Jsem přesvědčená, že rodiče i prarodiče mají táhnout za jeden provaz, říká spisovatelka Květa Santlerová

Květa Santlerová působí v oblasti vzdělávání celý život a ani po šedesátce nepolevila. Naopak! Dodnes aktivně bojuje proti předsudkům vůči „starší“ generaci. Letos vydala svou knihu Ať žije babička!, která vtipným způsobem oslavuje všechny úžasné babičky. Květa do ní 14 let střádala humorné příběhy svých 2 synů a 5 vnoučat, přidala zkušenosti svých kamarádek a vznikla půvabná knížka, u které se budete smát od začátku do konce.

Moc gratuluji k nové knize Ať žije babička! Vzpomenete si, kdy přišel první impulz k jejímu sepsání?

Děkuji za přání. Z knihy mám opravdu velkou radost, má nejen krásné ilustrace, ale i půvabnou grafiku a mám na ni krásné ohlasy čtenářů. Nedávno se mi psala jedna paní: „Prosím vás, vy bydlíte u nás? Je to jako byste psala o naší rodině. U knihy jsem se řehtala, že jsem vzbudila manžela, pak jsem zase brečela, to mě už  poslal na psychiatrii.“ 

Počátečním impulzem bylo narození prvního vnuka Šimona, kdy jsem si začala jen pro sebe zapisovat různé zajímavé a vtipné příběhy, které jsem s ním zažívala a jak přibývala vnoučata Kubík, Miki, Stelinka a Viktorek, rostly moje zápisky. Některé jsem dávala na internet, moje kamarádky se dobře bavily a neustále do mě šťouchaly, ať to vydám jako knihu. 

Máte 5 vnoučat. Jaká jste vy osobně babička? 

Jéjda, myslím si, že dobrá, alespoň mi to vnoučata říkají (směje se). Hlavně milující. Mám strašně ráda všechny ty moje rošťáky a jsem s nimi moc ráda. V této blbé době, kdy jsou stále nějaké karantény, je vidím méně a hodně se mi po nich stýská.

Květa Santlerová přiznává, že je hodně jiná, než byla její babička. Přesto pro ni vždy tato žena („Stařenka, jak jsme jí říkali.“) byla velkou inspirací. Je daleko temperamentnější, hrozně ráda se směje, snaží se pro ně vymýšlet různé akce. Nejraději má, když za ní přijedou vnoučata na prázdniny nebo když s nimi odjede na dovolenou.

My jsme prarodičům vykali a měli k nim velký respekt. Moje vnoučata jsou ke mně daleko otevřenější a někdy mě berou jako „kámošku“, což má svá pozitiva i negativa. Více se mi například svěřují, ale daleko víc si i ke mně dovolí, někdy „frflají“ nebo na mě házejí „ksichty“. Ale to je jen z  legrace. Já jsem za tu přísnější, dědu mají na háku. Když syn před odjezdem nabádá kluky, aby byli hodní, tak mu odpovídají: „Neboj, babička si nás srovná.“ (směje se.)

Jaké vzpomínky se vám vybaví na vaši babičku?

Moje stařenka byla laskavá, hodná, tichá žena, která byla obdařena životní moudrostí. U ní jsme měli naprostou volnost, nikdy nám nenadávala. Když jsme moc zlobili, jen nás napomenula: „Pagážo, nech teho.“   

Žila podle desatera, byla neskutečně trpělivá, a přestože měla hodně těžký život, byla vyrovnaná a spokojená. Stále si při práci zpívala. Slyším ji, jak tichoučkým hlubokým hlasem zpívá: „Ej od Buchlova, větor věje, už tej Kačence, pantle bere…“ To byla taková krása.

Jste ten klasický rozmazlovací typ, který sice dostane od synů mustr, co (ne)dělat, ale stejně si jeden po svém, nebo dodržujete zaběhnutá pravidla?

