Papírová Vlaštovka: Jak poesie léčí duši a probouzí srdce
Poetické příspěvky, kterými nás na našich stránkách pravidelně obohacuje Papírová Vlaštovka, jsou půvabné, hluboké, pravdivé, vzletné a často velmi snivé, jiné, než většina ostatních, a proto i jedinečné. Pohladí nás po duši, mluví nám přímo z našeho nitra, dotýkají se našich pocitů, emocí, snů, bolestí, smutků i radostí a vášní… Oslovují nás, každého po svém, a mnozí se pak také více otevírají, probouzí a nastupují na podobnou vlnu a nechají se unášet spolu s Vlaštovkou. „Zpětná vazba lidí, spontánní a často velmi krásná, mě někdy přivádí až do rozpaků,“ přiznává Papírová Vlaštovka a je vidět, jak moc si té krásné odezvy váží. Při čtení jejích textů můžete nalézt souznění, vzájemné propojení a povzbuzení. Přejeme tedy krásný let za vším, co nás povznáší! A pojďme se s Vlaštovkou proletět i nyní… Co nám o sobě prozradí?
PROČ BLOGUJU A CO MĚ NA TOM NEJVÍC BAVÍ?
Asi bych měla začít tím, že své psaní nepovažuji za blogování. Svůj první text jsem vložila jen tak na facebook asi z určité nutnosti sebevyjádření a otevření se světu. Mělo jít spíš o formu deníkových záznamů, kde si člověk sám v sobě urovnává myšlenky. Pak náhle přišly první komentáře, ze kterých bylo cítit, že to, co píšu o sobě, nějak rezonuje také s ostatními. Přiznám se, že jsem vůbec neočekávala zájem lidí a už vůbec ne tolik krásných „ozvěn“, kterých se mi od nich dostává. Někdy cítím až rozpaky nad tím, když mi lidé píšou, že pláčou, že se dotýkám nejspodnějších vrstev jejich duše, že je mé texty obohacují, léčí a že by chtěli mou knížku, kterou nemám. 🙂 Některé ženy mi dokonce sdělují své vlastní příběhy v soukromých zprávách, čehož si velmi vážím. Chybí mi někdy slova, která by obsáhla mé vlastní pocity v dění kolem Vlaštovky. Ti lidé si asi ani neuvědomují, že oni zase pomáhají mně. Když k vám přichází tolik milých slov a vyjádření, že někomu jen tak z ničeho pomáháte, je to neskutečná radost, která mi svým způsobem zkrášluje a mění život.
Děkuji za doteky, které mezi Vlaštovkou a těmi, co se vracejí, vznikají.
PÍŠU NA WEBU ŽENY S.R.O. PROTO, ŽE…
Už si ani nepamatuji, jak jsem se na web Ženy s.r.o. dostala. Líbí se mi sledovat kreativitu žen, které web založily, i těch, jež ho nyní spoluvytvářejí. Je krásné být pro druhé inspirací v jakékoliv oblasti. Je jedno, jestli sbíráme moudra známých a úspěšných osobností, nebo nás pohladí slova z „obyčejné“ momentky, jež je také součástí webu. Zrovna tak nezáleží na tom, zda se ženy seberealizují ve světě módy, v talentu být dobrou hospodyňkou, v umění, ve sportu, byznysu nebo ve sféře pomoci druhým… Důležité je si uvědomit, že vedle všech svých rolí býváme také, a to především, matkami, manželkami, dcerami a že tím jsme propojeny stejnými pocity. A jejich sdílení pomáhá, povzbuzuje, probouzí, hladí… Proto mám ráda tento web.
KDYŽ PÍŠU, NIKDO/NIC KOLEM MNE NESMÍ /SMÍ…
Když píšu, musím být úplně sama. Jediné, co mě neruší, je hudba. A tak si poslední dobou stahuji oblíbené písničky, ale v upravené verzi, pouze hrané, protože i poslech textu mě odvádí od myšlenek.
KDYŽ NEPÍŠU, TAK DĚLÁM HLAVNĚ…
Nemá asi cenu psát o povinnostech, ty má každý. Když ale nemusím nic, tak svůj čas nejraději trávím dvěma způsoby. S těmi, které miluji, a pak v přírodě, která se stala pro mě tou nejvýznamnější učebnicí moudrosti a krásy. Jde o porozumění principům, zákonům a koloběhu života beze slov. Všechny odpovědi, které u sebe hledáme, jsou ukryté ve vnímání přírodních dějů, jsme toho součástí. To jen my se snažíme působit, že vzhledem k nejvyvinutějšímu myšlení jsme něčím víc, něčím ojedinělým, ale pravda to není. Jsem moc ráda, že je dnes z lidí tolik cítit tendence návratu k přírodě. Návratu k sobě.
