Titanic: Příběh, jež stále vzbuzuje emoce, ožívá na unikátní výstavě

Některé příběhy a události se nesmazatelně zapíší do dějin, ale ne vždy jsme za to rádi. Když se v dubnu 1912 vydal na svou první plavbu královský poštovní parník s názvem Titanic, očekávání byla velká. Jednalo se o opravdu nezapomenutelnou plavbu, ovšem nakonec v cela jiném smyslu, než bylo zamýšleno. Souhrou hned několika nešťastných skutečností se Titanic 14. dubna 1912 potopil po srážce s ledovcem na dno Atlantského oceánu.

Impozantní a údajně nepotopitelná loď

Společnost White Star Line zadala začátkem 20. století do výroby hned tři obří lodě, avšak Titanic pro ni byl nejdůležitější. Právě do něj investovala nejvíce peněz a se svými více jak 269 metry na délku, přes 28 metry na šířku a váhou přes 52 tisíc tun se stal největší do té doby postavenou lodí a zároveň i největším pohybujícím se objektem. Například každým z jeho komínů by snadno projela lokomotiva (kouř byste však viděli stoupat pouze ze tří z nich, čtvrtý sloužil k odvodu par z kuchyně a klimatizaci, jíž byly vybaveny nejdražší kajuty). Loď zároveň nabízela nejvyšší úroveň komfortu, a to nejen v první třídě. Byla vybavena na svou dobu špičkovými technologiemi jako elektrické výtahy, splachovací toalety apod.

Smůla, nebo osud?

V osudnou noc však došlo k souběhu hned několika nešťastných skutečností, v jejichž důsledku skončil Titanic několik kilometrů pod hladinou a ani jeho dokonalá konstrukce jej nezachránila. Pozdější výpočty ukázaly, že pokud by se loď střetla s ledovcem čelně, nedošlo by k jejímu potopení, avšak posádka neměla zkušenosti s ledovci, takže netušila, že nad hladinou je vidět pouze 10 procent z něj. Na poslední chvíli tedy učinila manévr, díky němuž se sice přímé srážce vyhnula, ale pod hladinou ponoru se trup otřel o část ledovce, která není okem viditelná.

Některé spoje se ukázaly jako nedostatečně pevné a zároveň i tak pevný materiál jako ocel se stal méně pevným, když se střetla na jedné straně vysoká teplota z kotelen a skladu uhlí a na straně druhé ledová voda. Právě toto pnutí bylo osudným. Trup povolil a voda se nahrnula do více komor, než bylo únosné. Při zatopení čtyř by se Titanic stále ještě udržel na hladině, ale voda pronikla i do páté a šesté komory. Přesto se Titanic ještě přibližně dvě hodiny držel na hladině.

Potíže začaly přitom již dříve, kdy se ke kapitánovi dostalo varování před ledovci, které sice postoupil dál, ale jelikož mu nikdo příliš nevěřil, nedoputovalo k velícímu důstojníkovi. Dalekohled, který má mít k dispozici hlídka v tzv. vraním hnízdě, zůstal uzamčený, neboť důstojník, který ho měl na starosti, byl na poslední chvíli převelen a zapomněl předat klíče od skříňky, kde byl dalekohled uložen. A jelikož byla nezvykle klidná hladina, ani vlny hlídku nevarovaly, že se ve vodě nachází nějaký objekt.

Loď disponovala pouhými 20 záchrannými čluny (z toho 16 bylo pevných) a jelikož byl Titanic považován za nepotopitelný a na jeho trase se ani běžně nevyskytovaly ledovce, vlastně nikdo nevěděl, jak se chovat při nástupu do záchranného člunu. Posádka dokonce měla problémy i s jejich spuštěním na hladinu. Došlo tak k tomu, že některé odjely poloprázdné a některé se převrátily. Přežít ve vodě o teplotě -2 stupně je přitom prakticky nemožné, uvádí se, že člověk v ní vydrží nanejvýš 7 minut, záchrana by však měla přijít nejpozději do 4 minut. V průběhu evakuace se také začaly projevovat skutečné charaktery mnohých lidí.

Noc, kdy se Titanic potopil, byla temná, svítily pouze hvězdy, tichá a i hladina byla obvykle klidná. Na přeživší v záchranných člunech tak čekala ještě další výzva – nepropadnout panice, než dorazí záchrana, o které netušili, zda je vůbec na cestě. Nakonec se z celkového počtu 2 200 cestujících podařilo zachránit pouhý zlomek, více jak 1 500 osob zahynulo, a to především v důsledku podchlazení.

Vstupte na chvíli na palubu

Příběh Titanicu fascinuje lidi celá desetiletí a chcete-li se nejen o lodi a její plavbě, ale také o některých cestujících dozvědět víc, vydejte se ještě do 28. června 2026 na výstavu do pražských Letňan. Projdete si věrné rekonstrukce kajut, zjistíte spoustu zajímavostí, dotknete se pomyslného ledovce, zažijete plavbu i potopení v imerzivní zóně či prostřednictvím virtuální reality a mnoho dalšího.

Výstava je plná artefaktů získaných přímo z vraku Titanicu. Mezi nejzajímavější patří například nádobí, oblečení, které se několik kilometrů pod hladinou dochovalo, neboť bylo uzavřeno v kvalitním koženém kufru, či sada parfémů, z nichž je stále ještě cítit vůně (to si však návštěvník bohužel nemůže vyzkoušet „na vlastní nos“). Tyto vzorky patřily obchodníkovi s parfémy, který byl sice mezi zachráněnými, ale jeho portfolio zůstalo ve vraku.

Veškeré artefakty se podařilo získat během devíti expedic a stovek ponorů, jež realizovala od roku 1985 společnost RMS Titanic, Inc. – správce vraku. Celkově již bylo vyzdviženo více než 5 500 předmětů. Po vraku Titanicu se pátralo dlouhé roky a nakonec byl objeven zcela náhodně při expedici, kde bylo hledání vraku pouhou zástěrkou. Francouzský oceánolog byl s kolegy požádán americkým pentagonem, aby jim pomohli nají ztracenou jadernou ponorku. Souhlasili, ale pouze pod podmínkou, že dostanou prostředky a možnost skutečně poté pátrat i po vraku nejznámějšího parníku všech dob.

Vydáte-li se na výstavu, v první části se nejprve dozvíte něco o období, kdy byl Titanic postaven, tedy začátku 20. století. Národní technické muzeum například zapůjčilo parní stroj či Křižíkovo dynamo, neboť podobná zařízení se nacházela i na Titanicu z důvodu jeho elektrifikace. Hned při vstupu také obdržíte palubní lístek se jménem jednoho z cestujících na Titanicu a v samém závěru výstavy na seznamech přeživších a těch, kteří zahynuli, zjistíte, zda jste ztroskotání přežili.

Ještě před odchodem z výstavy si můžete nechat zhotovit fotografii na přídi lodi a třeba napodobit proslulou scénu z filmu Jamese Camerona.

Vrak Titanicu pravděpodobně do padesáti let zcela zmizí, neboť i na jeho fotografiích můžete vidět, že je obalen bakteriemi, které jej pomalu ničí. Avšak i díky záchranným expedicím bude jeho příběh, a především pak příběhy cestujících, žít dál v muzeích a na obdobných výstavách jako je tak pražská.

Zdroj: redakční text, výstava Titanic Foto: Kristýna Solničková (Ženy s.r.o.) se souhlasem