Příběh o překonání nástrah života
Bylo to jako přímý zásah do srdce, do hlavy, do duše. Jako když dostanete facku a ještě po letech cítíte otisk ruky na své tváři. Je to něco, co nelze zapomenout, přirovnala bych to k AHA momentu, kdy vám prostě v hlavě přecvakne z OFF na ON, a už to nikdy nelze vymazat. Vkradla se mi do hlavy a nechtěla ven. Prostě se tam uhnízdila a zasela semínko, aniž by to byla sama tušila! Tohle semínko jsem nechala klíčit pouhý den. Protože občas srdce pochybuje a člověk si není jistý, zda si jen něco nenamlouvá. A pak musí logicky nastoupit rozum. Rozum během toho jediného dne převzal vládu a snažil se argumentovat, proč NE. Proč to nejde, co by to znamenalo, je to přece nesmysl. Znáte to. Ty pozornost odvádějící řeči, myšlenky, argumenty, opozice. Nedala jsem se. I po celodenním dumání nad variantou NE, jsem přesto sedla k počítači a napsala. Odeslala jsem jasné a zřetelné ANO. Ženě, která do té doby byla jen má známá. Ženě, o které jsem slyšela spíše negativní řeči, a které se občas vysmívali. Přitom je to neobyčejná, velice silná a inspirativní osobnost. Taková, která pomůže a nepokládá zbytečné dotazy. Osobnost, která natáhne ruku a řekne “Vezmi si, zasloužíš si to.” Přišla jsem k ní v době, kdy jsem si nevěděla rady se svým životem a odcházela o jedno obrovské břemeno lehčí a o tisíce myšlenek v hlavě bohatší.
Markétko, jednou jsi mi řekla, že už když jsem poprvé u tebe seděla zoufalá a s pláčem, cítila jsi, že to není náhoda. Že jsem přijít měla a že Vesmír to takhle zařídil cíleně.
Můžeš mi vysvětlit, jak ty sama chápeš Vesmír, Universum nebo jak to chceš nazvat?
To je dost široká otázka. Nazývám to stejně – Vesmír, Univerzum, vědomí. Raději používám název VĚDOMÍ. Pod vesmírem si člověk představí planety, souhvězdí atd. A to není tak úplně přesné, i když to s tím souvisí. Já to vnímám jako substanci, plazmu, která je neutrálního původu (dalo by se to nazvat absolutní inteligence), a myšlenky z ní tvoří různé tvary a situace. Důležité je chtění a touha toho člověka. To je něco jako hnací motor, aby se z té myšlenky stala reálná věc.
Druhá věc je použitý výraz “vesmír to tak chtěl“. To je spíš myšleno, že jsi vyslala do vědomí vesmíru myšlenku o pomoc a tvoje osobní vědomí (někdo to nazývá duše) vyhodnotilo nejbližší osobu v tvém okolí, která má vhodnou energii pro tvůj požadavek.
Takže věříš, že NĚCO nahoře řídí naše životy, osudy, anebo si je do jisté míry ovlivňujeme sami?
Ano, řídí nás genetické nastavení vzorců chování z útlého dětství až sem. Některé vzorce dědíme v genech, jiné nabíráme celý život. Každý prožitý okamžik nám vyhodnocením situace nastavuje nové vzorce chování, ty se usídlí v mozku. Jakmile přijde podobná situace, automaticky se zachováme podle toho, jak jsme vyhodnotili situaci poprvé. Můžeme si svůj život ovlivňovat i řídit sami, pokud začneme žít vědomě svůj život. Dávat pozor na to, co si myslíme, na své strachy a vědomě je odbourávat a překonávat. Nastavovat nové vzorce, tím že jsme přesvědčeni, že to bude tak, jak my sami chceme.
Ty sama máš velmi silně vyvinutou intuici, viď?
Ano, mám. Dá se k tomu dopracovat. Není to tak jednoduché, jak se zdá. Určitě to není ze dne na den, je to celoživotní proces. A velká víra v sebe a vědomí.
Dříve ses zabývala kraniosakrální terapií, mohla bys to blíže objasnit?
Dělám ji i dnes. To se nedá opustit. Tato terapie srovnává všechny energetické systémy do řádu (souladu). Představte si lidské tělo jako pravidelnou mřížku v 3D. To vše jsou systémy, je jich hodně. A také přesahují i fyzické tělo do dost velké vzdálenosti. Každý systém má svůj pohyb a na tomto pohybu je tato terapie založená. Kranio jsou lebeční kosti a sakrum je křížová kost, takže se pracuje s centrálním nervovým systémem. Kolem páteře právě vzniká tento pohyb.
