Vystudovaná zdravotní sestra Lenka Kohoutová se celý život věnuje pomáhání zdravotně postiženým se začleněním do společnosti. Proto také založila Nadační fond pro podporu jejich zaměstnávání. V roce 2010 se rozhodla hájit nejen jejich práva v politické sféře a stala se poslankyní ODS. Rovněž je členkou správní rady Asociace veřejně prospěšných organizací, kde vede sekci zdravotně sociální a ředitelkou Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická. Její neutuchající energie a pozitivita je přímo nakažlivá! Jakou má sama zkušenost s hendikepem mimo pracovní sféru a co ji v práci dělá nejšťastnější? Jen čtěte dál…
Studovala jste obor dětská zdravotní sestra, ale dnes se věnujete sociální politice. Kdy nastal zlom?
Svojí zdravotní profesi jsem měla a mám moc ráda. Ve velké úctě na ni vzpomínám. Cesta ze zdravotnictví byla prostá. Zůstala jsem sama s dcerou a v devadesátých letech to s odměňováním zdravotníků bylo problematické. Potřebovala jsem práci za slušné peníze. Prostě jsem začala pracovat pro soukromé firmy mimo obor. Nakonec jsem dostala šanci vést firmu, která zaměstnávala lidi se zdravotním postižením. To byl pro mě trochu návrat směrem ke zdravotnictví a současně odbočka k sociální politice, kde jsem zakotvila. Spoluzaložila jsem Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a pomáhala jsem s debatami na toto téma v neziskovém sektoru. A jednou jsem došla k závěru, že nechci poslouchat obecné řeči politiků o tom, jak se všechno musí široce diskutovat, aniž by se něco skutečně dělalo dál. Rozhodla jsem se to změnit a v roce 2010 jsem na kandidátní listině jedné z politických stran skočila z 29. místa díky preferenčním kroužkům na páté místo a dostala se do parlamentu. Sociální politika je velmi kontaktní disciplína politiky. Není jednoduchá, proto ji asi tolik lidí nedělá. Vždycky vám za ni někdo vyhubuje.
Jakou máte osobní zkušenost s hendikepem mimo pracovní sféru?
Moje maminka byla mnoho let osobou se zdravotním postižením. Přesto podnikala a starala se skvěle o celou rodinu. Pro mě byla vzorem. I s překážkami se dá všechno zvládnout. Jen to chce neskutečné odhodlání.
Jste spoluzakladatelkou Nadačního fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jak si v tomto segmentu v České republice stojíme a co vše je potřeba zlepšit?
Nadační fond jsem spoluzakládala v době, kdy si mnozí klepali na čelo, že nejde o závažné téma. Já ho vidím jako důležité, tedy i závažné stále, i když se mnohé změnilo. Lidé se zdravotním postižením se mají vzdělávat, mají pracovat a my ostatní jim v tom máme pomáhat. Bohužel stále chybí dostatečná informovanost o zaměstnávání lidí s handicapem, a proto je tu nadační fond bezmála 14 let, aby spojoval zaměstnance a zaměstnavatele, kteří zaměstnají člověka s handicapem. Je nutná i určitá podpora a komunikace o tom, že pokud pracujete, nikdo vám nesmí vzít invalidní důchod.
Jak se z vašeho pohledu dodnes změnila péče o zdravotně postižené a jak se je daří zaměstnávat?
Ve vztahu k zaměstnávání se rozhodně změnilo hodně k lepšímu. Stále ale potřebujeme posilovat povědomí o tom, že pracovat mohou lidé s handicapem i v běžném pracovním prostředí. O to se nyní snažíme v nadačním fondu spuštěním portálu Pracovního tržiště, které je o nabídce a poptávce práce pro osoby s handicapem. Na běžném i chráněném pracovním trhu a na poli legislativy je pořád co měnit. Například lidé by neměnili čekat na schválení kompenzační pomůcky měsíce, stejně jako na přiznání invalidního důchodu nebo na příspěvek na péči. Jako společnost musíme ujít kus cesty i v oblasti sociálních služeb. Od politiků slýcháme vzletná hesla, ale skutky a legislativa jim bohužel neodpovídají.
Co jsou největší obavy mezi společnostmi při zaměstnávání lidí s hendikepem?
Možná stále určité předsudky, které se snažíme ve společnosti dobrými příklady bořit.
Stále je trošku problém s posudkovými lékaři a mnoho lidí si bohužel stále ještě představuje pod pojmem „osoba s postižením“ člověka s mentálním postižením na vozíku. To je špatně. My máme mezi sebou schopné lékaře, právníky, manažery, ale také prostě lidi s nižším vzděláním, kteří jsou osobami se zdravotním postižením. Pracují, starají se o své rodiny, po nikom nic nechtějí. Žádný soucit, žádné litování. Chtějí příležitost a maximálně dorovnat podmínky pomoci s kompenzačními pomůckami.
Jak se tuto situaci snažíte vy osobně ve fondu změnit?
Jednak, jak jsem zmínila, otevíráme Pracovní tržiště. Vzděláváme zaměstnavatele, jak na zaměstnávání lidí s handicapem, vyhodnocujeme zaměstnance roku z řad lidí se zdravotním postižením, chceme ukázat dobré příklady z praxe. Vlastníme ochrannou známku Práce postižených, kterou může užívat firma z chráněného pracovního prostředí, tedy chráněná dílna nebo integrační sociální podnik, které projdou náročným auditem. Chceme prezentovat fair play zaměstnávání v chráněném pracovním prostředí.