Myslím si, že jsme s mužem hodně rozmazlovací a snažíme se, aby se vnoučátka u nás měla dobře a děláme pro ně první a poslední.  Jenom ty cavyky s blbým rohlíkem. Jednomu krájíme rohlíček na koleje a na to šunčičku, druhému na kostičky se salámkem, třetí si přeje rozkrojit rohlíček a pak slepit šunka zvlášť, čtvrtý chce namazat jen nahoře, ale neroztírat a pátý chce jednohubky. A nesmí se to poplést. Ale, proč jim nevyhovět, vždyť jsou u babičky!

Pokud však dostane pokyn, že si rodiče něco nepřejí, snaží se ho maximálně respektovat. „Nikdy bych si netroufla úmyslně pravidla porušovat nebo jít proti rodičům,“ dodává Květa Santlerová. V drobnostech jako je například ponocování je s manželem sice trošku benevolentnější, ale např. v zákazech mobilů, plnění si povinností, neuhne ani o píď. 

Jsem přesvědčená, že rodiče i prarodiče mají táhnout za jeden provaz. Právě moje stařenka říkala, že když je jeden ve výchově „hot a druhý čehý“, je to cesta do pekla. Děti totiž perfektně vyčuchnou, co si mohou dovolit a začnou tuto nejednotnost využívat ve svůj prospěch.

Co bylo pro vás při psaní knihy Ať žije babička! nejtěžší, a co zároveň nejlehčí?

Nejtěžší bylo psát o smutných věcech o úmrtí mojí neteře Kačenky, o těžkých chvílích mých kamarádek, které zažívají se svými dětmi a vnoučaty. Vůbec o bolestech a trápeních, které nám babičkám život přináší. U toho se mi svíralo srdce.

Naopak se mi velmi pěkně psalo o tom, co jsem prožila se svými dětmi nebo vnoučaty. Musím se přiznat, že jsem se u těch pasáží často nahlas smála.

Já vím, že je to těžké říci, ale jaká je vaše nejoblíbenější část knihy?

To je opravdu hodně těžké. Velmi oblíbené jsou pasáže, kde vzpomínám právě na moji babičku, maminku a tchýni, jak ony žily, jak vychovávaly děti, jaké byly babičky, co mi všechno předaly. Často mě to vrací do dětství a mého mládí. Vždycky se u toho rozněžním a cítím se blaze. 

Podtitul vaší nové knihy Ať žije babička! je: Bez vnoučat by byl náš dům uklizený, peněženka plná, ale srdce prázdné. Kdo se v knize najde víc, vaše vrstevnice, tedy ženy ve věku babiček, nebo i jejich dcery?

Myslím si, že obě skupiny si zde najdou to svoje. Babičky si zavzpomínají, co prožily a mohou si své postřehy napsat do Památníčku, který je téměř za každou kapitolou. Maminky mohou načerpat mnoho inspirace nebo se zamyslet nad tím, co cítí jejich maminka nebo tchýně. Tato kniha by měla také přispět k mezigeneračnímu pochopení. Byla bych moc ráda, kdyby spolu maminky a babičky dobře vycházely a respektovaly se. Vždyť mají jeden společný zájem – děti/vnoučata.

Do jaké míry jste jí při psaní cenzurovala? Nebála jste se, že odhalíte příliš mnoho ze svého nitra?

O sebe jsem se vůbec nebála a snažila jsem se být otevřená. Obavy jsem měla jen z toho, abych někomu neublížila, nedotkla se někoho, koho miluji, proto jsme některé příběhy spojila, změnila, upravila jména. Tato kniha má hladit po duši, proto jsem některé pasáže přepisovala a zvažovala, co ještě odhalit, aby se za mě moji vnuci nemuseli stydět.

“My jsme prarodičům vykali a měli k nim velký respekt. Moje vnoučata jsou ke mně daleko otevřenější a někdy mě berou jako „kámošku“, což má svá pozitiva i negativa.”

Jakých top 5 přívlastků by měla mít správná babička?

