Genetika jako taková je přeceňována, co považujeme za genetiku, prezentují napodobované vzory a vzorce chování. Geny představují v celkovém souhrnu asi 25-35 %. Dominující roli ve výchově má prostředí 65-75 %. U dětí zastupuje dominantní roli tělesný a emoční systém (pohoda těla versus třídění podnětů libých a nelibých), kdy se děti učí rozlišovat, co chtějí, nebo nechtějí.
To, co v matce vyvolá libý pocit, když nosí dítě pod srdcem, vyvolá libý pocit i dítěti a díky tomu je redistribuována energie, aby se tento pocit opakoval. Děti dělají všechno pro to, aby jim bylo dobře a vše proti tomu, když jim dobře není.
Nejvíce vtisků, tedy stereotypů v chování, přejímáme z období ve věku do 3 let. Významnou roli při tvorbě sociálních vazeb již u ročního dítěte hraje fenomén docility (neuvědomovaná nápodoba), kdy se dítě učí vztahy napodobovat, aniž by jim rozumělo.
Děti do 3 let dělají přesně to, co „jejich“ lidé - máma, táta, sourozenci, učí se nápodobou, což jim umožňuje přejímat hotový vzorec chování jako jediný způsob, jak se to dělat má. Vše, co dětem rodiče předvádí má charakter sociálního vtisku a vše, co děti obklopuje se vtiskuje hlouběji.
Většina vývojových problémů a úzkostí dětí je způsobena v důsledku nedostatečně rozvinutého emočního pouta mezi pečující osobou a dítětem, zvláště v období do tří let věku dítěte. Na kvalitu emočního pouta mezi pečující osobou a dítětem navazuje smělost a zvídavost dítěte. Smělost dítěte se váže k sytosti citu pečující osoby směrem k dítěti, zejména v prvních třech letech jeho života, a zvídavost jako další navazující proces souvisí s jeho potřebou poznávat svět.
Co je to vztahový funkční systém?
Výchova je složitou alchymií, kde sehrávají svou roli geny, vzory a interakce. Každé dítě se rodí jako „autista“ - bez sociálních vazeb a bez pomoci ostatních dítě neví, jak sociální vazby vytvořit. Děti se sociálními bytostmi stávají postupně, a to něhou, zájmem, očním kontaktem, podněty a vztahovou intimitou, zejména ze strany pečující osoby.
Role v rodině a obsah těchto rolí
Rodiče utváří vědomé principy, které jsou nejdůležitějším prvkem pro socializaci. Jsou-li děti nasyceny emočně i sociálně, ochotně se do všeho zapojují, přemýšlejí a komunikují, není třeba je nutit, aby se učily, spontánně chtějí být u všeho a chtějí být užitečné.
S čím mají rodiče svým dětem pomoci?
Rodiče mají pomoci dětem otevřít a postupně uplatňovat jejich potenciál, pro děti získat evoluční optimum (dosáhnout co nejpřesněji svých citových a sociálních potřeb), vychovat a připravit děti na život, rozvinout v nich podmiňování instrumentální, které slouží k pochopení dvoubarevnosti světa – dobře vs. špatně, horké vs. studené, tedy že dítě má city a pocity, a v neposlední řadě rozvinout podmiňování averzivní, tj. vztah dítěte k okolnímu světu, kdy má porozumět, že i druhý má city a pocity.
Jaká je úloha matek ve výchově dětí?
Hlavní kompetencí matky jsou její doteky a bezpodmínečné přijetí dítěte, matčina důvěra tvoří důvěru dítěte v sebe a v to, že v okolním světě uspěje. Matka probouzí JÁ v dítěti, vede jej k samostatnosti, aby si dítě postupně poradilo bez ní (představuje předstupeň celoživotní opory pro jeho činnosti a vztahy). Matka připravuje prostředí, ve kterém může dítě rozvíjet své přirozené stránky. Buduje citovou autonomii dítěte, kdy dítě nepociťuje paniku z jejich odloučení. Matka také podporuje dítě v prožívání aktivních zábran (autocenzurní mechanismy v období vzdoru) a vede dítě k povinnostem (do 3 let), tedy k činnostem, které dítě dělá pro ostatní, kdy dítě zažívá úspěch, že je užitečné a potřebné.
Jaká je úloha otců ve výchově dětí?
Hlavní kompetencí otce je u dítěte zvyšovat jeho frustrační toleranci, tedy podporovat dítě v přechodových rituálech, kdy je dítě povýšeno do dalšího náročnějšího období. Zvyšování frustrační tolerance stojí na otcově autoritě ve smyslu vlídného a trpělivého zájmu. Otec buduje v dítěti jeho vnitřní důvěru, podílí se na tvorbě jeho ceny svým hodnocením, kdy dítěti pomáhá ujasnit si, jakou cenu má jeho aktivita. Toto hodnocení má spočívat v konstatování reálných dovedností, podpoře silných stránek dítěte a v tom, co se mu daří. Otec má pravidelně dítě potvrzovat, doceňovat a uznávat. Základem sebehodnocení pro dítě má osobní ocenění, a to naplňuje jeho potřebu jistoty a lásky. Základ sebedůvěry dítěte je postaven na chvále a kritice (pochvala nad kritikou má být v poměru 80:20). Menší děti jsou vnímavější k očekávání okolí, o to silněji si své mínění o sobě vytváří na základě zpětné vazby.
Jakou úlohu hrají sourozenci ve výchově dětí?
Sourozenecký vztah má zásadní vliv na učení. Prvorození se vše učí od dospělých, napodobují tedy činnosti, dovednosti a návyky dospělých, a je to pro ně mnohem těžší. Dovednosti předávané sourozencem jsou pro dítě lépe přenositelné. Děti mezi sebou mají totiž podobný poměr částí těla, jsou stejně šikovné či neohrabané a často získaly sami danou dovednost teprve nedávno. Sourozenec otevírá vztahovou kapacitu, pomáhá s vytvářením, navazováním a kultivováním vztahů a s jejich kvalitou. Mimoto se dítě učí, že není na světě samo, že se musí dělit o rodiče, prostor apod. Sourozenecký vztah vytváří představu o tom, co jsme schopni do vztahu nabídnout a co od něj zároveň očekáváme. Sourozenecké rvačky jako klíčová dětská aktivita podporují kooperaci, učí dítě čelit výzvám, podporují schopnost v dospělosti nabídnout intimitu někomu jinému (při praní se děti dotýkají určitou plochou těla, dýchají si zblízka do obličeje apod.). Praní bez surovosti má za cíl naučit dítě vyjadřovat si převahu či uznat převahu druhého.
Chceme-li, aby z dětí vyrostly zdravé osobnosti schopné navazovat zdravé sociální vztahy, zamysleme se nad plněním svých rolí, nad tím, co dětem předáváme, ať mohou lépe vykročit do vlastního života.
Zdroj/autor: Mgr. Lenka Maturová Foto: Pixabay
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...