Mezi mé další koníčky patří ještě četba, psychologie, turistika aj. Baví mě také sledovat život kolem sebe, sbírat útržky hovorů, dívat se lidem do tváří…
MOJE ŽIVOTNÍ MOTTO, KTERÉHO SE DRŽÍM ZUBY NEHTY?
Nevím, jestli se držím něčeho zuby nehty, 🙂 ale mým nepsaným mottem je, že nejdůležitější ze všeho je, aby člověk zůstal člověkem, žena ženou a muž mužem. A v tom je obsaženo vše: naše vnitřní síla, rovnováha, moudrost, krása, pokora, odhodlání a odvaha jít za svými sny, něha, lidství…
Z těch známých citátů mám ráda od Johna Lennona: Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe. Také si často vzpomenu na slova Jana Wericha, že štěstí je šňůrka, na kterou navlékáme korálky. Čím je jich víc a čím jsou menší, tím je to štěstí větší. V tom je, myslím, hluboká pravda. Lidé se ale bohužel pořád honí za něčím „velkým“, mají to často doma, dokonce přímo v sobě, ale nevidí to.
NIKDY BYCH NEBYLA TAM, KDE JSEM, KDYBY…
Kdybych nepoznala, jak bolí ztráta. Kdybych nepoznala vyhoření snů. Kdybych pod tím vším nespadla na dno, odkud bylo třeba hledat cestu ven. Ta nepřehledná cesta za sluncem byla probuzením nového pohledu na život. Zbavena krásné, skoro dětské naivity, že všechno je tu pro nás navždy, jsem si dnes vědoma, že život není jen krásný obraz, do kterého přimícháváme barvy, ale to, jak jej prožijeme, mnohdy záleží na tom, do jaké míry se naučíme vyrovnávat s různými překážkami a stíny na duši.
KDYŽ POTŘEBUJI OKAMŽITĚ ZLEPŠIT NÁLADU, POMÁHÁ…
Když mi není nejlíp, pomáhá mi projížďka autem, kde si dám nahlas hudbu a vnímám krásu světa za okýnkem. Pak vystoupím a jen tak jdu pro kousek krásy do míst, které mám ráda. Pak se vracím už klidnější domů, kde mě obejme bezpečí rodiny a láska. A taky vůně kávy v oblíbeném hrníčku…
JAKÝ MÁM ŽIVOTNÍ VZOR?
Asi nemám žádný konkrétní idol, ke kterému vzhlížím. Stejně sami sebe neoklameme, když se budeme chtít někomu přiblížit. Nicméně mě oslovují lidé tvůrčí, osobití, nepodléhající zaprodání svých hodnot. Také lidé veselí, co si umí udělat legraci sami ze sebe, možná víc než z druhých. Líbí se mi nedokonalost, která dělá člověka člověkem, a taková ta jiskra, která napovídá, že přijímáme život se vším všudy. Velmi si cením lidí vnitřně silných, a přitom křehkých v komunikaci s druhými. Dojímá mě lidská solidarita a obyčejnost.
MUŽI MĚ NAUČILI…
Být ženou. 🙂
VŠEM ŽENÁM NA SVĚTĚ BYCH PŘÁLA, ABY…
…aby našly v sobě svou krásu, něhu a zároveň ohromnou sílu stvořitelky, kterou každá žena v sobě má, a to v jakémkoliv věku. Od holčiček po stárnoucí ženy, co přestávají někdy ve svou krásu a význam věřit. Kdyby to šlo, zbavila bych žen bezpráví, stavů bezmoci, nízkého sebevědomí a pocitu nulové sebehodnoty. Naopak bych přála všem ženám, aby cítily, že jsou milované, takové jaké jsou, aby dokázaly dávat i brát to nejdůležitější – lásku ve všech podobách.
NA SVÉM ŽIVOTĚ MÁM NEJRADĚJI…
Domov a svobodu. Kořeny a křídla.
Zajímají vás rozhovory i s dalšími blogerkami? Najdete je ZDE.
Zdroj: Ivana Sýkorová
