Když přijde dobrý nápad, vypravte jej do světa a jděte dál, říká Jonáš Ledecký

Říkáte si někdy, co je vlastně štěstí? Tulíňkovi, nová kniha Jonáše Ledeckého vám na tuto otázku možná odpoví. Nečekejte dlouhý román, k vyjádření toho nejdůležitějšího netřeba tisíců slov. Úspěšný výtvarník a hudebník, který už dávno není jen synem slavného otce, do knihy vložil příběh své lásky. Jeho doménou se ale staly komiksy, s nimiž slaví úspěchy již od puberty. Co ho na nich tolik fascinuje a jak to má nyní se svou druhou vášní – hudbou? I to se dozvíte v rozhovoru.

Co byste řekl ke své knize? Odkud přišla inspirace, bylo to při ilustrování Veršů potrhlých?

Tahle kniha mě napadla vlastně ještě asi o rok dříve, než jsem ilustroval Verše potrhlé. A ten nápad přišel, když jsem usínal se svou ženou. Jako vždy se mi honila hlavou spousta různých myšlenek a nápadů. Mám už raději připravený notes nebo telefon, kam si vše zapisuji. I když mi u spousty nápadů nakonec přijde, že za nic nestojí, tenhle se mi líbil a rozhodl jsem se ho rozpracovat. Takže ta kniha je vlastně o mé ženě a o mně, dvou lidech, kteří se velmi milují. Asi i proto, když po mě chtěli anotaci ke knize, shrnul jsem ji takto: Co vás ráno dostane z postele? A co je vlastně štěstí? Tulíňkovi v tom mají jasno. A vy?

Co je pro Vás tím štěstím?

Pro mě je to jednak to, že mohu dělat, co mě opravdu baví, a pak samozřejmě to, že mohu být se svou milovanou ženou. S nikým jiným bych být nechtěl, to je štěstí.

V knize, byť třeba mezi řádky, si něco najdou děti i dospělí?

Určitě, řekl bych, že je to taková ta knížka, kterou dospěláci mohou číst dětem před spaním. Mají ji přečtenou za pět minut včetně toho, že si děti prohlížejí obrázky. Zkrátka hezká knížka na dobrou noc.

Co Vás obecně v tvorbě inspiruje?

To je pokaždé něco jiného. Vždy říkám, že pro výtvarníka je největší inspirací deadline. Ale to už většinou ke konci, kdy má nápad a potřebuje jej dodělat. Znám spousty výtvarníků, kteří mají úžasné nápady, ale pak na nich pracují třeba celý život. Já jsem smířený s tím, že cokoliv udělám, nebude dokonalé, ale je potřeba se posouvat dál. Jakmile tedy nějaký dobrý nápad přijde, je potřeba ho vypravit do světa a začít pracovat na něčem dalším.

Člověk mívá často pocit, že co udělá, není dokonalé.

Přesně tak, ale ono to perfektní stejně nikdy nebude. Minimálně pro autora ne. I když je to zvláštní, protože spoustě lidí to pak dokonalé přijde…

Asi je i dobré se pak k projektům už nevracet?

To většinou také, i když u mě to funguje obousměrně. Občas se k některým věcem vrátím a říkám si, jak jsem něco takového vůbec mohl pustit. Pak jsou ale zase takové, kde si řeknu, že je to vlastně dobré a už toho mám za sebou opravdu docela dost, a to mi ještě nebylo třicet. Vnímám pak pozitivně, že jsem se toho nebál a danou práci prostě udělal.

Vytvořil jste úspěšný komiks o Karlu IV. a zpracoval i nějaká Čapkova díla. Nezamýšlíte třeba nějaká další historická či literární témata? Spoustě mladých tato forma možná hezky připomene historii či zajímavá díla.

Přiznám se, že mě víc baví si vymýšlet příběhy vlastní, takže tu historii už mám asi za sebou. Teď například s kamarádem Michalem Suchánkem chystáme komiks, který se bude zabývat budoucností. Jde o takový soubor postapokalyptických povídek.

Tíhnete tedy spíš ke sci-fi, superhrdinům a možná i právě s přesahem do zvířecí říše?

Rád to střídám, měl jsem to tak odmalička. Bavilo mě kreslit komiksy, ale zároveň jsem si listoval v encyklopediích o zvířatech a kreslil je. Takže lidé a zvířata mě vždy bavili.

Rozpoznáváte prý špatně barvy. Myslíte si, že to může být pro umělce třeba i výhodou, že Vás tolik při tvorbě neomezuje, co se k čemu hodí?

Možné to je. Dřív jsem se často bál vybarvovat si ilustrace sám, ale pak jsem se poznal s Michalem Suchánkem, kterého zajímalo, jak by to vypadalo, kdybych komiks vybarvil sám. Udělal jsem tedy takto jednu z povídek, které připravujeme. Bylo to někdy v době, kdy jsem ilustroval Verše potrhlé, a začalo mě to hrozně bavit. Najednou totiž vše vypadá přesně tak, jak chci, nesahá do toho žádný jiný výtvarník. I když jsem vždy spolupracoval se skvělými lidmi, tak ve chvíli, kdy ilustrace i vybarvuji, vypadají přesně tak, jak si přeji. Když chci, aby opravdu vše sedělo a působilo realisticky, a nikdo například neměl v pleti zelené odstíny, tak mám v ateliéru Michala a další lidi kolem sebe, na které se mohu obrátit a zeptat se, jestli jsou barvy správně.

