem Olívie Úžasná a její povídky nenechají nikoho chladným. Mísí v sobě vášeň, emoce, napětí, a to vše s pořádnou dávkou humoru a nadsázky. Jaká byla její cesta od prvních řádků až k vydání knihy a kde sbírá inspiraci?
Kláro, povězte mi, jak jste přišla na přezdívku Olívie Úžasná?
Hledala jsem název pro svůj blog a moje jméno se na internetu vyskytuje příliš často. Tak jsem chtěla něco originálního. A Olívie Úžasná je jen jedna. Navíc je to trochu parodie, stejně jako můj blog. Je to o nás všech, kteří nejsme vždy tak úžasní, jak bychom si přáli.
Psaní bylo vždycky vaším koníčkem, nebo jste v sobě tyto schopnosti objevila tak nějak náhodou?
Byla jsem regulérní šprtka s nejlepšími slohy. (smích) Ale to už je dávno. Po vysoké jsem psát přestala – nějak na to nebyl čas. Našla jsem si práci a trávila v ní, pro mě dnes už neuvěřitelné, množství času. Když nějaký zbyl, chtěla jsem být s manželem, rodinou a přáteli. Psát jsem začala až před pár lety, tak trochu díky náhodě. I když ta neexistuje.
Vzpomenete si na svou první povídku? O čem byla?
Moje první povídka, nepočítám-li pokusy z mládí, byla o netopýrech a byla dost strašná. Přečetla jsem ji na kurzu psaní a úplně mi ji rozcupovali. První čitelná povídka se jmenovala Prokletí rudých kytic. Dostala jsem se s ní až do finálního výběru nejlepších povídek v Letní povídkové soutěži na blogu iDnes.cz roku 2014. Moc se soutěží neúčastním, ale tohle mě tenkrát dost povzbudilo.
Jaké byly vaše začátky, co se psaní týče? Takový průřez cestou od prvních slohových prací až po spisovatelku?
Začalo to tím, že jsem potkala Danu Emingerovou na kurzu krizové komunikace s médii. Přečetla jsem tam svoji tiskovou zprávu a Dana mi řekla, že mám talent a že mám přijít na její kurz tvůrčího psaní. Byl to impuls, abych svou vášeň z dětství znovu oprášila. Vůbec jsem netušila, co se na kurzu můžu naučit – slohy jsme přece měli škole… Ale nakonec to předčilo veškerá má očekávání a já začala psát. Po čase i učit s Danou. Dnes už mám i své kurzy pro veřejnost a moc mě to baví.
Píšete blog, povídky, vydala jste knížku. Co všechno takové napsání a vydání knihy obnáší?
Knížky už jsem vydala už tři. Píšu každý týden jednu povídku a po roce z blogu vyberu asi tak polovinu z nich, které vydám v knížce. Ale musím říct, že pokaždé přemýšlím, jestli do toho vůbec jít. Dát knížku dohromady, upravit ji, udělat korektury, komunikovat s tiskárnou, grafičkou a pak je tu ta část s prodejem… Kdyby mě každý rok někdo nepřemluvil, myslím, že by zůstalo jen u té první… Což bylo splnění mého dětského snu a ty si má člověk plnit.
Kde sbíráte inspiraci?
Všude kolem. Pořád se něco děje. A lidé mi dnes už své příběhy i vypráví. Kdykoliv jsem svědkem nějaké události, už slyším „tak to se těšíme na povídku“, „ale napíšeš o tom, viď?“… A když se zrovna ten týden nic nestane, mám svůj spisovatelský zápisník, který je námětů plný.
Co je podle vás na psaní nejtěžší?
Jen o tom nemluvit, sednout si na židli a psát. Spisovatel se od spousty talentovaných lidí dost často liší jen tím, že skutečně píše a jen o tom nesní.
Mimo psaní se věnujete ještě Reiki neboli práci s energií. Jak jste se k tomu dostala? To trochu odbočuje od psaní.
Vyhořela jsem v práci, a tak jsem se rozhodla udělat si prázdniny. Jenže já nevydržím nic nedělat, takže jsem se pustila do věcí, které mi měly pomoci. Reiki byla jen první z nich, pak přišly regresní terapie, tibetské mísy, ladičky, Access bars, automatická kresba, EFT, meditace, konstelace… Už jsem vyzkoušela tolik věcí, že o tom chystám nový blog. Bohužel mi to neuvěřitelně dlouho trvá…
Chystáte nějakou další knihu?
Zatím ne. Mám rozepsaný román, ale přiznávám, že je jen v mé hlavě a chybí to sezení a psaní místo snění… Tohle je můj boj s časem.
Zdroj fotografií: archiv Kláry Dvořákové