Láskyplná, veselá, empatická, aktivní, hodná

V oblasti vzdělávání působíte celý život a ani dnes jste nepřibrzdila. Naopak! Aktivně bojuje právě proti předsudkům vůči „starší“ generaci. Kdy vás napadlo založit vlastní společnost?

Svou vzdělávací firmu Santia jsem založila v roce 1998, to už jsem měla 43 let a musím se přiznat, že to bylo moje třetí dítě. Přes dvacet let jsem ji vedla a jsem na ni dodnes pyšná, i když ji již řídí starší syn. Mám tajné přání, aby ji jednou předal jako úspěšnou firmu některému z vnuků.   

Setkáváte se často s poselstvím firem „nechceme lidi nad čtyřicet“? 

Ano, bohužel stále setkávám, i když v dnešní době, když chybí lidé, je to podstatně lepší. Zažila jsem období, kdy jsme bojovali s některými personalisty, že nám nechtěli zařadit lidi nad čtyřicet let ani do výběrového řízení. Stále se však setkávám se stížnostmi žen 50+, že nemají šanci najít zaměstnání. Je to velmi krátkozraké, protože tyto firmy přicházejí o lidi loajální a s cennými zkušenostmi.

Proč by se měly ženy zúčastnit vašich vzdělávacích kurzů a programů?

Já bych doporučovala všem lidem, aby se celý život vzdělávali. Nebudou tak rychle stárnout. Naše kurzy jsou vedeny skvělými lektory, kteří ženy naučí nejen nové věci, ale především je umějí povzbudit, dodat jim odvahu a posílit sebevědomí. S kurzy, které jsou určeny ženám, jsme měli vždycky velký úspěch a některé posluchačky na ně i po mnoha letech s láskou vzpomínají.

Co vás vždy rozesměje?

Miluji situační humor a vždycky mě udivuje, z čeho si český člověk dovede udělat legraci, jak jsme kreativní a pohotoví. I když budou padat trakaře, bude nám ouvej, přesto vymyslíme něco, čemu se budeme smát.

Vždycky mě spolehlivě rozesmějí moji raubíři, ale to vážně. Jsem strašně ráda, že mají smysl pro humor. Jejich hlášky, jsou nepřekonatelné. 

„Babičko, ty už máš fakt něco za sebou.“

„Jíst se to dalo, ale nebyl to žádný kulinářský zážitek.“

„Babi, to nemyslíš vážně, jít v takový zimě ven v silonkách? Pak jsi zmrzlá jako hovišo.“

„Já vím, že jsem trochu prase, ale ty šušně jsou fakt dobrý.“

„Co se divíš, že furt mluvím, po kom asi jsem, jsem tvoje jediná vnučka, ne?“

„Babičko, až budeš hóódně stará, prodáte dům, koupíte si něco u moře, já vás tam budu hlídat, abych se tam mohl koupat.“

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Jak nejraději relaxujete?

Strašně ráda cestuji, jak říká můj muž, stále bych někde „rajzovala“. Máme projetý kus světa a teď mi to moc chybí. Ráda čtu, maluju, jezdíme na kole nebo se potkáváme s kamarády, to mi dělá velmi dobře.

Co je vaší největší vášní?

Nevím, asi se to nedá nazvat vášní, ale vždycky jsem žila pro rodinu. Mám skvělého manžela, se kterým se známe padesát let, synové se nám povedli a vnoučata jsou super, co si víc přát? Snad jen, aby mi sloužilo zdraví. Jsem šest let po transplantaci ledviny, a proto si zdraví velice vážím. Asi je to hloupé, ale já jsme vždy měla vášeň pro práci, kterou jsem dělala. Práci jsem milovala a dodneška stále něco musím dělat. Rodina a práce mi dávají smysl života, který mám moc ráda.

Foto: Šárka Freyová, ilustrace ke knize: Pavla Filip Navrátilová

Autorka: Lucie Janotová