Michaela opustila svět byznysu, aby mohla pomáhat českým dětem. Jak se jí to daří?
Dejme dětem šanci
Několik let nosila v hlavě projekt podpory dětí v domovech. Jenže připadala si příliš vytížená, aby ho realizovala. Až když se jí narodilo třetí dítě, uvědomila si Michaela, že podobně odkládat může donekonečna, nikdy totiž nebude mít tolik času, kolik by potřebovala. A tak začala, aby za pár let vybudovala jeden z nejprogresivnějších charitativních projektů u nás.
Patnáct let strávila Michaela Chovancová ve světě byznysu. Pracovala pro několik zahraničních realitních společností, nakonec jednu menší i sama založila. U toho však měla v hlavě myšlenky na pomoc znevýhodněným, jenom u byznysu zkrátka nebyl čas a prostor stíhat všechno, tím spíš když ještě máte doma dvě děti. „Princip pomoci dětem z dětských domovů mě napadl v době, kdy u nás začaly fungovat adopce na dálku. Lidem se líbila možnost pomoci konkrétnímu dítěti a já si říkala, že je škoda nesměřovat tuto pomoct českým dětem, které ji nepotřebují o nic méně než v rozvojových zemích,“ vzpomíná. Když jí ke dvěma dětem, které mezitím odrostly, před pěti lety přibylo třetí, uvědomila si, že pokud má šanci změnit svůj pracovní život, je to právě teď. A protože nápad, který měla v hlavě, zatím nikdo nerealizoval, rozhodla se, že tohle je změna, kterou by chtěla a měla udělat. Rok, který měla strávit na mateřské, jezdila po nejrůznějších zařízeních, aby zjistila, co děti nejvíc potřebují a jaká forma pomoci bude nejvhodnější. Bavila se s odborníky, sociálními pracovnicemi i kamarádkami z nejrůznějších profesí, které byly ochotné pomoci. A samozřejmě i s lidmi, kteří měli osobní zkušenost s pobytem v dětském domově. Spojením tohoto všeho vznikla organizace Dejme dětem šanci, jehož jejímž prostřednictvím mohou lidé i firmy pomáhat konkrétním dětem. Možností je několik, například jednorázovou i dlouhodobou finanční podporou, návštěvami v dětském domově či třeba tím, že dítěti umožní pobyt ve své rodině, aby poznalo, jak to v ní chodí.
Finanční závislost
Na práci v neziskovém sektoru bylo pro Michaelu nejsložitější smířit se se ztrátou finanční nezávislosti. Upřímně přiznává, že bez úspor z let, která strávila v byznysu a především bez manžela, jež zabezpečuje celou rodinu, by svou práci dělat nemohla. „Dejme dětem šanci jsme s kamarádkami založily z vlastních finančních prostředků. Naštěstí se nám poměrně rychle podařilo zajistit od dárců peníze na krytí provozních nákladů, nikoliv ale personálních.
První rok a půl jsme tak pracovaly bez nároku na honorář, mimo to jsme si samy platily zákonná pojištění a náklady na všechno, od telefonů po pohonné hmoty. Po této době jsme si začaly vyplácet alespoň symbolickou mzdu. Pravda je ale taková, že moje výplata rodinný rozpočet rozhodně neobohatí,“ říká. Jako naprostý laik na začátku nevěděla o fungování dětských domovů vůbec nic. Co se však může zdát jako nevýhoda, dokázala Michaela využít, když si uvědomila, kolik tabu a předsudků se točí kolem znevýhodněných dětí a v jaké oblasti je tudíž potřeba napřít síly směrem k veřejnosti. „Často jsou lidé překvapeni hlavně tím, jak jednoduché je vlastně pomoct. Jen jim musíme říct jak. A přesvědčit je, že pomoci se dá i malou částkou či nefinančně ,“ říká a dodává: „Po stránce materiální jsou na tom děti v dětských domovech lépe, než řekněme před deseti lety, ale jejich životy jiné nejsou. Každé z těch dětí přichází do domova s tolika negativními zkušenostmi, že si to my, kteří jsme vyrůstali milováni svými rodinami, neumíme ani představit.“
Jak pomáhám já?
Vyjmenovat všechnu pomoc, kterou Michaela a její tým za tři roky existence organizace stihli udělat, by vydalo na celý článek. Samozřejmě, nelze pomoct všem dětem, ale pomoc všem je iluze, což je potřeba si ujasnit ještě než pomáhat vůbec začnete, abyste se nezbláznili. „Moje heslo je, že každý lepší život se počítá,“ říká Michaela, která se jím řídí nejen při své práci, ale i ve svém osobním životě. S žádostí o rozhovor jsem ji totiž zastihla zrovna ve chvíli, kdy jí do rodiny přibyla dvouletá Sandra. „Nejmladší syn byl nakonec ten, kdo k tomu dal rozhodující impuls. Loni jsme s ním byli na výletě a konstatovali jsme, že by potřeboval parťáka. A on sám řekl: „Tak si vezmeme nějaké dítě, které nemá ty rodiče.“ Sandru potkala Michaela v jednom ze spolupracujících domovů, kde se o ni v rámci studijní praxe starala Michaely dcera. „Samozřejmě může nastat spousta komplikací včetně toho, že se mohou ohlásit biologičtí rodiče Sandry.
Ale pokud lidé dopředu předjímají, co všechno může nastat, většinou je to od pomoci zbytečně odrazuje,“ říká Michaela a pokračuje: „Pro mě je rozhodující pocit, že můžete dát dítěti to, čeho se mu nedostalo od jeho biologických rodičů. Že mu můžete naprosto změnit život, dopřát mu lásku a přijetí, aby z něj jednou byl spokojený člověk a dobrý rodič vlastních dětí.“ To je smysl pomoci, který se Michaele spojuje v práci i v osobním životě. Není pro každého, o to víc je třeba lidi jako ona oceňovat a poslouchat, když se nám snaží říct, před čím si často vědomě i nevědomě zakrýváme uši i oči.
Více informací na www.dejmedetemsanci.cz
