Psychologické znaky nevhodných partnerů: Rozhovor s Danou Kellnerovou
Dana Kellnerová se přes profesi výživové a zdravotní poradkyně dostala k poradenství v oblasti partnerských vztahů. Uvědomila si souvislosti mezi jednotlivými oblastmi a po bližším studiu psychologie osobnosti a na základě osobních zkušeností i zkušeností svých klientek charakterizovala muže nevhodného pro vztah. Pro všechny ženy, které zažívají v partnerství psychické nebo fyzické násilí, napsala knihu Řasnatci. A právě na toto téma jsme se zaměřily v našem rozhovoru.
Dano, povězte mi více o “řasnatcích”, o kterých píšete ve své knize. Co přesně si pod tím pojmem máme představit?
Dá se říci, že je to zcela nové slovo a určitě nemá nic společného s biologií, jak se někteří domnívají. Řasnatec je muž s hustými a dlouhými řasami. Podle těchto znaků lze poznat muže, kteří mají psychopatickou osobnost a nejsou z toho důvodu vhodní pro partnerský vztah, jsou manipulativní, mají sklony k násilí, různým závislostem, promiskuitě či sexuálním odchylkám.
To je zajímavé, takže to není pouze fenomén literární fantazie?
To rozhodně ne. Stačí, když se podíváte kolem sebe. I zkušení psychologové a psychiatři o těchto fyziognomických znacích vědí, avšak v praxi je nepoužívají, aby nebyli nařčeni z diskriminace.
Jak jste se vlastně dostala k tomuto tématu? Co tomu předcházelo?
Téměř celý život jsem pociťovala jakousi nespokojenost se svým životem, avšak nedokázala jsem ji přesně definovat a určit si správný směr. Dnes si uvědomuji, že mé podvědomí mě vždy táhlo směrem ke zdravému životnímu stylu, přírodě a objevování souvislostí s lidským životem. Realita však byla úplně jiná – bídná a táhla mě do stále větší nespokojenosti. Jakmile jsem se ovšem začala věnovat výživovému poradenství, cesta k mému naplnění se rychle otvírala.
Vrcholem v mé práci byl jistě objev existence řasnatců nejen v mém životě, ale i v životech mých klientek. Najednou jsem viděla, že velké množství žen prožívá ve vztahu s řasnatcem opravdové peklo a začala jsem si uvědomovat, že aspoň některé z nich by mohly být ušetřeny tomu psychickému či fyzickému teroru.
Knížka působí autenticky někdy však až neuvěřitelně. Inspirovala jste se nějakým skutečným příběhem, nebo jste čerpala jen z vlastní fantazie?
Všechny situace popisované v knize se skutečně staly. Jsou to nejčastější příběhy mých klientek poskládané do jednoho celku. Všem čtenářům, kterým se zdá, že není možné, aby tak naivní žena opravdu existovala, doporučuji otevřít si jakoukoliv rubriku krimi zpráv, kde se to jen hemží podobnými případy, popřípadě prostudovat si psychologii týraných a zneužívaných žen.
Nejběžnější odpovědi týraných žen na otázku, proč si to nechaly líbit, zní: „Já jsem si myslela, že jsem si ty facky zasloužila” nebo „Já jsem si myslela, že je to moje chyba, že je mi partner nevěrný” nebo „Myslela jsem si, že si lepšího partnera nezasloužím”, „Ale on mě miluje a vždycky když mě zbije, tak ho to potom mrzí a slibuje, že už to neudělá…” Všechny týrané a zneužívané ženy mají dva společné znaky: nízké sebevědomí a tendenci dívat se na svého tyrana přes růžové brýle.
Myslím, že pro mnohé z nás bude těžké přijmout tuto informaci. Reakce budou asi různé, je to tak? Husté řasy u mě například evokují spíše krásu a přitažlivost.
Když jsem se informaci o řasnatcích před lety dozvěděla, taky jsem byla překvapená a trvalo mi ji ve své mysli přijmout. Naše společnost totiž husté řasy vnímá jako krásné, takže spojovat si je s psychopatickou osobností je pro nás obtížné. Tyto informace mám od zkušeného psychiatra (nyní již v penzi). Takže odborná veřejnost o tom ví, nemluví se však o tom, protože studie na toto téma by jen těžko někdo dělal. Avšak proběhla již studie na souvislost hustých řas a homosexuality, která tuto skutečnost potvrdila. Odlišná sexuální orientace je totiž velmi často spojena právě s psychopatickou osobností. Neznamená to však, že by každý homosexuál byl psychopat. To rozhodně ne! Ale v dnešní době narůstá procento tzv. latentních homosexuálů, kteří si svoji orientaci nikdy nepřiznají, uzavírají heterosexuální manželství se ženami a ženy pak v takovém vztahu velmi trpí (zdravotní problémy, psychika).
Jaké jsou reakce na tuto knihu, ozývají se vám?
Ano. Nejčastější čtenáři jsou samozřejmě ženy, protože statisticky čtou beletrii z 80 procent. Rozhodně však knížka nezaujme všechny čtenářky. Ženy, které nemají vůbec žádné zkušenosti s domácím násilím, ať už psychického nebo fyzického charakteru, hlavní hrdinku lehce odsoudí a celou knížku pak označí za nereálnou. Říkají něco ve smyslu, že žádná žena přece není tak hloupá, aby si takové věci nechala od svého manžela líbit. Avšak těm, které se alespoň v některých situacích najdou, může příběh otevřít oči.
Mám radost z každého dopisu, z něhož se dozvím, že Řasnatci někomu pomohli k probuzení. Potěšilo mě například, když jedna z postižených žen, co po přečtení mé knihy odešla od svého psychopata, nazvala moji knihu „biblí týraných žen”.
Zdroj foto: Pixabay.com
