Marie Scott je důkazem, že život na vozíku není překážka, ať si usmyslíte dokázat cokoliv.
Marie Scott si splnila dětský sen a začala jezdit na koni. Bylo jí sedmadvacet, když se kůň splašil a Marii shodil ze sedla takovým způsobem, že si poranila páteř a míchu. Od té doby je na vozíčku. Kde by jiní na život rezignovali, žije ho Marie naplno. Z loňska má doma stříbrnou medaili z mistrovství světa v kanoistice, od letošního srpna je maminkou malého Adama.
„Věděla jsem okamžitě, že je to průšvih. Jsem zdravotník, navíc mě hospitalizovali v nemocnici, kde jsem předtím pracovala. Ani jsem se lékařů neptala na prognózu, vyčetla jsem ji okamžitě z jejich chování,” vzpomíná Marie na den, který jí změnil život. Setkání se zdravotní sestřičkou z americké ambasády, která je momentálně na mateřské se synem Adamem, působí jako z jiného světa a já v duchu nadávám sobě i svým kamarádům za své občasné sebelítostivé tendence a diskuze o zdánlivém životním neštěstí. „Ano, jsou věci, které na vozíku nejdou. Ale taky je spousta těch, které dělat můžu. Každopádně chvilku mi trvalo, než jsem se svým stavem srovnala,” vypráví otevřeně. Ani psychicky sebesilnější člověk se nevyhne období výčitek, hledání odpovědi na otázku “proč zrovna já”, smutku, strachu. „Když jsem se zranila, bylo mi sedmadvacet. Takže jsem logicky řešila i to, jestli budu schopná dívat se sama na sebe jako na ženu, jestli se najde muž, který mě bude chtít, jestli budu schopná vést s ním intimní život a v jaké podobě,” vypráví. Musela se naučit znova vnímat své tělo a počítat s tím, že se – ochrnuté od kyčlí dolů – chová úplně jinak, než byla zvyklá. Naštěstí možnosti lidského života jsou fyzičnem limitované jen částečně. Podle Marie hraje hlavní roli hlava, tedy psychika. Životaschopnost, s níž se částečně rodíme, ale kterou si také můžeme (a měli bychom) aktivně pěstovat, je něco, co nám podle ní nevezme žádné fyzické zranění. „Pochopitelně že je to někdy frustrující, když hlava by chtěla a tělo nemůže, protože má limity. Ale je tolik věcí, které se dělat dají a které lidé skrze sebelítost nevidí,” říká a dodává: „Život je takový, jaký se ho rozhodnete mít. Když si řeknete, že všechno bude špatně, pravděpodobně to tak opravdu bude.“
Hledám duchovní sílu, abych mohla vstát
Pro všechno špatné, co se nám děje, potřebujeme nějaké vysvětlení; odpověď na otázku proč. Marie si své zranění vysvětluje tím, že dostala od života pořádný kopanec možná z toho důvodu, aby se nad ním zamyslela, nepromarnila ho, zkrátka žila ho lépe. „Někdy si říkám, že to byla až moc razantní ťafka. Vím, že to zní jako klišé, ale kdyby nepřišla, kdo ví, jestli bych svým životem neproplula bez většího cíle,“ krčí rameny. Proto se neupíná ani k nadějím, že by jednoho dne mohla z vozíku vstát. „Stát se to může, někteří lidé po úraze žijí a rehabilitují jen a pouze s vidinou toho, že se znovu postaví na vlastní nohy. Já hledám spíš duchovní sílu a klid. A kdo ví, možná až k ní jednoho dne dojdu, nebudu vozík potřebovat,“ vypráví a dodává, že když padá hvězda a má si něco přát, nikdy se to netýká jejího zranění, ale spíš zdraví celé rodiny a hlavně Adamova. Otěhotněla i porodila přirozenou cestou a zatím je se synem na mateřské dovolené. Už příští rok ale plánuje vrátit se zpátky do práce. „S kočárem bohužel nevyjedu a jak začne Adam lézt, nepředpokládám, že mu budu stačit. Takže si s manželem hlavně z praktických důvodů role vyměníme,” říká. Její zranění se pochopitelně odrazilo i na partnerském vztahu. Současný manžel Thomas je láska jejího života, znají se jedenáct let. Několikrát se rozešli a sešli, aby si po letech uvědomili, že patří k sobě. Když Marie spadla z koně, měli zrovna období, kdy spolu nechodili. „Měla jsem štěstí, že Thomas byl trpělivý a dal mi čas. Po úraze jsem procházela obdobím hledání a v jednu chvíli jsem ho dokonce odehnala. Měla jsem pocit, že na vozíku nejsem dost dobrá partnerka. Pak jsem si uvědomila, že jedině když člověk přijme sám sebe, může lásku přijímat i dávat. A těší mě, že mám vedle sebe muže, který je zároveň mým nejlepším přítelem.“
Proč se bojíme zeptat se?
S fyzickými překážkami se Marie vyrovnala, hůř se jí bourají bariéry, které dodnes přetrvávají ve společnosti. „Když přijedete na úřad, kde recepce je tak vysoko, že vás nikdo nevidí a vy musíte hulákat, aby si vás vůbec někdo všimnul, z toho je mi smutno,” svěřuje se. Invalidní vozík podle ní funguje lépe než neviditelný plášť a řada lidí v jejím okolí dělá jako by vůbec neexistovala. Přitom každého bez výjimky zajímá, co se jí stalo, jak se žije na vozíku mladé ženě s dítětem v náručí, jak porodila, jak to zvládá. Ovšem otázku nepoloží nikdo žádnou. „Lidé reagují podle toho, jaké oni sami mají strachy. Většina když si představí, mě před pár lety nevyjímaje, že na tom budou jako já, řeknou si: A co bych dělala já? Já bych radši nežila.” Mají strach, proto nejdou do konfrontace, neptají se, nemluví, stáhnou se do sebe,” vysvětluje. Podle ní bychom se my dospělí mohli poučit z reakcí dětí, kteří k Marii prostě přijdou a položí spousty otázek bez uzardění a diplomatických kliček: co se stalo, jak se to stalo, bolí to …??? Přitom kdybychom i my dospělí o věcech mluvili, mohlo by nám to pomoct nejen lépe pochopit lidi jako je Marie, ale i své vlastní strachy a tím pádem celý život.
Zdroj foto: Pixabay.com
