Lucie je v jednatřiceti letech trojnásobnou maminkou, která věnuje veškerý čas šestiletému Bivojovi, čtyřleté Evelínce a roční Viktorce. Po dvou porodech v nemocničním prostředí se rozhodla pro třetí porod doma.
Štěpán a Lucie Budilovi vždy tíhli k trochu odlišnému způsobu života. Před čtyřmi lety přešli na nějaký čas na raw stravu, která je inspirovala natolik, že se odstěhovali do domečku na samotě u lesa. Zde prožívali klidné roky hledání jak v oblasti stravování, tak i ve výchově dětí, práce a osobního růstu. „Vše se změnilo vloni na podzim, kdy si manžel našel práci v Praze a my se za ním přestěhovali,“ vysvětluje Lucka.
Bivoj i Evelínka byli plánovaní a oba se narodili v porodnici. „Bivoj v Brandýse nad Labem a Evelínka v Neratovicích,” říká Lucie. Když byla těhotná poprvé, slova doktora pro ni byla svatá a jako většina prvorodiček měla obavy z porodu a případných komplikací. Těhotenství bylo bezproblémové, ovšem tehdy ji myšlenka na domácí porod ještě ani ve snu nenapadla.
„Z porodu jsem měla strach, hlavně z toho, co by se mohlo stát. Jenže jsem si vše představovala trochu jinak. Dlouho jsem přenášela a lékaři se rozhodli pro vyvolávačku. Nesla jsem to dost špatně, protože to bylo zcela proti přírodě. Bivojek byl z mého těla vypuzený, nedala jsem mu šanci ani den navíc, aby přišel na svět tehdy, kdy chtěl on sám,“ vzpomíná Lucie na svůj první porod. Psychicky ji to sebralo. Tehdy nedovedla zabránit tomu, aby se postavila doktorům.
Druhé těhotenství o dva roky později bylo také bez komplikací. „Tehdy jsem již více naslouchala svému tělu a pracovala na sobě. Začala jsem užívat homeopatii, kdyby nastal případ přenášení znovu. Rozhodně jsem nechtěla dopustit, aby došlo k vyvolání porodu,” říká.
Ačkoliv i tentokrát rodila v porodnici, vše bylo zcela jiné. Uvolněná atmosféra, možnost korigovat si průběh porodu v rámci možností za podpory porodní asistentky. „Manžel byl celou dobu se mnou a byl mi velkou oporou společně s mou skvělou porodní asistentkou Květou Novákovou,“ vzpomíná.
I když byl druhý porod o mnoho přirozenější a sblížení s miminkem jednodušší, přesto dnes Lucie ví, že tam bylo ještě pár věcí, které by tenkrát udělala jinak.
Říká se do třetice všeho dobrého. Ačkoliv třetí dítě nebylo plánované, rozhodně bylo chtěné. „Je pravda, že když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, byl to šok. Necítila jsem se na další dítě a zprvu jsem byla hodně negativní,“ vzpomíná Lucie. Bohužel podle toho vypadalo i její těhotenství. Silné nevolnosti a únava ji doslova svazovaly. Postupně se to však zlepšovalo a Lucie se začala na miminko těšit.
„Nejsem v žádném případě zarytá zastánkyně domácích porodů. Třetí porod jsem ale doma plánovala a jsem ráda, že tomu tak bylo. Něco málo jsem si o domácích porodech přečetla. Myšlenka domácího porodu mě překvapila, když jsem ještě ani o Viktorce nevěděla. Tehdy jsem koukala na jeden dokument, kde maminka porodila miminko do vany. Určitě jsem z toho měla obavy, ale věřila jsem sama sobě a té víře, která mě vedla, že je to tak správně. Už jsem si prošla dvěma porody a věřila jsem tělu, že mě ani po třetí nezklame. I přesto jsem cítila velkou pokoru a všechna možná rizika brala na vědomí.“ vysvětluje.
Manžel Štěpán respektoval její rozhodnutí pro případný porod doma. Věřil tomu, že Lucka sama nejlépe ví, co je pro ni a jejich děťátko důležité. „Celé těhotenství jsem prožívala jinak. Na kontroly jsem chodila s větším odstupem, nechala si udělat jen ta nezbytně nutná vyšetření. Měla jsem svou porodní asistentku, a i v porodnici jsem byla zapsaná. Měla jsem potřebu mít papírově vše ošetřené. Cítila jsem za porod doma velkou zodpovědnost a chtěla jsem být připravená v případě komplikací, popisuje Lucka.
Viktorka se nakonec narodila pár dní před termínem. Porod proběhl doma a Lucka je za to opravdu šťastná. S manželem se domluvili, že to tak chtějí oba a vše bylo v tu chvíli naprosto přirozené. Štěpán napustil vanu a pustil hudbu. Vše probíhalo hladce a plynule za přítomnosti manžela a porodní asistentky v příjemném domácím prostředí.
Samotný porod byl neuvěřitelně rychlý. „Opřela jsem se Štěpánovi o ramena podřepla jsem a jednou svojí rukou jsem s pomocí asistentky zachytila Viktorku. Právě narozenou dcerku jsem držela u sebe a viděla jsem Bivojka a Štěpána s Evelínkou, jak stojí nad námi a sledují, co se to stalo. Děti přišly jen pár vteřin po porodu. Bylo to krásné. Ujišťovala jsem se, že je Viktorka v pořádku a nemohla od ní odtrhnout oči. Bylo krásné, že jsme to mohli všichni prožívat společně – já, Štěpán a děti. Takhle hladce jsme to ani nečekali. Dopadlo to přesně tak, jak jsem si přála,“ uzavírá Lucka svůj příběh.
