„Syn se pořád ptá: Mamko, kdy pojedem za tátou do nebíčka?“ říká Nikol Jirková. Pomohou i Ženy rodině, jejíž otec odešel příliš brzy?

Nikol Jirková si na vlastní kůži prožívá příběh, který by asi nikdo z nás žít nechtěl. Jejímu muži objevili a odoperovali nezhoubný nádor na mozku v době, kdy byl syn Jáchym maličký – jen aby se nemoc vrátila ve zhoubné a neléčitelné podobě, když si pořídili druhé společné dítě, holčičku Rozálii.

Nikol po vyčerpávajícím roce, kdy pečovala o novorozenou dcerku, tříletého syna a manžela v terminálním stádiu nemoci, zůstala sama, bez prostředků a bez zázemí. Děti i ona potřebují pomoc. Je to pro ni nová a nepříjemná situace – jak říká, vždycky byla člověk, který se se vším dokázal poprat sám. Přesto říká: Věřím, že bude zase líp. Povídaly jsme si spolu o dětech, o ní i o tom, jak se jezdí do nebíčka a jestli Jáchym někdy uvidí moře.

 

Odkaz na sbírku, která by Jirkovým pomohla překlenout nejhorší období, najdete ZDE.

Povězte mi, jak se mají děti…

Je to náročné, co vám mám povídat. Co manžel odešel, syn to nezvládá úplně dobře – ani jsem nevěděla, jak hodně na něm visel. Jsou mu teď čtyři, což je na tohle mizerný věk. Ale je to úžasňák. Má svoji palici, je to osobnost. Snaží se mi pomáhat: „když tady tatínek není, tak já ti pomůžu. Dneska nemusíš, dneska po Rozárce uklízím já.“

Jenže každou chvíli zničehonic vybouchne. Nejspíš si vzpomene na manžela. Je to jak Jekkyll a Hyde. Teď je v péči psycholožky, to mu pomáhá. Je to složité. Jak máte čtyřletému dítěti vysvětlit, že mu prostě umřel táta? On ví, že je táta v nebíčku, ale každý den se mě ptá: mamko, kdy pojedeme za taťkou do nebíčka?

Je mi pěkně nepříjemné o tom vůbec mluvit – vždycky jsem byla takový ten typ co všechno zvládne, všechno zařídí a zaplatí. Jenže jsme to prostě měli naplánované společně.

Chcete něco říct o manželově nemoci?

Kdybychom si tady o tom chtěly povídat, tak je to třeba na několik hodin, to víte. Ale ve zkratce – manželovi v roce 2016 zjistili nádor na mozku. Nejdřív tvrdili, že je to nezhoubný nádor, všechno v pohodě. Odoperovali ho, vrátil se do běžného života, pracoval, vzali jsme si hypotéku... Naučil se chodit, fungovat, hlídal dítě, když jsem chodila do práce. Oba jsme pracovali. Všechno bylo fajn, pak jsem otěhotněla a najednou se nádor začal zvětšovat. Lékaři ho poslali na chemoterapii, zkoušeli dva cykly, ale museli ji ukončit ze zdravotních důvodů. A pak se to začalo sunout dolů.

Zhoršovalo se to postupně – začal zapomínat, být zmatený. Byly to drobnosti, kterých si člověk, který ho nevidí dvacet čtyři hodin denně, skoro ani nevšimne. Ale já je viděla.

Pak lékaři přišli s tím, že se nádor stal zhoubným. A ještě začal růst na druhé straně hlavě další. Můj muž pomalu ochrnoval, měl levostrannou hemiparézu, nejdřív ruky, pak nohy. Nakonec šel na ozařování, po kterém se začalo všechno hroutit. Byl zmatený, otupěl. Pak jsem ho tahala do vany, čistila mu zuby, krmila ho, myla… To neříkám, abych se nějak plácala po zádech. Beru to jako samozřejmost.

Ale je to vyčerpávající. Měla jste k tomu doma dvě děti.

To ano, Rozince byly tři měsíce – a já najednou měla tři děti, dvě z nich neuměly chodit. Sama jsem od malička nemocná, takže to bylo těžké. (Odmlka.) Nakonec byl úplně nepohyblivý. Chvíli byl v LDN, zatím jsem mu doma zařídila pokoj, elektrickou polohovací postel, protože byl úplně ochrnutý. Ale nakonec dostal zápal plic a byl chvíli v nemocnici – a pak byl pryč. (Povzdech. Na chvíli se odmlčí.) Není o tom jednoduché mluvit.

Hlavně se moc netrapte. Povězte mi radši ještě něco o dětech.

Rozárka má ráda všechno, co dělá nějaké zvuky. Je to věčný smíšek, kterého rozhodí jenom hlad. Ještě nechodí, ale už tancuje. Stojí a vrtí se do rytmu a kýve hlavou a ručičkama, to je její! S bráchou jsou nerozlučná dvojka. Honí se spolu a bafají na sebe. Jsem manželovi moc vděčná za to, že mi tu nechal ty dvě děti. Dva malé odkazy.

A Jáša – třeba teď se tady snaží doma o parkur, někde viděl video a on je to takovej tajtrlík, že to podle videa zkusí. Teď tady skáče přes stůl. Jinak miluje auta, Lego, takový ty chlapský věci. Ze všeho nejvíc miluje ale plavání, chodili jsme plavat. Doufám, že když se nám podaří vybrat nějaké peníze, nebude s tím muset přestat.

Myslíte, že by rád viděl třeba moře?

(Směje se.) No, to víte, že jo! Ale COVID a finance… přijde mi to z říše pohádek. Ale bylo by to krásné, ne že ne – třeba až budou děti velké a maminka bude zase vydělávat! Jsem věčný optimista. Věřím, že bude zase líp.

Odkaz na sbírku, která by Jirkovým pomohla překlenout nejhorší období, najdete ZDE. K dnešnímu dni se vybralo přes 469 tisíc korun.

Autorka: Erika Hájková
Foto: Archiv Jirkových.