Byla komiksová tvorba jednoznačnou volbou nebo jste zkoušel i jiné výtvarné techniky?

Jeden čas jsem i maloval, šlo o takové hodně expresivní malby. Dokonce jsem měl soubornou výstavu s názvem Vivid Girls, což byly takové expresivní barevné akty.

Jste příznivcem spíše tradičního kreslení nebo raději využíváte technologie?

Třeba právě Michal Suchánek dělá vše digitálně a já u něj sedím s tužkou v ruce. Všechny skici začínám na papíře, co potřebuji, tak pak rozpracuji v počítači, ale finální kresba za mě musí být pořád tužkou nebo inkoustem na papír. Dostanu tam pak sebe a všechny svoje limity, nemůžu si ničím pomáhat. Vím, že to rukou nebude dokonalé, a to se mi na tom líbí.

Pamatujete si, kdy přišel takový zásadní impuls, kdy jste si řekl, že tohle je to, co chcete dělat?

To si pamatuji velice přesně, bylo to v roce 2001 a v kinech měl akorát mít premiéru Spider-Man. Maminka mi předtím koupila komiks, který tu zrovna začali také vydávat, a když jsem ho otevřel, řekl jsem si, že tohle chci dělat. Do té doby jsem podobný styl ilustrace neviděl. Sice jsem četl komiksy, ale znal jsem Kačera Donalda nebo Rychlé šípy, jenže tohle bylo kreslené úplně jinak. Tehdy mi bylo jasné, že se chci tímhle způsobem naučit kreslit, a to mě nasměrovalo. Kreslil jsem odmala, ale to bylo jiné. Právě knížka Tulíňkovi je takový můj odkaz zpět na knihy, na nichž jsem vyrůstal. Miloval jsem díla od Maurice Sendaka nebo Richarda Scarryho, takže tohle je taková moje pocta těmto výtvarníkům.

Co je podle Vás důležité, když se chce člověk věnovat umělecké tvorbě profesionálně? Talent je základ, ale jistě nestačí. Mnoho talentovaných třeba odrazují rodiče a tlačí je spíše tzv. perspektivnějším směrem.

Řekl bych, že určitá houževnatost. A musí u toho člověk opravdu zůstat, rozhodnout se, jestli tomu opravdu chce věnovat čas a úsilí, protože to není žádná sranda dodělat obrázek nebo potom celou knihu. Jestli něco můžu poradit, tak nenechávejte rozdělané věci, vždy je dodělejte, abyste si zvykli, že je potřeba dokončovat svou práci. To je důležité. A co se týče rodičů, tak ten odvěký boj dětí s rodiči není špatný. V dětech to probouzí určitou dravost a ty, které to tak mají, dosáhnou svých cílů. Když opravdu o něco stojí, je tahle cesta pro ně možná lepší, než když to mají hodně jednoduché.

U Vás se láska k umění projevovala už od dětství, ale nelákala Vás třeba někdy sportovní kariéra jako Ester?

My jsme oba závodili na snowboardu, nejdřív ve freestylu a později v paralelním slalomu. Já jsem pak svou sportovní kariéru završil na juniorské olympiádě v Polsku, kde jsem se tedy valně neumístil. Ale v té době mě to už tolik nebavilo, dělal jsem zrovna přijímačky na střední školu a věděl, že se stejně sportu nebudu moci věnovat vrcholově. Navíc mě tehdy Ester začala předjíždět, takže mi bylo jasné, že to nemá cenu. Mě bavilo kreslit a také jsem založil svoji kapelu a měl úplně jiné zájmy.

Pro sestru tvoříte závodní oblečení. Nepřišla nějaká nabídka spojit se například s nějakou módní značkou? A šel byste do toho?

Zatím o tom nemohu příliš mluvit, ale zrovna o něčem takovém jednáme.

Do umělecké sféry jste skočil i po hudební stránce. Jaký styl je Vám nejbližší?

Nejraději poslouchám asi blues, ale ne výhradně. Poslechnu si rád většinu žánrů, ale všechno ze staré školy. Od Paula Simona po Prince… A v té vlastní tvorbě je to hodně postavené na kytaře. Takže umělci jako Stevie Ray Vaughan, John Mayer nebo Hendrix a Clapton. Jelikož mám trio (kytara, basa, bicí), tak mě zkrátka baví hrát podobné věci. A kapelu mám, abych si to užil, pro radost. I písničky skládám tak, aby mě bavily hrát.

Se svou kapelou jste hostoval na tátově mini festivalu. Jak jste si to užil? Baví Vás ta festivalová atmosféra nebo třeba raději vystupujete v klubech?