Takže když k tobě přijde člověk, svěří ti své problémy a starosti, jak přesně pomáháš, léčíš? Jde spíše o popostrčení onoho konkrétního člověka správným směrem, když už on sám nedokáže rozlišit, kde ten správný směr je?
Správný směr neexistuje. Jakékoli popostrčení je správné. Vše je jen úhel pohledu a dá se změnit. Pokud ten člověk chce a není spokojený se stávajícím. Já mu poradím jen jak na to. On sám si vybere, jak chce dále životem jít. Používám několik technik. Podle toho na jaké úrovni ten problém je. Když má někdo deprese a sklony k sebevraždě, tak mu nebudu říkat, aby hledal chybný vzorec strachu u sebe. Položím jej na masérské lehátko a nechám ho odpočívat, udělám kraniosakrální osteopatickou terapii. Když někdo potřebuje pochopit situaci rozumem, uděláme automatickou kresbu a podíváme se, co tam bylo za trauma v rodě.
Musí být člověk při téhle práci také do jisté míry dobrým psychologem?
To ano, a hlavně musí vědět, jak fungují ty vzorce chování a energetické systémy. Jak zacházet se slovy. Etikoterapie a podobně.
Markétko, sama jsi prožila velmi těžké životní období. Nejdříve s otcem svých dvou dcer, kdy jsi byla ponižována, kdy ti nadával a dokonce došlo k fyzickému napadení. Potom, a to není dlouho, ti lékaři diagnostikovali nádor. Mohla bys mi říct o některé tvé životní kapitole trochu víc?
To by bylo asi na dlouho. Já jen vím, že ta první věc mě obrátila k sobě samotné a začala jsem se vzdělávat. A hledat důvod proč je život o těchto věcech. Proč se člověk trápí. Hledání smyslu života, a podobně. Dovedlo mě to k velkému uvědomění. Druhá těžká věc byla diagnostikovaná jako rakovina. Jednoduché to nebylo, ale zvládla jsem to, jsem zdravá. Pomohla mi v tom kolegyně. Opět jsme hledali špatné návykové vzorce z dětství až do dospělosti. Dnes už se na to tak nedívám. Beru to jako výzvy. Když je člověk překročí o to je pak silnější.
Proč myslíš, že jsi onemocněla, co jsi měla touhle lekcí pochopit?
Těch věcí, co jsem musela pochopit, je více. Každá věc má 14 základních důvodů. Nejdůležitější je neházet vinu na ostatní, ale jít do pokory a odpuštění. Tak jedině přichází pochopení naší bolesti. A následná změna postoje uzdravuje vzorce neboli bloky. Tím se člověk uzdravuje. Nemoc přichází z genetické výbavy, vždy ji v životě žijeme. Tím si ji můžeme uvědomit a následně změnit. Mentální příčiny jsou popsány v různých knihách. Rakovina je vždy o pocitu ukřivdění. Nechtění dále žít. Nebo pocitu, že již nejsme schopni milovat nebo nechceme milovat.
Mám pocit, že obojí je to stejné: “Nechtít žít = nechtít milovat”
Jak žiješ teď? Co ti nemoc vzala a co ti dala?
Život se mi po léčbě chemoterapie začíná zásadně měnit. Sama jsem zvědavá, kudy se bude ubírat. Nabízí se mi hodně nových příležitostí.
Nemoc mi nic nevzala, ba naopak myslím, že mi hodně dala. Pocit hlubší lásky k sobě. Vážím si sebe sama více a každého dne, ve kterém se znovu probouzím. Je v tom více klidu, odevzdanosti, pokory, smíření.
Přivedlo mě to zpět k lásce a tudíž k chuti žít dál.
Děkuji, jsi skvělá, velice otevřená, upřímná a čistá duše. Moc si vážím tvých slov, která dokáží dodat neuvěřitelnou sílu už jen jejich přečtením. Přeji Ti hlavně ZDRAVÍ, o to ostatní se dokážeš postarat sama. Protože už dávno víš, jak na to. Našla jsi totiž ten způsob tím, že jsi našla samu sebe. A to je to podstatné – začít se milovat a začít žít za sebe. Ne pro jiné, ne za jiné. Jen sama za sebe.
Jestliže budete mít zájem o kontakt na tuhle inspirativní ženu, uvádím:
ma********@gm***.com
Tel.: 608 753 443
Zdroj foto:Pixabay.com
