Psi nás zklamou pouze jedinkrát, když odejdou. Díky za vše, Jenny

V pondělí proběhlo celkem úspěšné strategické jednání směrem k Ženám s.r.o., ale přesto jsem měla pocit, že pak celé odpoledne lapu po dechu. Druhý den se mi podařilo po mnoha letech bourat, sice jenom ťukanec, ale naštve. O den později jsem to zopakovala a večer skončil tím, že auto úplně „dojelo“ a už jsem ho ani nenastartovala. Bylo jasné, že mi “něco” napovídá, že je potřeba zastavit a pořádně se nadechnout… A když jsem v neděli, v pravé poledne, v náruči svírala mou šestnáctiletou Jenny a odbíjely kostelní zvony, opět jsem si potvrdila, že to nebyly náhody…

Moje milá, jako by to bylo včera, když jsi mi vběhla přímo do náruče v táborském útulku. Mně, přesvědčené, že nikdy nechci fenku, že s holkama jsou jenom problémy. A přesně tehdy jsme si na ně zadělaly společně. Za těch 16 let spolu ale převážily dlouhé roky pohody, nespočet kilometrů procházek, společných chvil doma i na cestách, v restauracích i na schůzkách a také několik klapek v TV, kde jsi mi byla vždy na po boku. Přemýšlím, jestli jsem někdy viděla víc oddaného psa, než jsi byla ty mně. Možná snad jenom ve filmech, ale my dvě to žily! A pevně doufám, že i ty tam nahoře o mně mluvíš jako o životní parťačce. Byla jsi pro mě jediná, která měla tolik let tak obrovskou důvěru mě vidět bezpodmínečně šťastnou a jindy zase šíleně smutnou. Zažila jsi všechny mé životní kluky, které jsi prokoukla vždycky mnohem dřív než já a dávala mi signály. Nejednou jsi mi pomohla poznat charakter člověka i podle toho, jak jsi ho vítala nebo jak moc se k tobě sklonil či Tě přehlížel…. Byla jsi mi po boku každý den od prvních dnů malého Františka. Hned jsi ho vzala za vlastního a hlídala ve dne v noci… i na té posteli, kam jsi nesměla, ale ty sis k němu vždycky cestu našla, abys byla co nejblíž a když jsem ho nezahřívala já, ty jsi tam už byla… Nikdy nic jsem před tebou neskrývala, nikdy se nepřetvařovala, věděla jsi jako jediná úplně vše. Viděla jsi mě tolikrát bezradnou a jako tu nejvíc obyčejnou holku. Ty tvoje černé oči mi vždycky uměly dodat tolik pohody a harmonie jako žádná slova. Když jsi mě viděla plakat, přišla ses přitulit. Když jsem chytila ten svůj ajfr a běhala po bytě, uklízela, stěhovala nábytek nebo vymýšlela jinou kravinu, tak jsi zalezla a myslela si svoje. Když jsem balila kufry, seděla jsi smutná v koutě, protože Tě zase na několik dní opouštím. Ale vždy jsi věděla, že se vrátím. Poslední dny byly hodně náročné, už to málem vypadalo, že mou poslední cestu minulý měsíc mi neodpustíš a nepočkáš, ale počkala jsi… Bojovala jsi do poslední chvíle jako stokrát předtím. Všechny tvé operace, nemoci a nádory nebyly jen tak, vím, že jsi tím chránila i mě! Nikdy ti to nezapomenu, ale už je čas, abychom si každá šla svou cestou… Děkuji Ti za vše, Tvoje Eva

Foto: se souhlasem Evy Čejkové