Veronika Blabla Hubková je propagátorkou zodpovědné módy, autorkou knihy Příběh skříně a především maminkou malého syna. V Česku koordinuje kampaň Fashion Revolution, jejímž cílem je ukázat, že bychom se měli zajímat o to, odkud se berou oděvy kolem nás. Do kampaně se můžete na konci dubna zapojit i vy.
Jste koordinátorkou Fashion Revolution. O co přesně se jedná?
Fashion Revolution je mezinárodní kampaň, která vznikla v Londýně, v přímé reakci na pád bangladéšské oděvní továrny Rana Plaza, 24. dubna 2013. Jejím hlavním cílem je transparentní dodavatelský řetězec módního průmyslu. Každá druhá oděvní značka totiž dnes neví, kde a v jakých podmínkách oblečení, které prodává vzniká.
Poznávacím znakem kampaně jsou fotky v oblečení naruby, které spotřebitelé po celém světě především v průběhu Fashion Revolution Weeku (letos je 22. – 28. 4.) sdílejí na sociálních sítích s hashtagem #whomademyclothes? Tím dávají najevo, že je zajímá kdo, kde a v jakých podmínkách jejich oblečení ušil. V momentě, kdy by oděvní firmy na tuto, na první pohled zcela primitivní otázku, chtěly odpovědět, zjistily by, že to vůbec není tak jednoduché, jak se může zdát. Musely by se tak podívat blíže na svůj dodavatelský řetězec a možná by objevily šokující fakta, o kterých ani ony samy zatím netušily. A snad by s tím začaly něco dělat.
Jak se můžeme do kampaně zapojit?
Stačí se vyfotit s oblečením tak, aby byl vidět štítek se jménem dané značky a s příslušnými hashtagy a označením takovou fotku nahrát na sociální sítě (Dear @značka #whomademyclohtes). Je to totiž to nejmenší, co můžeme pro zlepšení módního světa udělat. Ukázat, že by mělo být přirozenou součástí našeho bytí zajímat se o to, odkud se oděvy kolem nás berou.
Co vás osobně přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat udržitelné módě?
Studovala jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor mezinárodní obchod. Byla jsem ve třeťáku a tak nějak nevěděla co se sebou. Studovala jsem na škole, která mě zrovna dvakrát nebavila, a vyhlídky na uplatnění se v korporátní sféře mě absolutně nenaplňovaly. A tak se stalo, že někde mezi všemi těmi pocity marnosti ze ztráty sama sebe, se mi na mysl znovu vloudila myšlenka na šití. “Vždyť jsi to přece vždycky chtěla dělat…” říkala jsem si. A byla to pravda. Už po základce jsem totiž koketovala s myšlenkou vyučit se švadlenou, jenže řemeslo bylo na ústupu a na mém vysvědčení byly samé jedničky. A tak zvítězil racionální pohled na věc, který mě doprovodil až do roku 2011, kdy rozum konečně vystřídala intuice. Pořídila jsem si šicí stroj a poprvý v životě šlápla do pedálu.
Byla a jsem samouk. Metodou pokus omyl jsem si osvojila základy krejčovskýho řemesla, a když jsem s vypětím všech sil ušila svoje první triko a pochopila, kolik úsilí bylo třeba věnovat kontstrukci střihu, koupi materiálu, komponentů a vůbec samotné tvorbě, nechápala jsem, jak je možné, že se oblečení v řetězcích prodává tak lacino. Jako budoucí inženýrka švadlena jsem si totiž dokázala nakrásně spočítat, že budu-li chtít svoji tvorbu prodávat, a ještě na tom něco vydělat, cenám v obchodě nejsem schopná konkurovat. Jak je sakra možný vyrobit a prodat triko za tři stovky? A tak to všechno začalo.
Co je špatného na levné módě z řetězců?