Docela rád hraju kluby, protože jsem daleko blíž lidem a můžu si s nimi normálně popovídat. Oproti tomu na festivalech člověk kolikrát i špatně na lidi dohlédne. Ale zrovna ten festival, co jsme jeli s tátou, to bylo hrozně fajn. Celková atmosféra a kapely, se kterými jsme vystupovali.

Nyní se na prkna Divadla Broadway vrátil muzikál Vánoční zázrak, do něhož jste také autorsky přispěl úvodní skladbou. Přišla třeba někdy myšlenka, vytvořit větší hudební dílo?

Myšlenka tam byla, ale pak jsem ji brzy zavrhl, protože nevím, kdy bych to stíhal. I teď třeba vím, že kapelu hrozně zanedbávám. Protože mám opravdu vynikající muzikanty, bubeník hraje u Marty Jandové a basák začal hrát s tátou, a chtěl bych s nimi hrát víc a zajišťovat nám víc koncertů. Jenže jak do toho dělám jiné věci, tak najít si čas je to nejtěžší.

Vy jste jako rodina hodně semknutí, měl jste ale i nějaké rebelské období?

Asi mě nic takového nenapadá, žádné velké rebelství. Protože i když jsem rodičům řekl, že nepůjdu na vysokou školu, tak to vzali absolutně v pohodě. Říkal jsem jim, že chci dělat tohle a tohle, což se na škole nenaučím, zdokonalit se v tom a začít normálně pracovat. A oni viděli, že jsem pracovitý typ, neflákám se a jdu si za tím, co chci.

Mohou Vás teď lidé někde slyšet, případně vidět Vaše práce?

Pravděpodobně na podzim příštího roku plánujeme výstavu, protože mi bude v září třicet a chtěl bych udělat takovou větší výstavu toho, co jsem za tu dobu stihl. Takže tam budou k vidění například originály z knihy Tulíňkovi nebo z Veršů potrhlých a další. Také komiksy, které jsem dělal do Playboye. Zároveň by měla vzniknout publikace, v níž by měli lidé možnost vidět pohromadě právě například komiksy z Playboye, které nikdy nevyšly jako souborné vydání.

Takže s blížícími se kulatinami bilancujete?

To ano, říkám si, že když už se takhle ten čas počítá, je fajn říct si, co člověk udělal a co bude dál. Už mám i v hlavě takový koncept na ta další desetiletí.

A prozradíte nám nějaký svůj sen?

Co mohu prozradit, tak je zmiňovaný komiks After Punk, který se chystáme vydat v září příštího roku. Jedná se o povídky z postapokalypsy, které píšu a kreslím napůl s Michalem Suchánkem.

A něco optimističtějšího než postapokalypsa?

Pro mě úplně nejoptimističtější věc, co jsem kdy udělal, tak je kniha Tulíňkovi. Nic optimističtějšího a milejšího si asi nedovedu přestavit.

Tak možná až přijdou děti, tak se dostaví i nové nápady a inspirace?

To je jasné, na to se těším.

Co Vám dělá v životě největší radost?

Nevím, čím to je, nebo tuším, ale od léta jsem nejšťastnější, co jsem kdy byl. Takhle skvěle jsem se dlouho neměl. Je to asi takové vnitřní nastavení.

Je něco, co se Vás ještě nikdo nezeptal, ale třeba byste ráda řekl?

Popravdě, já si většinou věci držím tak nějak v tajnosti, takže jsem vlastně rád, že se nikdo neptá. A když je něco, co chci lidem sdělit, tak to většinou udělám. Co bych ale rád zmínil, že již nějakou dobu máme e-shop, který vznikl jako součást mého portfolia. Lidé si tam mohli koupit mé věci, ke mně se pak přidal táta a postupem času i sestra, takže se z toho stal takový náš rodinný e-shop. Lidé si tam teď mohou koupit od Ester třeba podepsané tréninkové deníky nebo trička, tátovy desky, mé knihy a komiksy. Tulíňkovi je tam možné pořídit například i s osobním věnováním, případně i originální ilustrací navíc. Je to skvělý dárek pro každou příležitost.

Na rozdíl od svých vrstevníků nejste ani příliš aktivní na sociálních sítích, kde se každý ke všemu vyjadřuje a sdílí.

Mě totiž vůbec nebaví, nerad na nich trávím čas. Mám spoustu kamarádů, kteří mi říkají, že bych jako výtvarník měl prezentovat svoji práci, ale já vždycky říkám, že bych pak neměl čas na svoji práci, protože ty sociální sítě zaberou spoustu času a tak strašně rychle se mění, že na to nemám čas. Mě baví především tvořit věci, ne se zabývat svojí image a prodáváním sama sebe. Ani ke komunikaci s přáteli sítě nepoužívám.

Máte nějaké životní motto?

Motto, kterým se řídím asi nejčastěji je, že s velkou mocí, přichází velká zodpovědnost. Ale těch je asi víc, nedá se to shrnout. Dobré motto ještě je nebrat se tak vážně. Foto: se souhlasem Jonáše Ledeckého