Na co jste ve své práci opravdu pyšná? Čeho se vám povedlo dosáhnout?
Nad tím jsem se popravdě nikdy nezamýšlela. Jak svoji činnost ve fondu, tak svoji práci v sociálních službách dělám, protože mě baví a naplňuje.
Nyní jsem opravdu pyšná na tým nadačního fondu, který dotáhl k dokonalosti mojí letitou myšlenku a otevřel zmíněné Pracovní tržiště.
Kromě toho ale vedu ještě Domov pro osoby se zdravotním postižením Sulická. Jsem pyšná na to, že ze zcela nefunkčního ústavu jsme za sedm let udělali příjemný domov, kde nacházejí útočiště lidi s mentálním postižením. Jen tak mimochodem, 29 ze 170 klientů pracuje.
Můžete uvést nějaký případ, kdy se Nadačnímu fondu pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, povedlo klientovi změnit život?
Pomoc při studiu, pomoc s bydlením, aby člověk mohl dostudovat vysokou školu a být zaměstnán. Pomohli jsme třeba k bydlení mamince s postiženým synem. V současnosti je díky tomu po těžkém rozvodu poprvé v osobní pohodě, pracuje pro lidi s handicapem a může v klidu vychovávat svého syna. Ve fondu jsme také pomohli zaměstnat lidi, kteří si nevěřili, že vůbec pracovat mohou, natož pak pomáhat druhým. Za 14 let bylo pomoci tolik, že by to vydalo na román. Díky této otázce mi vlastně dochází, že dělám prostě to, co je v danou chvíli potřeba. A nepřemýšlím o tom, komu pomáhám, nebo že si to mám pamatovat. Důležitá je pomoc v danou chvíli.
Nutno podotknout, že nic není jen moje práce, často pomohu radou, kontakty, určitým návodem. Všechno, co se ve fondu děje, je týmová práce, kterou vede paní ředitelka Zdena Štěpánková. Skvělý tým kolegů sestavila ona. Já jsem jen nadšený dobrovolník.
Jaké jsou ohlasy od samotných handicapovaných?
Za mnoho let dobré. Kdysi jsem dostala krásné přání k Vánocům. Byla na něm fotka spokojené rodinky. A na druhé straně bylo napsáno: „Díky! Protože jste pomohla a já mohu pracovat, uznali nás i přes zdravotní postižení jako pěstounskou rodinu, jsme šťastní a jsme konečně tři.“ Prostě to má význam, nepomáháme dary, pomáháme skutečnou prací, která vede k tomu, že je zaměstnán člověk se zdravotním postižením.
Zlepšila se pro ně situace například v hlavním městě? A existuje rozdíl mezi většími městy a regiony?
Obecně se podmínky za mnoho let zlepšily. Rozdíl regionální existuje a vždy bude. Jde o míru nezaměstnanosti v jednotlivých regionech, ta se pak odráží samozřejmě i na zaměstnávání lidí s handicapem. Nyní se obáváme, co nastane, až se po pandemii covidu ukončí veškeré podpory firmám. Osobně si myslím, že se nezaměstnanost zvýší a podpora a pomoc, která povede k zaměstnání lidí s handicapem bude těžší.
Co považujete za největší překážku pro vytvoření vhodných míst pro osoby s postižením?
Bariéry v našich hlavách.
Co byste si vy osobně přála, aby se do budoucna změnilo?
Chtěla bych, abychom pochopili, že jsme jedna společnost, přestože každý jsme jiný. Dokonce někdo i zdravotně postižený. Žádný handicap, ale nemá být překážkou pro život v běžné společnosti.
Co pro vás a vaše klienty bylo v době pandemie koronaviru nejtěžší?
Zaměstnanci nadačního fondu pracovali na našich projektech z domova a klobouk dolů před paní ředitelkou, že to všechno zvládla na dálku uřídit. Díky usilovné práci z domova vzniklo pracovní tržiště.
V Domově Sulická jsme se takřka na rok uzavřeli, přestali chodit s klienty do školy, do práce, nastavili přísná hygienická pravidla. Nejtěžší bylo vyčlenit se ze společnosti. Zavřít se za zdí. Nepřijímat návštěvy. Zákaz návštěv mezi klienty samotnými. Snažili jsme se vše, včetně bohoslužeb, zvládat prostřednictvím videokonferencí. Některé rodiny dokonce v rámci rodinného souboru hráli klientům jejich oblíbené písničky. Nicméně osobní kontakt, objetí, to se žádnou videokonferencí nahradit nedá. Nerozloučili jsme se s klienty, kteří v průběhu roku zemřeli. Na to se chystáme nyní po rozvolnění.
Co vás na vaší práci dělá nejšťastnější?
Asi radost a spokojenost druhých.
Jak vy osobně nejraději relaxujete?
Sportuji, potřebuji sport pro dobití baterek, vyčištění hlavy. V zimě lyžuji, v létě jezdím na kole, plavu. Ráda cestuji.
Jakou knihu máte aktuálně rozečtenou na nočním stolku?
Hedvábníka, od Roberta Galbraitha. Mám ráda zamotané detektivní příběhy. Paní Rowlingová, která píše detektivky pod tímto pseudonymem, se našla i v tomto žánru.
Máte nějaké životní motto?
Nikdy nic dopředu nevzdávat. Na nic není nikdy pozdě, pokud lidi drží při sobě a umí si pomáhat.
Foto: archiv Lenka Kohoutové
