104

Máš super střih, kam se chodíš stříhat? Zeptala se mě nedávno moje kamarádka, kterou jsme se už dlouho neviděly a náhodou se potkaly uprostřed Prahy. Já? Já se stříhám sama… odvětila jsem nechápavě, protože mně to přijde tak normální, jako že si každé ráno dávám kafe. Koukala na mě nevěřícně a nechápavě. A já na ni. Uvědomila jsem si, jak jedeme všichni v zajetých kolejích toho, co je normální, co se jaksi hodí a co nehodí a co bychom měly dělat, abychom byly ve společnosti přijímané jako dobré Přičemž dobré, znamená, aby nás lidi měli rádi.
Před patnácti lety jsem pobyla nějakou dobu u mé neteře v Americe a samozřejmě jsem se před odjezdem zeptala, zda má – pro mě tenkrát nezbytnou kulmu a fén. Jasně teto, byla její odpověď a já v klidu odcestovala. Pobyt byl super, já si upravovala vlasy jako jsem byla léta zvyklá – ráno umýt, vyfénovat, rozehřát kulmu a nakroutit – protože mám smůlu, že jsem se narodila s rovnými vlasy a to není prostě hezké. Takže léta letoucí kroutím vlasy, které narostly rovné, jen proto, že jsem přesvědčená, že se mi ten nahoře, když mě tvořil, dal prostě blbé vlasy. Tohle známe skoro každá, že?
Navíc mě její přítel hned po příjezdu ještě ostříhal – před odjezdem jsem toho musela tolik zvládnout, vyřídit, zaopatřit, že jsem už fakt nestačila zajít ke své kadeřnici. To nevadí teto, Pavel umí stříhat – on to zvládne. Takže jsem se odevzdala do rukou kadeřníka Pavla. Prosímtě tři centimetry, ne tři palce… zažertovala jsem. Ha ha ha – po pohledu do zrcadla, když se Pavel chtěl pochlubit dokonalým dílem, jsem s hrůzou zjistila, že to jsou ty tři palce…
Uf … no nikdo tě tady v tom koutě světa nezná, než se vrátím domů, tak to trochu doroste.. uklidňovala jsem se.
Po nějaké době jsem si zaletěla navštívit moji krásně avantgardní kamarádku – malířku, do Seattle, s kterou jsem se neviděla dvacet let. Bylo to báječné setkání, dlouho do noci jsem si u nich v krásném přírodně upraveném domečku povídaly a já se těšila na to, jak spolu zase budeme chodit do kavárniček, do hospůdek na pivo, na procházky po okolí a na výlety k moři. Ráno jsem šla do koupelny s nezbytnou otázkou: máš kulmu a fén? Ne, odpověděla s naprostým klidem. A jak si sušíš vlasy?! její odpověď mě znejistila… NA TERASE, VĚTREM. Krve by se ve mě nedořezal.. to jako nemáš ani kulmu ani fén??? nechápala jsem naprosto a chtěla slyšet jinou odpověď, chtěla jsem zjistit, že jsem se přeslechla… Leč věta padla a já musela do koupelny s těmi o tři palce zkrácenými vlasy a ještě bez nezbytného nakroucení…. Vlasy mi opravdu uschly větrem na terase a já – dospělá, rozumná osoba, jsem opravdu rozdýchala celou tuhle story s tím, že mě přece v Seattle nikdo z mých přátel nepotká…
Týden s mými přáteli byl úžasný, naprosto jsem vypla, skvěle si odpočinula, nakonec nic neřešila, jen byla a užívala si nádherného babího léta s barvícími se stromy, bouřlivým západním pobřežím, kýčovýtmi západy slunce a všemi galeriemi, které jsme společně prolezli. K pivu jsme si dávali ústřice (fakt se to tam jí) a bylo mi prostě božsky. Na své vlasy jsem opravdu dokázala zapomenout.
Po měsíci jsem se vrátila do svého běžného kolotoče pracovních povinností, doma ráno zapla kulmu a byla zase spokojená. Do doby, než jsem si došla pro vyvolané fotky (ještě jsem neměla digitál, ani chytrý telefon

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account