Právě to, že je levná. A dost často nekvalitní. Nízké ceny stimulují spotřebu. Vlivem nízkých cen nakupujeme oblečení jak na běžícím páse, máme k němu minimální vztah. Nestaráme se o něj, nespravujeme rozpárané podšívky, nepřišíváme upadnuté knoflíky, nevyplatí se to. Prostě jdeme a koupíme si nové. Vždyť to stálo jenom pár korun. Oblečení je dnes vnímáno jako spotřební zboží, často jednoúčelová položka. Není to dobře, ať už z hlediska spotřeby přírodních zdrojů, které naše planeta nemá nazbyt, znečistění ovzduší, vody, přílišné chemizace, problematiky pracovního práva v zemích třetího světa nebo stále narůstajícího problem textilního odpadu. Na jedno bavlněné tričko se spotřebuje 2720 litrů vody, což je v době, kdy třetina planety nemá přístup k pitné vodě, alarmující fakt. A teď se koukněte do skříně, kolik takových triček tam máte. Nadspotřeba a s ní spojená nadprodukce je ten největší problém.
Nedávno jste napsala a vydala knihu Příběh skříně. O čem je a pro koho?
Knížka Příběh skříně je psaní o tom, jak funguje módní průmysl. S nadsázkou říkám, že je věnována nám všem, protože moc naháčů v ulicích nepotkávám. Snažila jsem se tohle hutné téma zpracovat s nadhledem sobě vlastním. A podle prvních recenzí od čtenářů se to snad i podařilo. Knížka je baví a současně jim rozšiřuje obzory. Je to takové oděvní spotřebitelské minimum. Myslím si, že je v podobných tématech hrozně důležitý nikomu nic nepodstouvat, nedělat ty ty ty. Sama to nemám rádá a tak to nědělám. Nemusíte se bát, že po přečtení přestanete nakupovat oblečení. Nepřestanete, jen ho možná začnete nakupovat jinak, s rozmyslem.
Jak vy sama nakupujete módu? Bez čeho se neobejdete a co jste třeba z nákupního seznamu už vyřadila? 🙂
Oblečení pořizuju podle toho, co potřebuju. Naučila jsem se rozlišovat chuť a hlad. Chodím hodně do sekáčů. Ale jsou věci, které v nich nedokážu sehnat, třeba džíny. Nebo jsou věci, které bych si tam nikdy nekoupila, spodní prádlo, plavky, boty. Když nepochodím v sekáči snažím se to řešit lokálně. Když nepochodím u lokálních značek, jdu běžnou spotřebitelskou cestou, často do řetězců. Hodně ale nad takovými nákupy přemýšlím a snažím se kupovat kvalitu. Mám svůj šatník ráda, kolik kusů v něm je, nevím. A bez čeho se neobejdu? Bez oversized triček, košil a úzkých džínů.
Čím se živíte v běžném životě?
Hned po vysoké škole jsem začala podnikat na plný úvazek. Pět let jsem seděla za šicím strojem a tvořila oděvní značku, která stála na principech udržitelné výroby a v posledním roce své existence se soustředila na techniku upcyklace. Přednášela jsem o módním průmyslu, psala články, vzdělávala se a pracovala na svém odborném profilu. V pátém měsíci těhotenství jsem šicí živnost ukončila a tehdy přišla nabídka na koordinaci Fashion Revolution. I na mateřské tak stále zůstávám v kontaktu s tématem.
Jak zvládáte skloubit své aktivity s péčí o potomka?
Nesnažím se nic kloubit. Koordinace Fashion Revolution, moje nova knížka a další activity jsou jen volnočasovou záležitostí, díky které získávám potřebný vnitřní balanc. Velmi pozorně si hlídám, aby mi nic z toho nepřerostlo přes hlavu. Jsem prostě máma na plné čáře. Můj syn je to nejvíc, co se mi kdy v životě povedlo. Narození dítěte je zázrak, událost, kterou nikdy nepředčí jakýkoli úspěch, medaile, vyznamenání. Mateřství mi změnilo svět, moje ego se rozplynulo na porodním sále.
